motiv

Podruhé za fotografií vánoční Prahou

Stejně jako vloni jsme se krátce před Štědrým dnem prošli vánočně vyzdobenou Prahou. Klid jsme našli až ve vylidněných výstavních síních. Výjimkou byla Galerie Langhans, která i v této době přilákala překvapivé množství návštěvníků.

Ten, ta, to, ti, ty, ta

To
Krištof Kintera: To, 1996. © Krištof Kintera.
Řekněme to rovnou: nejzábavnější fotografickou výstavou závěru roku 2006 je – alespoň pro nás – výstava v podzemí Domu U Zlatého prstenu nazvaná Ten ta to. Vystaveny jsou tu práce necelé desítky autorů, kteří před deseti lety vzbudili zaslouženou pozornost originální tvorbou, jež sice využívala médium fotografie, ale souzněla spíš s progresivním výtvarným uměním. Je tu připomenuta tvorba Markéty Othové, Pavla Humbala a dalších autorů z poloviny 90.let. Mezi ještě starší práce patří například záběry dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák z cyklu Vtipy (1992), jejichž humor je založen na konfrontaci fotograficky přímočarého záznamu vtipné situace a ironického názvu fotografie (Nemocní si najdou maringotku, zdraví si najdou budku nebo díru). O něco mladší jsou pak jejich konceptuální záznamy prostých životních potřeb (Kufřík, Ponožky, Ručníky).

Roztažené nohy
Veronika Bromová: Roztažené nohy, z cyklu Pohledy, 1996. © Veronika Bromová.
Deset let staré jsou také průkopnické fotografie (pokud se dají fotografiemi vůbec nazývat) Veroniky Bromové z cyklů Bytosti a Pohledy. Bromová, která dnes vede Ateliér nových médií II na AVU, patřila před deseti lety k novátorům na poli české manipulované fotografie. Jako fotografický objekt jí nejčastěji posloužilo lidské tělo, kterému se pak pomocí počítačových programů s využitím detailů, převzatých z anatomického atlasu, dostávala doslova hluboko pod kůži. Výsledek, například Roztažené nohy, Křičící hlava nebo Larva, je i dnes překvapivý. Před lety, kdy digitální manipulace s obrazem nebyly ještě zcela obvyklé, působily takovéto záběry spíš děsivě než zábavně; dnes je tomu spíš naopak. Zábavně působí i fotografický záznam procházky s Toem Krištofa Kintery. To je oblý sklolaminátový předmět na kolečkách, vedený na provázku podobně jako pes nebo dětský kačer. Kinterovy procházky s Toem, navenek působící jen jako absurdní hříčka, mohou být i metaforou věrného přátelství či návratu k dětským jistotám. Přestože Kintera i později proslul jako nápaditý „emocionální hračička“, procházky s Toem lze dodnes považovat za jeho šťastné a neopakovatelné chvilky.

Total Bruntal
Kamera skura: z cyklu Total Bruntal, 2001. © Kamera skura.
Nejmladšími fotografiemi výstavy Ten ta to je fotografický záznam tvůrčího mejdanu mystifikační skupiny Kamera skura nazvaný Total Bruntal (1-12). Dvanáct čtvercových fotografií, které zachycují postupný rozklad ateliérového „workshopu“ skupiny mladých výtvarných umělců na téma dívčí akt, vzniklo v roce 2001. Fotografie dokládají, jak se s vypitými lahvemi mění původní tvůrčí záměry a kam spějí. Je zcela jedno, zda je záznam autentický nebo hraný, každopádně i dnes působí velmi bezprostředně a zábavně.

Mluv s ní: obrazy samoty uprostřed davu

Z většiny výše zmíněných autorů, kteří před deseti lety překvapili svou nekonvenčností, jsou dnes vesměs zavedení umělci. Platí to nejen pro Veroniku Bromovou, ale také pro výše zmíněnou Markétu Othovou. Ta v současné době vystavuje ve své „domovské“ Galerii Jiří Švestka svůj nový projekt nazvaný Mluv s ní, který sestává ze série 31 velkoformátových černobílých fotografií, pořízených během loňského Benátského bienále přímo v ulicích tohoto italského města. Projektem Mluv s ní Othová přímo navázala na své předchozí cykly Utopia (2000) a Návrat (2000), v nichž v několika sekvencích zachytila dívku na dětském hřišti a ženu venčící svého psa. Tyto cykly vznikly v přímém protikladu k bressonovskému „rozhodujícímu momentu“. Othová vyznává „libovolný okamžik“ fotografování, což jí sice dává velkou tvůrčí svobodu, ale zároveň je to i výrazem její skepse v chápání fotografie jako zobrazovacího prostředku.

Mluv s ní
Markéta Othová: z cyklu Mluv s ní, 2005. © Markéta Othová.
Mluv s ní se od předešlých cyklů Othové ale přece jen liší: mezi bezejmennými „hrdiny“, přímo v jejich středu, je zachycena osobnost ze světa popkultury – islandská zpěvačka Björk. I když se tam dostala víceméně náhodou, dodala cyklu překvapivý emocionální rozměr - fotografie mohou být vnímány mimo jiné i jako obraz děsivé samoty uprostřed davu. Ovšem přítomnost stárnoucí Björk přispěla i k velmi zjednodušeným interpretacím. Není divu, že se v ohlasech mluvilo o „výstavě fotografií zpěvačky Björk“, „šmírování“ či „voyeurství“. Když pak zpravodajské servery zveřejnily výřezy omezené na zpěvaččinu tvář, původní smysl cyklu se ještě více zamlžil a fotografie začaly bez ohledu na autorku žít vlastním životem.

Z různých stran do hlavního města

Masopust
Karel Cudlín: Masopust na Jižním městě, 2006. © Karel Cudlín.
Uznávaný autor černobílých dokumentárních fotografií Karel Cudlín, známý svými záběry z konce komunistické éry, odchodu ruských vojsk z naší země i emocionálními fotoreportážemi z Ukrajiny, se v posledních letech zaměřil na různé podoby pražské kultury. Nejprve ve svém cyklu o Národním divadle v Praze zacílil na „vyšší“ kulturu, poslední rok pak věnoval různým projevům masové kultury v okrajových částech Prahy. Výsledek jeho ročního snažení nazvaný Kultura trochu jinak můžeme vidět jako součást letošního ročníku soutěže Czech Press Photo v Malé galerii Josefa Sudka.

Cudlín přiznává, že pražskou kulturu pojal netradičně: „Pustil jsem se tak trochu na tenký led a fotografoval obchodní centra s jejich soutěžemi pro diváky, chodícími reklamami a drsným marketingem, různé festivaly a slavnosti v městských čtvrtích, předvolební kampaně – protože i to je kultura současnosti." Je to sice o něco krotčí Cudlín než dřív, ale je to stále on. Stejně jako dřív dokáže vystihnout až zoufalou trapnost situace, ale až na výjimky neironizuje a nevysmívá se. Možná se trošku nechal svázat grantem, jenž na projekt získal, možná se postupem let stal mnohem tolerantnějším. Každopádně ve svém projektu projevil velkou dávku pochopení pro lidi, kteří mají měřítka kulturnosti nastavená dost nízko.

Železniční most
Tomáš Bican: Železniční most, 2001. © Tomáš Bican.
Pokud měl Karel Cudlín v uplynulých letech mnoho společného se soutěží Czech Press Photo, pak fotograf Tomáš Bican v minulých letech exceloval v soutěži Praha fotografická. Pro všechny, kteří Prahu fotografickou nesledovali, může být současná Bicanova výstava Město, zabírající tři podlaží pražské Špálovy galerie, velkým překvapením. Bicanovy velkoformátové fotografie Prahy totiž v sobě spojují tesknou náladu mlhavých dní s civilismem všedních dní, ale zdárně se vyhýbají malebnosti a kýčovitosti. Člověk je v nich přítomen spíše skrytě ve stopách, které ve městě zanechává, ve svých stínech, odrazech nebo v anonymitě davu. Bican fotografuje aparáty Nikon FE a Mamiya RB67 na velmi citlivý film (3200 ASA). Výsledkem jsou tvrdé, kontrastní fotografie připomínající grafiku. Díky výraznému zrnu působí jeho civilní nebo přímo industriálně laděné fotografie pražských železničních mostů, starých nádraží, periferních tramvajových linek a betonových monolitů dálničních přivaděčů velmi emotivně. Jako fotograf Prahy Tomáš Bican více než na své romantizující předchůdce z posledních dekád minulého století navazuje na práce Václava Chocholy a Jiřího Severa ze 40. a 50. let, v panoramatech pak na znovuobjeveného Jiřího Tomana.

Prohlídka Bicanova Města je příjemným zážitkem. I když je Bican relativně mladý (právě se dostal do Kristových let) a má mnohé ještě před sebou, je těžké si představit, kam by své „pražské motivy“ mohl dále posunout. Bude to těžké, ale možná nás ještě překvapí, třeba díky svému svéráznému smyslu pro humor.

Za jistotami a stálicemi české a světové fotografie

Své předvánoční putování zakončíme v pražské Galerii Langhans. Z vylidněných výstavních síní se tak dostaneme opět mezi lidi, protože probíhající výstava Anna Fárová a fotografie přitahuje pozornost nejen vyhraněných zájemců o současnou fotografii, ale i pamětníků, pro něž je dnešní umělecká fotografie příliš extravagantní.

Anna Fárová s HCB
Anna Fárová s Henri Cartier-Bressonem, 90. léta, archivní fotografie
Nezasvěcenému divákovi, který si celou výstavu projde, by mohlo připadat, že se Anna Fárová po celý život držela zavedených fotografických veličin. Ovšem nic by nebylo větším omylem! Teoretička a historička fotografie Anna Fárová byla po celý svůj život v popředí fotografického dění a díky svému rozhledu, vkusu a kritické intuici dokázala téměř neomylně poznat nadčasové autory. Proto již v roce 1958 napsala první monografii francouzského fotografa Henri Cartier-Bressona; brzy poté se zabývala fotografiemi Roberta Capy, Elliotta Erwitta a mnohých dalších ještě před tím, než se stali světově proslulými umělci. Od 60. let vytrvale prezentovala díla Josefa Sudka, pro českou fotografii objevila zapomenutého Františka Drtikola, věnovala se už i mladému Josefu Koudelkovi, Jiřímu Tomanovi i mnoha dalším umělcům. Napsala mnoho monografií a článků, uspořádala mnoho fotografických výstav, z nichž některé se staly legendou. Výčet aktivit Anny Fárové na poli fotografie je skutečně impozantní.

Výstava Anna Fárová a fotografie je poctou osobnosti, která u nás udělala pro vnímání fotografie jako umění více než kdokoli jiný. I když výstava podrobně připomíná její život a hlavní aktivity na poli fotografie, její těžiště je v prezentaci autorů, jimž se v průběhu let věnovala. A těch je pěkná řádka, takže výstava je zároveň inspirativní procházkou po dějinách české a světové fotografie.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat


aktuální akce


 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace