Praha – Národní památník na Vítkově

Poměrně dlouhou dobu jsme v našich tipech na výlet „zanedbávali“ Prahu. Nyní je čas to napravit a podívat se blíže na jednu z jejích dominant, na Vítkov.

Na památné hoře Vítkov stojí tajemná budova, o níž kolují doslova legendy. Každý ji viděl, málokdo byl uvnitř a ještě méně lidí bezpečně ví, co se tam skrývá. Je to jako tajemný zámek z Kafkova románu; ostatně ne náhodou si tvůrci filmu Amerika, jenž vnikl právě podle nedokončeného románu pražského německého spisovatele, vybrali za sídlo podivného továrníka právě interiéry této zvláštní budovy.

K památníku se dostaneme z několika směrů, nejsnáze však z Florence autobusem č. 133 nebo 207 na zastávku U Památníku, odkud je to kolem vojenského muzea slabých 10 minut pěšky do kopce, případně pěšky z Ohrady, kde jezdí tramvaje i autobusy. Dostat se dovnitř je už nepoměrně těžší; památník je pro veřejnost uzavřen, pouze ve výjimečných případech jsou v novinách i jiných médiích inzerovány organizované návštěvy (cca 2× za rok). Památník je uzavřen z důvodu rekonstrukce, která má údajně skončit v roce 2008, ale jestli nějaká probíhá, pak jedině uvnitř, neboť zvenku není patrné vůbec nic. I zvenku je však budova zajímavá a přímo na ní, případně v jejím okolí lze nalézt nespočet fotografických námětů.

Je to smutná stavba a jako málokde se právě na ní odráží vývoj našeho státu ve 20. století. Už v roce 1882 vznikl na Žižkově spolek, jehož cílem bylo vytvoření památníku Jana Žižky z Trocnova, jehož oslnivá vojenská kariéra začala právě bitvou na Vítkově roku 1420. Spolek však nebyl příliš schopný, neboť jediným výsledkem jeho více než čtyřicetileté činnosti byla pamětní deska. Mezitím proběhla první světová válka a aktuální se stala otázka uctění památky legionářů, což byli lidé, kteří se kromě politiků nejvíce zasloužili o vznik ČSR. Oba cíle – tedy památník Žižky i legoinářů – jaksi samovolně splynuly. V roce 1925 byla vypsána soutěž, v níž zvítězil návrh architekta Jana Zázvorky – stavba chrámového typu se sálem a kryptou v podzemí. I na tehdejší dobu šlo o projekt příliš rozmáchlý a předimenzovaný. Měl zde spočinout i prezident Masaryk, ale ten to odmítl a přál si být pohřben v Lánech, což se také splnilo. Stavba slavnostně začala 28. října 1928 a otevřena měla být o deset let později, jenže to ČSR zrovna přišla o Sudety a nikdo se moc nehrnul do nějakých národních veselic. Stavba tedy nikdy nezačla sloužit původnímu účelu a jejím prvním uživatelem se stal wehrmacht. I když měli někteří nacisté v plánu udělat z památníku cosi jako muzeum česko-německých vztahů (!!!), sloužila budova jako sklad materiálu.

Po válce si památník přivlastnili komunisté a začali podle sovětských vzorů plánovat mauzoleum pro „největší syny dělnické třídy“, čímž památník snad navždy zneuctili a dali vzniknout právě těm legendám, které stále mezi lidmi kolují. Pravda je to, že v památníku byl pohřben Klement Gottwald – jeho nabalzamované tělo bylo vystaveno ve skleněné rakvi v místnosti, kde tehdy špičkové zařízení udržovalo teplotu 13° C. Na noc se celá rakev spouštěla do podzemí, kde byla nemocnice, jejíž jediným úkolem byla péče o mrtvolu a v níž se střídalo v trojsměnném provozu asi 80 lidí. Nikdo z nich nechce o své práci mluvit a mnoho z nich skončilo jako alkoholici nebo rovnou v blázinci. Celý systém měl dodnes zachovaný velín, kde byl nepřetržitý provoz. Památník byl dozdoben dělnickými motivy s takovým nevkusem, že je to až legrační: např. vstup do hlavního sálu, kde jsou původní legionářské sarkofágy, hlídá pěticípá hvězda. Někteří radikální komunisté chtěli celý interiér předělat, ale zabránil jim v tom prezident Zápotocký, který – původně kameník – pravil, že tak dokonalou kamenickou práci nikdy neviděl. Ostatně, skončil tady roku 1957 také. S Gottwaldem byly problémy i po jeho smrti – vinou špatného nabalzamování se mrtvola kazila, a tak napřed byla od nohou postupně zakrývána a poté roku 1962 spálena. Průběžně se sem ovšem pohřbívali další zasloužilí komunisté, mezi jinými třeba Ivan Olbracht nebo kolaborant s okupanty v roce 1968 Kolder. Památník nebyl nikdy veřejně přístupný, proto asi vzniklo tolik různých legend a domněnek. Na počátku 90. let byly urny vráceny rodinám a ty, o něž se nikdo nepřihlásil (mezi nimi i ta s popelem Klementa Gottwalda) byly uloženy do společného hrobu na Olšanech.

Součástí památníku je i pomník Jana Žižky. Jeho vznik je neméně složitý. Spolek uspořádal několik soutěží, ale žádný návrh nevyhovoval. Stavba památníku rychle pokračovala, a tak – aby se vše stihlo – byl bez soutěže spolkem osloven sochař Bohumil Kafka, který na pomníku pracoval několik let. V roce 1941 tak vznikla definitivní podoba, jež se stala dokonce předmětem soudní pře, protože čestný předseda spolku František Udržal nebyl spokojen s koněm, který opravdu působí spíše jako pivovarský valach a příliš neodpovídá představě Žižky coby bojovníka. Kafka soudní spor vyhrál, ale vztyčení bronzového pomníku o váze 16,5 tuny v roce 1950 se nedožil. Kafkovo dílo je ovšem až dodnes největší jezdeckou sochou na světě. Dole před ním je hrob Neznámého vojína. Původně tu byl voják od Zborova, za války byl hrob zrušen a poté se zde octl voják padlý na Dukle. Ani státní znak v patě pomínku není původní – v roce 1962 byl odstraněn původní znak ČSR a nahrazen heraldickou hrůzou ve tvaru pavézy; poté byla v 90. letech na místo vrácena kopie původního znaku. Originál byl v 60. letech na příkaz KSČ rozbit.

Nyní je otázkou, co bude s památníkem dál. Nikdy nesloužil svému účelu, nikdy nebyl důstojným památníkem legionářů. To, co z něj udělali komunisté, se asi odčinit nedá – nejde jen o pověst, ale také o to, že uvnitř jsou řemeslně sice dokonalá, ale ideově sporná díla, jako např. dělnické sochy. Ostatně, stačí se podívat na vrata, kde prvorepublikoví policisté bijí dělníky a o kousek dál pohraničáři se psy střeží mír našich domovů, přičemž ještě o kousek dál právě přijíždějí sovětské tanky… Divné. Zdá se, že zvítězí myšlenka, aby památník zůstal v současné podobě, protože přestavba se jednak nevyplatí a jednak bychom se vlastně chovali stejně jako ti před námi. Odstraněním artefaktů se minulost nemění, ať tedy památník – když už se nestal tím, čím měl být – je připomínkou všeho, co se ve 20. století podepsalo na našich dějinách. Ale hlavně by tato tajemná a bezesporu zajímavá stavba měla být zpřístupněna.

Fotografovat se dá ovšem zvenku. Můžeme tuto výpravu pojmout třeba jako cvičení s názvem Jak se fotografuje architektura. Na tuto otázku nechť si každý odpověď najde sám, ať už bude fotografovat celky nebo detaily. Ideální je den, kdy je obloha zatažena světlými mraky, protože při ostrém slunci jsou zde moc tvrdé stíny a pokud je zataženo tmavými mraky, šedivá budova s nimi splývá. Vezměte si s sebou určitě širokoúhlý objektiv a stativ, obojí užijete dost a dost. Stejně tak se hodí i teleobjektiv. Památník se fotografuje docela dobře, protože je kolem dost místa a lidí relativně málo, nesporným kladem je také to, že sprejeři (zatím) nechávají objekt na pokoji. Domnívám se, že je lépe zvolit černobílý materiál, ale není to samozřejmě podmínka. Proti gustu žádný dišputát, jak se říká. Z Vítkova je zvláště v zimě, kdy stromy nemají listy, zajímavý výhled na Žižkov i na Karlín. Prohlížejte a fotografujte ze všech stran a bude-li otevřeno, jděte dovnitř. Jen tak totiž zmizí legendy, které obestírají toto místo…

Snímky byly pořízeny zrcadlovkami Nikon F 801s a Nikon F 65 s objektivy Sigma 28 – 105 mm f/2.8 – 4 D ASP a Voigtländer AF Ultragon 19 – 35 mm f/3.5 – 4.5 na matriály Fuji Neopan 400 ASA a Fuji Superia X-Tra 400 ASA.