Moje oblíbená fotografie – Chosé

Čím začít? Kterou fotografii si vyberu, až na mě přijde řada s povídáním o mém oblíbeném snímku, mi bylo dlouho jasné. Ale jak přenést ten pocit a vše co ve mě vzbuzuje i na čtenáře článku?

Myslím, že pokud fotografujeme, a probíráme se pak vlastními snímky, je to jiné, než hodnotit obraz v galeriích. Naše obrazy jsou osobními výpověďmi a také, ať chceme nebo nechceme, osobní kronikou našeho života. A to platí pro každého, i kdyby tvořil sebeabstraktnější kompozice, nebo nejdivočejší aranžované obrazy. O to víc to platí pro dokumentaristy.

A tak se význam každého našeho snímku pro nás osobně v čase proměňuje. Je-li to dobrá fotografie, nestranný divák se jí může kochat, radovat z ní, obdivovat ji, může ho naštvat, rozčilovat, zhnusit. Je-li špatná, obvykle ji jen přelítne pohledem a jde si vizuálně užít jinam. Ale tyto pocity se při novém kontaktu se stejným snímkem příliš nemění – proměna pohledu je dána pouze rostoucím výtvarným vzděláním a zkušenostmi každého z nás, a tedy stále vyššími nároky na obrazovou kvalitu a i hloubku výpovědi.

Ale zase už sem odbočil – naše vlastní snímky mají osobně proměnlivý význam nejen pro jejich kvalitu viditelnou očima, ale pro proměnlivý význam našich vzpomínek a prožitých trampot, které s sebou nesou. Představuji Vám fotografii, jež v mém životě znamenala velký zlom, je zásadní pro to, že jsem stále ještě trvale neodložil fotoaparát a zároveň mi přinesla tolik dalších zkušeností, že trojici na fotografii mám do konce života být zač vděčný.

Fotografuji s různými přestávkami asi deset let, dovolenkově jsem fotil i dříve, každý rok mám chuť s tím seknout, pak mi svět zase učaruje a já omámeně sleduju obrazy před mýma očima. Přesně znám fáze, jež Bitovod popsal, co se vztahu k technice týká a podobné to je i mým s vnímáním výtvarného umění vůbec – vysoké vlny zájmu, nezájmu, nadšení, radosti a znechucení. A přece jsou životní momenty, jež mě dokážou motivovat stále znova, a říkám si jo, stojí to za to!

Prezentovaná fotografie je jedna z prvních, na prvním černobílém filmu, které jsem udělal na sedmiměsíční stáži v belgickém Leuvenu, jako postgraduální student. Při návratu z konference v nedalekém Ghentu, ve vlaku Brusel-Leuven. S Pentaxem KX jsem se ještě sžíval a namířit objektiv vědomě zblízka někomu cizímu do očí jsem se do té doby asi neodvážil. Strach z přímého kontaktu s cizím modelem byl nepřekonatelný. Ovšem holčičky na protější sedačce neměly strach žádný. Se svým přistěhovaleckým otcem již asi prošly různými prostředími a z lidí rozhodně neměly strach. Jen jsem se na ně usmál, začaly mi francouzsky vyprávět hromadu zážitků právě prožívaného dne, ukazovaly mi hračky a z radosti že se na ně směju a kývám hlavou, poskakovaly na sedačce stále výš. Vůbec nedbaly na to, že otci lámaně anglicko-francouzsky povídám, jak má krásný dítka a odkud že jsou – a jejich dětské hatmatilce vůbec nerozumím. Díky té dětské bezprostřednosti jsem se poprvé osmělil. Vytáhl KX s pevnou osmadvacítkou, na tatínka se usmál a bez ptaní cvakl dva rychlé snímky. Čistě jako na památku. A od té doby je pro mě tahle metoda stejná – i když podobný obrázek jsem asi ještě nevyfotil.

Ta fotka je obyčejná. Nemá strhující obsah, závažnou myšlenku, není kompozičně unikátní ani zvlášť propracovaná, není „umělecká“. Ale je bezprostřední, ukazuje a přináší radost. Z fotky je poznat, že starší dcera je dominantní (ruka bránící té menší), že je větší éro (roztřepaná hlava) a že co se vlastní rodiny týká, má je všechny na háku. Ta menší má ale taky krásný náušnice, ráda se předvede a chce se na fotografa přece taky usmát! Tatínek má na cestu z práce připravený noviny – stále nezbytné ve frankofonním světě, dcerky má pod kontrolou a zakomponován v pozadí je nechává, ať se samy předvedou. Mírně se stydí se na snímku prezentovat a pozoruje mě s nesmělým náznakem úsměvu – možná předpokládaje (nevěda, že mám širokáč), že na snímku ani není zachycen – já ho však záměrně do pozadí a do rohu komponoval.

Clonu, čas, precizní ostření a tak podobně, jsem nejspíš na manuálním foťáku v tu dobu vůbec neměl čas kontrolovat, ale věděl jsem, že prožívám s tím prvním snímkem namířeným vědomě cizím modelům zblízka do očí něco mimořádného. A s mravenčením v žaludku a mírným strachem se těšil a byl zvědav, jak to dopadne, až tentýž večer v kamrlíku na studentském podnájmu film vyvolám. Dopadlo to a já proto dál zkoušel podobným způsobem fotografovat v Leuvenu na chodníku, posléze ještě s robusním svitkovým Kievem 60.

Pořídil jsem si do studentského pokojíku z belgického bazaru středoformátový zvětšovák, misky a papíry, začal na místě zvětšovat vlastní obrázky, a abych se je naučil vnímat (četl jsem tuším tehdy někde, že v šedesátých letech se tak učil hodnotit vlastní obrázky mladý Koudelka :))…), vylepoval jsem si je po pokoji jako dekoraci. Tenhle obrázek byl první a dostal čestné místo na skříni proti pracovnímu stolu.

Tento a ještě následující snímek kavárny v Ghentu jsem nazvětšoval také do pohlednicové velikosti a s nalepenou známkou jej poslal spolužákům a kolegům do kanceláře ve škole, jako pozdrav ze stáže, i rodičům a přítelkyni Zuzce.

Kontakt s komunitou na Fotoprůvodci byl pro mě v té době jediným fotografickým kontaktem s českým světem. A právě tímto obrázkem jsem zahájil reportážní sérii snímků z Flander, kam jsem postupně přispíval celý podzim a zimu a našel si tak první virtuální publikum. Papírové obrázky jsem pracně skenoval na historickém průmyslovém skeneru v  kanceláři webmastera katedry geomorfologie, kam jsem jako doktorand docházel. I tamní spolužáci mě tak záhy poznali jako „fotografa“.

Po šesti měsících pobytu jsem ze všech nafocených snímků právě tenhle vybral – když mě pražská spolužačka upozornila na internetovou soutěž studentů na výměnných pobytech, v rámci oslav výročí programu Sokrates/Erasmus. Poslal jsem poprvé v životě fotku do soutěže a ona zvítězila. Po návratu ze stáže jsem si vyzvedl cenu, svůj první digitální fotoaparát Olympus C-5060W a důsledkem toho dnes fotím digitální zrcadlovkou. Kinofilm jsem pracně oprášil až v letošním roce na fotografické škole.

Tenhle snímek si jediný vysloužil mírnou pochvalu, když jsem se neúspěšně pokusil s reportážní sérií projít přijímacím řízením serveru fstop. 🙂

A konečně právě tento obrázek jsem nezapomněl zařadit do kolekce, se kterou jsem spolu s Petrem Jiskrou (díky jeho návrhu – jít do toho společně) vyrazil loni na přijímačky na Hradeckou fotografickou konzervatoř. Snad pomohly i ostatní obrázky, ale já věřím, že kouzlo tohoto mého „osobního talismanu“ přispělo k tomu, že mohu s Petrem studovat.

Abych to shrnul, ač je to fotka obyčejná, mám ji rád a od doby svého vzniku mě potajmu stále provází mým fotografickým životem.