PS: I See Faces za Nedělního odpoledne

Minulý čtvrtek jsme navštívili dvě zajímavé výstavy. A protože nás zaujaly a obě také shodou okolností nějakým způsobem souvisí s nedávným děním na Paladixu, rozhodli jsme, že vás tu na ně upozorníme.

První zastávkou byla galerie Fotographic ve Stříbrné ulici, kde vystavuje Jitka Horázná. O její výstavě v Atelieru Josefa Sudka tu nedávno psal Standa Bříza a jeho článek vyvolal zajímavou a názorově různorodou diskusi. Teď tedy máte možnost “naživo” shlédnout pokračování cyklu, nazvané Nedělní odpoledne II. Autorka se nadále drží linie původního souboru, fotografie jsou panoramatického formátu, s důrazem na náladu místa, světla a okamžiku a záměrně rezignují na jakoukoli technickou dokonalost. Optika levného kompaktu a barvy cross procesu prošlých filmů mohou snad na někoho v dnešní době působit archaicky nebo samoúčelně, ale já myslím, že Jitka Horázná ví přesně co chce a dokáže to skvěle vyjádřit. Snad až nostalgický klid z jejích fotografií přímo čiší. V galerii je občas nutné se trochu sehnout, kouknout malinko ze strany nebo povyskočit, aby se skla v rámech tolik neleskla a na fotografie, vytištěné na krásném ručním papíře, bylo dobře vidět, ale já myslím, že ta trocha tělocviku za to rozhodně stojí. Zajděte se podívat a pojďte dál diskutovat, nakonec vstupné je dobrovolné 🙂

Na druhou výstavu nás pozval sám autor, Honza Sakař s tím, že bohužel prošvihl soutěž I See Faces, ale svojí sbírku dvaadvaceti “ksichtíků” vystavuje ve Večerní kavárně Souterain. Už na webu nás fotky zaujaly, ale naživo jsme byli nadšeni. Honza vidí obličejíky opravdu asi všude, popelnice, koště, kávovar, často z tak nezvyklých úhlů, že je dost obtížné poznat, co doopravdy na té které fotce je. Ne, že by na tom zas tolik záleželo, ale zkoumáním a dešifrováním původních předmětů, transformovaných do obličejíků, jsme se vydrželi bavit docela dlouho. Fotky jsou navíc výborně dotvořené výraznými barevnými posuny a jejich čtvercovým kompozicím se nedá vytknout asi nic (jen pro zajímavost, jsou pořízené mobilem). Třešničkou na dortu jsou potom vtipné názvy, skýtající často další příležitost k dešifrovácím mozkovým aktivitám.

Karel

Alois

Obě výstavy mají něco společného, a to skvělé vidění autorů a systematičnost, se kterou spojují fotografie do velmi kompaktních výstavních celků. Díky oběma.