motiv

Za fotografií z Prahy do Brna a zpět

Zajímá vás, co se děje na fotografické scéně v našich největších městech? Pokud ano, vydejte se s námi za fotografií z Prahy do Brna a zase zpátky. Podíváme se společně do šesti fotogalerií a kromě jiného zjistíme, že i sedmdesát let staré fotografie mohou být svěží.

Vzestupy a pády českých fotogalerií

Zatímco některé pražské fotogalerie se odmlčely, jiné vznikají. Ukazuje se, že provoz fotogalerie s umělecky ambiciózním programem je finančně mnohem náročnější než se může navenek zdát. A navíc, pokud má galerie prostory pronajaté od státu, je její existence vždy závislá na vkusu a vůli úředníků. Smutným příkladem může být třeba osud pražské Leica Gallery, o jejímž ambiciózním programu, který v podstatě neměl v Čechách obdoby, jsme mnohokrát informovali. Nebo bude mít její anabáze Prahou šťastný konec?

Bufet Koruna
Jaroslav Kučera: Bufet Koruna v Praze, 1972. © Jaroslav Kučera
Na rozdíl od příznivců Leica Gallery však mohou mít radost zastánci značky Nikon. Ta se totiž rozhodla zviditelnit na poli umělecké fotografie otevřením Fotogalerie Nikon v pražské ulici Na rybníčku. Jako první v této výstavní síni vystavuje uznávaný český dokumentarista Jaroslav Kučera. Vzhledem k tomu, že jeho současná výstava nazvaná Best Of je v lecčems shodná s retrospektivou, která byla k vidění před dvěma a půl lety na Staroměstské radnici, odkazujeme případné zájemce o fotografie Jaroslava Kučery na náš starší článek nazvaný Co všechno znamená člověk.

Odlesky
Grete Popper: Zrcadlení po dešti, asi 1932. © Moravská galerie Brno
Zatímco Jaroslav Kučera není žádným objevem, ale spíš stálicí české fotografické scény, meziválečná fotografka Greta Popper mezi významné objevy rozhodně patří. Za Popperovou ovšem musíte do Uměleckoprůmyslového muzea v Brně, v jehož prostorách vznikla zcela nová výstavní síň Camera. Tento nový prostor, určený výhradně výstavám fotografií, nahradí původní nevyhovující prostory v chodbě brněnského Místodržitelského paláce. Výstavou fotografií Grety Popper nazvanou poněkud suše Fotografie mezi světovými válkami udělala Moravská galerie v Brně na Prahu „dlouhý nos“: vystavila tu na sedm desítek fotografií pražské Němky, první moderní fotografky našeho hlavního města. Všestranně talentovaná autorka samozřejmě nefotografovala jen Prahu, ale již teď se dá říci, že momentky z pražských ulic jsou nejdůležitější součástí jejího díla. Důležité je, že to nejsou žádné fosilie. Naopak. Jsou to svěží snímky autorky, která se ani před sedmdesáti lety nenechávala svázat konvencemi: hrála si se světlem a stínem, fotografovala v dešti, ve vánici, fascinovaly ji odlesky v loužích, letící letadla, plující lodě. Není divu, že někteří pozdější fotografové Prahy jsou proti ní nejen mnohem konzervativnější, ale také nudnější.

Fotografie hravé versus fotografie hloubavé

Rozvinutá komunikace
Tomáš Nosek: Rozvinutá komunikace, 2004. © Tomáš Nosek
Zůstaňme ještě chvilku v Brně, protože Camera není jedinou novou brněnskou výstavní síní. Je tu ještě Vaňkovka. Ovšem pozor, nikoli Galerie Vaňkovka – ta není největší moravskou galerií, jak by mohlo podle názvu zdát, ale gigantickým centrem brněnského konzumu – ale přilehlá Slévárna Vaňkovka. Nová výstavní síň, která se však nebude věnovat výlučně fotografii, dala hned na začátku své existence prostor relativně mladým fotografům Tomáši Noskovi, Robertu Mořkovskému a Tomáši Staudkovi. Jejich společná výstava s názvem Zahájení komunikace je současná a moderní ve všech ohledech: autoři neberou sami sebe ani okolní svět smrtelně vážně, s fotoaparátem a s počítačem zacházejí spíš jako s hračkou, hýří náhlými nápady a neváhají oslnit zářivými barvami nebo simulovat malbu či černobílou kopii. Naštěstí se většinou dokáží vyhnout laciným efektům, k nimž programy na úpravu fotografií svádějí i mnohem proslulejší tvůrce. Pokud se rozhodnou pracovat s kýčem, pak vědomě a s lehkou ironií (Tomáš Nosek: Kouřové signály). Nejperspektivnější z trojice se zdá být právě zmíněný Tomáš Nosek, který svými fotografiemi nejen udal, ale také nejvíce naplnil hlavní téma výstavy, mezilidskou komunikaci. Jeho fotografie Rozvinutá komunikace, Komunikační kanály nebo Dotyková patří k tomu nejlepšímu, co na výstavě najdeme.

Emil
Vladimír Šigut: Emil, 52 let, 2004. © Vladimír Šigut
Zcela jinak ke světu přistupuje dvacetiletý ostravský fotograf a student 1. ročníku FAMU Vladimír Šigut. V cyklu Lidé ulice, který je nyní k vidění v pražské Velrybě, zachycuje tváře mužů, kteří se dostali na samý okraj společnosti. Šigut se svým cyklem Lidé ulice přiřadil k tvůrcům expresivního portrétu. Na rozdíl třeba od Ivana Pinkavy však má v sobě i kus dokumentaristy: v posledním ročníku střední (!) školy chodil po Ostravě, hledal zajímavé tváře mezi bezdomovci a následně je středoformátovou kamerou ve školním ateliéru portrétoval. Popisky k vystaveným fotografiím trochu klamou, protože zachycují datum a místo prvního setkání s modelem, nikoli vznik fotografie, jak by se mohlo zdát. Šigutovy fotografie jsou však natolik sugestivní, že žádné popisky vůbec nepotřebují.

Fotografie a nefotografie

Bez názvu
Michal Kalhous: Bez názvu, 2002 © Michal Kalhous
Naposledy se však vraťme do Brna, tentokrát do atria Pražákova paláce. Vyjeďme výtahem pod střechu do čtvrtého patra, kde vystavuje fotograf Michal Kalhous. I když to bude možná znít hloupě, Kalhous je zajímavý především tím, jak je nezajímavý. Ve svém cyklu Nemaluji zachycuje nejbanálnější možné věci kolem sebe – například starý nepoužívaný žací stroj, prázdný předsíňový věšák, nedojedené jídlo nebo prázdné sklenice na kuchyňském stole. Kalhous patří spolu s Markétou Othovou, Alenou Kotzmannovou a dvojicí Jasanský-Polák k představitelům tzv. nefotografie. Tento proud sice vzbuzuje uznání jisté části výtvarné kritiky, z čistě fotografického hlediska však pozoruhodný není. Každopádně však vzbuzuje četné otázky po smyslu fotografie.

USSA
Antonín Kratochvíl: Z cyklu Homeland In / Security, 2004. © Antonín Kratochvíl
Zcela jiný druh ne-fotografování předvádí v bývalém ateliéru Josefa Sudka český nekonformní fotograf Antonín Kratochvíl. Ten svůj malý výběr deseti (v průvodním slově k výstavě je číslo jedenáct, ale jedenáctou jsem hledal marně) fotografií z cyklu Homeland In / Security nazval provokativně USSA. Kratochvílův cyklus improvizovaných dokumentů vznikal v New Yorku po 11. září svéráznou fotografickou technikou: snímáním za chůze, jak se říká, od boku. Výsledkem je cyklus neozaostřených nebo pohybově neostrých záznamů z newyorských ulic, plných policistů, ochranek, bezpečnostních zařízení a vystrašených lidí. Kratochvílovy ne-fotografie lze vnímat především jako výraz obav o svobodu člověka v tomto světě. Je jasné, že svobodný duch – jakým Kratochvíl nepochybně je – pro své fungování potřebuje svobodnou společnost. Jenže kde ji najít, když už není ani v Americe, kam Kratochvíl za svobodou před lety utíkal?

Fotografický „venkov“

Fotografický život samozřejmě není výsadou jen těch největších měst. Zajímavé věci se dějí (hlavně díky Institutu tvůrčí fotografie) například v nevelké Opavě, fotografii se soustředěně věnuje také Výtvarné centrum Chagall v Ostravě. Slibný je též program Muzea české fotografie v Jindřichově Hradci. Škoda, že tamní nedávná výstava Magic Moments II, věnovaná klasikům černobílé humanistické fotografie, kteří fotografovali Leicou, unikla větší pozornosti médií i veřejnosti. Retrospektivní výstavou Jindřicha Přibíka nedávno fotografie pronikla i do jinak konzervativní Západočeské galerie v Plzni. Jako fotografická galerie však v Plzni slouží především Velká synagoga: mimořádné výstavy Sitenského, Davidové, Hanzelky a Zikmunda a naposledy Martina Martinčeka hovoří samy za sebe. Zapomenout bychom neměli ani na výstavní program klatovské Galerie U Bílého jednorožce. I když fotografii tu bývá vyhrazena nejčastěji jen spodní vstupní chodba, čas od času se tu dějí překvapivé věci: například obsáhlá výstava Fotografie?? představila právě nejvýznamnější představitele nefotografie v Čechách. Tato výstava, pojatá víceméně jako svérázná kurátorská exhibice, zaplnila klatovskou galerii doslova od sklepa až k půdě. Na některá z menších míst se brzy vrátíme, protože to rozhodně stojí za to.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace