motiv

...voda

Bez vody není život. Aspoň tady na Zemi – ne nadarmo se naší planetě právě kvůli vodě říká modrá. Bez vody by snad ani fotografie nemohla být tím, čím je.

Bažina na Rakovnicku Dlouho jsem přemýšlel, o čem bude další díl tohoto „nekonečného“ seriálu. Přemýšlel jsem tak dlouho, až seriál začal vypadat jako ukončený... Ale pak mě napadlo, že témata není třeba hledat, jen je prostě a jednoduše vidět. Na starších i novějších fotografiích mám tolik vody, že to nemůže být náhoda. Fotografií, kde je voda, není nikdy dost. Existuje na to jednoduchý test: pokud přijedete k moři (nebo třeba k jezeru či řece), vyfotografujete si jako první právě tu vodu, i když – ruku na srdce – místa u moře jsou si podobná a koneckonců ta voda taky. Letošní suché léto mi také dalo vzpomenout na doby, kdy jsme s kamarády plánovali různé výpravy – neboli jednoduše řečeno čundry – právě podle modrých linek a skvrn na mapě. Do míst, kde nebyla voda, jsme se moc nehrnuli. Stejně tak třeba fotograf Karel Plicka, který už docela dávno nafotografoval a vydal slavnou knihu s názvem Vltava; nejsou v ní jen snímky vody, ale trasa onoho fotografického putování byla vymezena právě vodou...

Berounka Voda dotváří krajinu, určuje její ráz. Člověk samozřejmě taky, ale ten mívá ve zvyku krajinu spíše ničit, i když tomu říká třeba urbanizace, meliorace nebo jinak. Proč jezdíme k moři? Protože je tam voda. Proč má většina lidí ráda Jižní Čechy? Že by kvůli rybníkům? A tak bychom mohli pokračovat. Nezapomeňme ani na sníh a led, což je samozřejmě taky voda a i tuto zimní reinkarnaci vody fotografujeme hodně a rádi. Proč že to jezdíme v zimě na hory? Kvůli sněhu přece! Stejně tak máme fotografie s mlhou a deštěm, i když tam ještě hodně lidí váhá, protože když je ošklivo, tak se nefotí. Tento omyl je třeba vymýtit, ale o tom jsem už psal...

Zima Voda cestuje po naší planetě. Zkusme tuto cestu sledovat a protože je to koloběh, je jedno, kde začneme a kde skončíme. Jsou lidé, kteří procestovali kraje od pólů k rovníku, ale těch je relativně málo. My ostatní můžeme vodu na její cestě sledovat a fotografovat v menších měřítcích a ani to nebude nuda nebo zbytečnost. Zkusme si také všimnout, jak jsme my lidé s vodou věčně nespokojení. Jednou je vody málo (jako letos v létě), jednou je jí moc (stačí si vzpomenout na loňské povodně); když prší málo, nadáváme na sucho, sotva prší hodně, nadáváme na hnusný počasí a spokojeni nejsme vlastně vůbec nikdy. Vody má být tak akorát, jenže co tohle slovo znamená, možná ani nevíme. Ideální stav je ten, který nikdy nenastane. Nezávisle na tom, jestli je vody málo nebo moc, ji fotografujeme. Loni o povodních byla pražská nábřeží plná lidí s fotoaparáty (a ti, co je neměli, jim nadávali do hyen pasoucích se na cizím neštěstí), letos jsem zase potkával mnoho lidí, kteří fotografovali nízkou hladinu přehrad a vyschlá koryta řek či potoků. Voda je neskutečně fotogenická.

Jizerské hory, 2001 V zimě padá sníh. Pokryje výše i níže položená místa. Na těch vyšších, kterým říkáme hory, sníh zůstane ležet a lidé za ním podnikají dlouhé výpravy, aby ho mohli vidět, svézt se na něm na lyžích, saních, snowboardech, bobech nebo jen tak po nohou či zadku, aby ho mohli ochutnat (to je opravdu rituál některých sněhových cestovatelů!) a prostě být tam. Kromě oněch dopravních prostředků s sebou také bereme fotoaparáty, abychom si mohli zaznamenat, jaké to tam bylo. Všude je sníh – všude je voda. Zimní voda jsou sněhové pláně a stopy lyží, ranní mlha a pára od úst, rampouchy visící ze střech, červené omrzlé nosy a voňavý grog, zamrzlá louže dobrá na zlomení nohy, zametání sněhu z chodníku a nadávky na tu blbou zimu, ticho a bílo jako na vánočním pohledu...

Na jaře sníh a led roztaje a vydá se napřed malými pramínky někam dolů. Ze sněhu je voda a čeká ji velmi dlouhá cesta, než se zase vrátí nahoru do hor a bude tam odpočívat v bílých peřinách. Na svazích voda nabírá rychlost a původně malé pramínky se spojují do stále větších. Spěchají stále dolů, aby se voda již neotloukala o kameny, kmeny a jiné věci, které jí stojí – či spíše leží – v cestě. Vznikají potoky. A lidé mají potoky rádi, zvláště pokud jsou čisté. Z některých se pořád ještě dá pít. Vlastně se dá pít ze všech, ale z některých jen jednou... Jeden rakouský vesničan na otázku, kde je tam pitná voda, udělal rozmáchlé gesto a pravil: „Tady všude!“. Potoky a jejich menší či větší vodopády či peřeje mají jednu společnou vlastnost – špatně se fotografují, protože se za nimi musí daleko pěšky s veškerou možnou výbavou. Znáte to sami – pokud chci mít dobrý stativ, musí být poměrně těžký. Dále pár objektivů, sem tam nějaký ten filtr, tělo atd., najednou s sebou táhnete 10 kilo (a těch 10 kilo je ještě výsledkem pečlivého výběru výbavy, může to být třeba dvakrát tolik...) a jdete hledat potok nebo prostě nějakou vodu. Někdy ji najdete až tak dobře, že se sušíte ještě druhý den... Ale stojí to za to.

U Landštejna Jelení potok

Když jsme si prohlédli a vyfotografovali malé potoky, můžeme se začít zajímat i o říčky a řeky, jezera, přehrady či rybníky. K těm se dá dostat snáz, ale zase už – aspoň v našich krajích – jsou o poznání míň čisté a občas tam plavou věci, které s vodou absolutně nemají co dělat. Jsou tam lodě a lodičky, lidé a lidičky, stromy, louky, pole, lesy, hrady a vesnice i města… Voda je jako čas – plyne a my ji můžeme v nejlepším případě sledovat a kousky té její cesty zaznamenat. Protože zastavit ji, to nikdo nedokáže a hlavně nechce. Byli bychom sami proti sobě. Voda je samozřejmě i déšť a mlha a to všechno dohromady dělá krajinu krajinou, přírodu přírodou a také – fotografii fotografií, protože všechno jako by se samo nabízelo k tomu, aby to bylo zaznamenáno. „Dívej se“, jako by říkala voda, „jsem všude.“

Řeka Cetina Slapy, 2003

Skončíme u moře. Pro vodu je to samozřejmě jen taková větší přestupní stanice, o koloběhu ostatně už byla řeč. K moři jsme my suchozemci ochotni za vodou cestovat dlouhé hodiny autobusy, auty či letadly, nevíme, jak si máme sednout, protože všechno už bolí, říkáme si ono známé „Už nikdy!“ a příští rok vyrazíme znova. Možná proto, abychom se mohli těšit na sníh, na zimu, na jinou a přece tutéž vodu. Moře voní solí a rybami, má mnoho barev a my si odtamtud vozíme snímky, které nejsou možná objevné a originální, ale jsou naše a jsou to takové turistické značky: tak tady jsem byl a takhle jsem to viděl. Nebudeme si kupovat pohlednice, které fotografoval někdo jiný a někdy jindy – je to jiný okamžik, jiný pohled a jiná voda. Jako bychom si chtěli kousek toho moře odnést s sebou a díky němu přečkat zimu. Krásné na tom všem je, že jakkoli fotografujeme stejné místo, pořád ho neubývá a neztrácí duši, čehož se obávají někteří domorodci v hlubokých pralesích.

Španělsko, 2000 Dánsko, 2000

Slovensko, 2002 Fotografujme vodu ve všech jejích podobách. Je to náš život a právě v ní se náš život dokonale odráží – doslova i obrazně. Někdy je špinavá a páchne stejně jako některé nepěkné kapitoly našich osudů. Jindy je průzračná, čerstvá a chladivá a člověk si prostě musí na ni sáhnout. A třeba ochutnat. Fotografujme vodu – je to jako fotografovat čas. Malý okamžik zastavený na snímku se už nikdy nebude opakovat. Už nikdy nebudou stejné vlny, už nikdy nebude mít voda stejnou barvu, sníh nebude stejně jiskřit, už nikdy nebudeme stejně bloudit v mlze a možná se také na tohle místo nikdy nevrátíme. Fotografujme vodu.

Snímky byly pořízeny přístroji Praktica B100 elektronic, Praktica MTL 5, Olympus IS-100, Olympus OM-10, Nikon F65 a Nikon F801s v letech 1996 – 2003.

Milan Sýkora
http://www.milansykora.net
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

aktuální akce

aktuální články

bazar nabízí

 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace