motiv

Portréty známých osobností – nuda s trochou překvapení

Ve spodní části Staromětské radnice byla otevřena výstava, která mapuje český fotografický portrét známých osobností uplynulých šedesáti let. Na výstavu Známé osobnosti můžete vzít s klidem manželku, babičku nebo děti – je to totiž víceméně komerční projekt zaměřený na nejširší diváckou obec. A tak jsou tu vedle již klasických “čísel” časem prověřených portrétů i vyložené kýče a technicky dokonalé, ale bezduché fotografie, které vznikly jen kvůli penězům...

Výstava Známé osobnosti je koncipována skutečně velkoryse: kdesi v pozadí je zřetelná poctivá snaha postihnout českou portrétní fotografickou tvorbu v rozmezí 1940–2000. Pro fotografa, který rád portrétuje, je návštěva výstavy jakýmsi workshopem nebo, chcete-li, teoretickým školením: jsou tu totiž – kromě jiného – vystaveny práce skutečných osobností se skutečně originálním rukopisem. Výstava v kostce zachycuje jednu z linií české fotografie posledních desetiletí: můžeme tu pozorovat, jak se za tuto dobu proměnil nejen přístup k fotografovanému modelu a fotografická technika, ale i to, jak se za tuto změnili lidé a celá společnost. Pětadvacetitelý výtvarný kritik by to shrnul do lapidární věty: Od umění ke kýči, od tvorby k byznysu. Mně už (bohužel) není pětadvacet, nejsem výtvarný kritik, ale navíc nejsem ani přítelem siláckých gest – a tak, i když je výstava jako celek přece jen trochu nudná a visí tu i řada kýčů, přece jen se nedá jednoznačně odsoudit. Naštěstí to mezi řadou “studených” zakázkových fotografií místy opravdu zajiskří a mezi fotografy můžeme najít některá (alespoň u nás) méně známá jména s překvapivými snímky, například Jana Hnízda a Antonína Kratochvíla.

Václav Chochola: Dalí s Chocholovým portrétem Salvadora Dalího, 1967
Václav Chochola: Dalí s Chocholovým portrétem Salvadora Dalího, 1967

Výstava je uspořádána přehledným a logickým způsobem: začíná skoro symbolicky Karlem Hájkem (1900–1978), průkopníkem české fotožurnalistiky, který se narodil na samém prahu minulého století. Pokračuje dalšími legendami jako jsou Karel Ludwig (1919–1977), Hájkův žák Zdeněk Tmej (1920) nebo osobitý Václav Chochola (1923), který se (mimo jiné) prezentuje proslulou fotografií Dalí s Chocholovým portrétem Salvadora Dalího z roku 1967. Přízemní část expozice, věnovaná téměř výhradně černobílému portrétu, zachycuje i tvorbu o něco mladších autorů jako je Dagmar Hochová (1926), Oldřich Karásek (1939) nebo (byl) Taras Kuščynskyj (1932–1983). Oldřich Karásek proslul zejména svými fotografiemi členů skupiny Beatles, které pořídil na konci 60. let v době, kdy pracoval pro italskou agenturu Vita Press. Obsáhlou kolekci

Taras Kuščynskyj: Magda Vašáryová
Taras Kuščynskyj: Magda Vašáryová
portrétů Tarase Kuščynského mohl každý zájemce o fotografii vidět v květnu v Obecním domě v Praze: portréty žen vystavené v rámci výstavy Známé osobnosti znovu připomínají Kuščynského mimořádnou schopnost vcítit se do ženského světa: měřeno citem je patrně Kuščynskyj nedostižný. Na Kuščynského portrétech je zajímavé i to, že fotografoval v podstatě obyčejným fotoaparátem a výhradně za přirozeného světla. Spodní část výstavy končí prvním větším překvapením – již zmíněným Antonínem Kratochvílem (1947), který se tu představuje částí svého cyklu Incognito. Na těchto černobílých snímcích jsou pozoruhodné dvě věci: zaprvé jsou snímány v exteriéru, patrně i bez aranží nebo připravených scénářů, a zadruhé, bez blesku za velmi špatných světelných podmínek. A hleďme, výsledek je překvapivě působivý. Například portrét Davida Bowieho je v podstatě jen obrovská temná plocha s částí zpěvákova obličeje ve středu obrazu. Divák ani nemusí vědět, že David Bowie je opravdu výjimečný umělec: z Kratochvílova portrétu snadno vytuší, že tu nejde jen o další celebritu pochybného vkusu a úrovně. Kratochvíl tu s minimem prostředků (možná i s dávkou náhody) vytvořil portrét, který má daleko k prvoplánovitosti jiných zastoupených autorů: pro příklad, který přímo bije do očí, není třeba chodit daleko – stačí se podívat na strnulé líbezné tváře zachycené kamerou Jadrana Šetlíka (1952), jejichž obdivovatelem může být snad jen opravdový snob.

Petr Škvrně: Tomáš Hanák: dali hlavy dohromady, 2001
Petr Škvrně: Tomáš Hanák: dali hlavy dohromady, 2001

Výstava je značně obsáhlá: vydejme se proto do patra, které divákovi přiblíží tvorbu současnějších autorů včetně fotografů, kteří vstoupili do povědomí až v průběhu 90. let (Škvrně, Ortmann, Slavík, Port atd.) Příjemným překvapením jsou černobílé velkoformátové portréty Jana Hnízda (1945), autora, který léta pracoval velkoformátovým Polaroidem (50x60). V sérii, která je tu vystavena, Hnízdo zachytil osobnosti světové fotografie. Na rozdíl od Hnízdových portrétů bude divák řadu fotografií vystavených v horním patře výstavního sálu již dobře znát: jsou tu buď reportážně pojaté (novinové) portréty politiků nebo více či méně stylizované fotografie zpěváků, herců a jiných celebrit, které povětšinou vznikly jako reklamní fotografie, plakáty nebo obaly desek. Z nich povětšinou vane chlad dobré řemeslné práce, ale v zájmu reklamní kampaně, jejímž cílem je vytvářet nové idoly a hlavně dobře prodávat, se vytrácí “člověčina”. (Samozřejmě výjimky tu jsou: osobitý soubor fotografií výtvarníků od Pavla Jasanského (1938) by pojetím patřil spíš mezi “klasiky” do přízemí). S výše zmíněným chladem reklamní fotografie souvisí i absence humorného pohledu na svět. Vytrácí se snad humor, vtip a nadhled z našeho života? Pokud pomineme snímky Olega Homoly, které jsou však staršího data, je tu naštěstí alespoň někdo, kdo se nebere tak vážně: mám na mysli Jiřího Stivína (1942) a jeho autoportréty s významnými osobnostmi, které jsou exhibicionisticky poťouchlé, znevažující, ale i milé (celá tato Stivínova fotografická série má zřetelné autoparodické prvky – s tím patrně souvisí i záměrné používání obyčejného kompaktního aparátu). Nadhled a škleb je pak nejzřetelnější ze známých cyklů fotografií Půda a Optimismus, jimiž se proslavil Petr Škvrně (1971). Samozřejmě, že se každému jeho pojetí nemusí zamlouvat, pro citlivější duše je snad až příliš agresivní. Z cyklu Optimismus pak podle mě vyniká portrét herce Vladimíra Dlouhého, z něhož čiší až neskutečně “existenciální” nálada. Ať je to jakkoli, Škvrně patří k nejinvenčnějším současným komerčním fotografům.

Výstava Známé osobnosti byla koncipována s ohledem na nejširší publikum: člověk, který se fotografií zabývá hlouběji, se tu bude místy trochu nudit: zatímco klasická “čísla” v přízemí dobře zná z různých monografií či předchozích výstav, řadu fotografií z prvního patra pak z časopisů nebo reklamních kampaní. I tak má výstava jedno velké pozitivum: divákovi, který je schopen určité míry abstrakce, přibližuje vývoj českého fotografického portrétu posledních šedesáti let. Je to přehled, který může posloužit nejen k úvaze nad technikou portrétu, ale i nad úlohou fotografie ve společnosti a proměnami společnosti samé. Nepouštějme se tu však do dalekosáhlých úvah: z výstavy je kromě jiných věcí zřetelné i to, že fotografický portrét v tržním prostředí urazil kus cesty směrem od tvorby k byznysu.

Známé osobnosti
Termín konání: do 31.7.2002
Místo konání: Staroměstská radnice v Praze
Otvírací doba: denně od 9 do 18 hodin
Žánr: fotografický portrét
Vstupné: 50,- Kč (dospělí)

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace