Úvod

Ano, dovolil jsem si hodně, jako příležitostný fotograf vlastnící digitální zrcadlovku základní amatérské kategorie Canon EOS 350D mám tu drzost dělat recenzi na EOS 5D s cenou 4x vyšší, s čipem velikosti kinofilmového políčka a řadou funkcí, které jsem nikdy nepoužil a používat je ani neumím. Pro amatérského fotografa poněkud silné sousto, zvláště po finanční stránce. Nezbláznil jsem se? Doufám, že ne a článek vám přinese užitečné informace. Nicméně část článku věnující se finanční stránce věci nedoporučuji ukazovat našim drahým polovičkám, protože by to pro vás nemuselo dopadnout dobře. :-)

“Amatérská cena“ – nezbláznil jsem se?

Stávající prodejní cena Canonu EOS 5D není zrovna lidová. Přesto si myslím, že existuje poměrně dost zásadních argumentů, proč by fotografové s rozsáhlou klasickou výbavou, případně jejich movitější kolegové, o tomto těle měli zapřemýšlet. Zkuste se při čtení dalšího odstavce povznést nad své emoce a zkuste si, jen tak potichu a pro sebe, sečíst své běžné výdaje na fotografickou výbavu, případně na fotografování vůbec. Nerad bych rozpoutal boj kinofilm versus čip, přesto si myslím, že při tomto rozměru čipu a jeho rozlišení není od věci porovnat náklady na fotografování i z hlediska kinofilmového materiálu včetně jeho zpracování a pro tentokrát ignorovat analogový charakter filmu.

Takže to vezměme od začátku. Jste dlouholetí příznivci značky Canon a vlastníte středně rozsáhlé vybavení dostupnými objektivy střední třídy. Pokud to vezmu podle sebe (mé vybavení pokládám za řekněme základní), tak to bylo široké sklo 20–35mm f/3,5–4,5 USM za bratru 25 tis. Kč, dále základní zoom 28–135mm f/3,5–5,6 IS USM tehdy v Čechách za skoro 30 tis. Kč (ale byl za polovinu ze světa) a velice slušný 70–200mm f/4.0 L USM také ze světa, v Čechách zhruba 20 tis. Kč. Když jsem je pořizoval v běhu let, nijak mi nedocházelo, jak astronomická částka se mi nakonec nashromáždí. Sečteno a podtrženo – 75 tis. Kč za skoro deset let. Jsem bohatý amatér? Ale nesmysl, rukama mi prošlo více objektivů, něco bylo z bazaru, něco nové, něco ze světa výrazně levnější. Stejně se ale ve výsledku jednalo o značnou sumu peněz. A teď si vezměte, že se rozhodnete přejít na digitální zrcadlovku s přepočtem ohniska 1,6. Široký objektiv je na houby, zoomový 28-80mm záklaďák není záklaďák (začíná od 45 mm), jedině příznivci dlouhých ohnisek zaplesají, každý teleobjektiv se natáhne o 60%, což vůbec není k zahození. Co s tím? Já to řešil prodejem, se skřípěním zubů jsem prodal základní a široký objektiv (se ztrátou 50%) a pořídil digitální tělo s novým objektivem Sigma 18–50mm f/2,8 EX, což dává zpátky těch požadovaných 28–80mm. Široký objektiv mi stále chybí a nemám chuť do něj investovat. Externí blesk je funkční, pouze nezná přepočet ohniska, což mi zas tak nevadí.

Ve výsledku jsem tedy prodělal docela dost prostředků, abych mohl přejít na digitální způsob fotografování. Přitom ona objektivová záměna je daná jen a pouze oním nepopulárním přepočtem ohniska, tj. velikostí čipu menší než políčko kinofilmu. Pokud jste náročnější amatéři a máte slušné vybavení objektivy, tj. pár zoomů a nějaké to pevné sklo, je přechod nejen z finančního pohledu ještě drtivější. Dále, k řadě kvalitních, vysoce světelných objektivů, neexistují varianty pro malý čip. Ještě ke všemu je podání míst mimo hloubku ostrosti u malých čipů jiné, než jste zvyklý. Shrnuto a podtrženo, při dostatečně rozsáhlém fotografickém vybavení není cena těla EOS 5D přemrštěná ani nedostupná, protože není nutné obměňovat jakoukoliv část klasické výbavy, není potřeba měnit své návyky, nemusíte zohledňovat nějaký přepočet ohniska, měnit clony pro dosažení stejného výsledku (no, občas spíše nedosažení). Navíc je dnes prodej klasického kinofilmového vybavení díky obrovským pádům cen stále ztrátovější. Uvedené samozřejmě platí při splnění podmínky originálního vybavení Canon nebo alespoň bezproblémově kompatibilního. Jsem si vědom, že se mi to hezky povídá. Jestli si ho sám koupím? Za tuto cenu ne, mám fotografování jako koníčka a obyčejný EOS 350D bohatě splňuje mé požadavky. Přesto si myslím, že výše uvedené argumenty mají něco do sebe a měly by být brány v potaz. Než s obrovskou ztrátou prodávat rozsáhlé staré a pořád slušné vybavení, je rozumnější investovat jen do těla. Navíc se vždycky můžete vrátit k fotografování na film, což pro některé situace také není k zahození. Třeba když jsem se zúčastnil akce Pražský fotomaraton, kde bylo podmínkou fotografovat na film, polovina snímků vznikla pomocí zapůjčených objektivů. Navíc se stále dostávám do situací, hlavně v krajině, kdy bych raději diapozitiv a široký objektiv k tomu. Ne, že by mě obé tak moc těšilo.

Drobný dodatek, jestliže jsem u svého Canonu s čipem o 8 miliónech bodů zjistil, že není moc situací, kdy film, především diapozitiv, je lepší, u čipu s rozlišením 12 mil. bodů už není vůbec co řešit. Výsledný soubor má téměř totožné finální rozlišení, jako sken z mého kinofilmového skeneru Nikon LS-40 s fyzickým rozlišením 2900 dpi. Pokud vezmu v potaz pořizovací cenu slušného kinofilmového skeneru a zahrnu ji do výše uvedeného odstavce o „amatérském“ těle EOSu 5D, mám další solidní argument, proč není cena těla, byť je vysoká, až tak nesmyslná. Jen je potřeba do reálné kalkulace zahrnout všechna opravdová pro i proti, případně také uvažovat nad další možnou perspektivou.

Má to nějakou vadu nebo se mám jen rozplývat?

Protože jsem zastáncem psaní logických recenzí, nebudu se rozplývat nad čipem velikosti kinofilmového políčka, jehož přínos je jasný a neoddiskutovatelný. Rovněž nebudu dopodrobna rozebírat velikost šumu, ten je u Canonu tradičně nízký, i když drobnou vsuvku si později dovolím. Nebudu opisovat ani všechny ty běžné funkce, které jsou u této značky již pár let docela povedené a uživatelé k nim zas tak moc výhrad nemají. Takže si dovolím zvolit poněkud rýpavý styl. EOS 5D je totiž mezistupněm, na který dost fotografů čeká právě pro velikost čipu, která dovoluje zachovat ohnisko objektivů a nedochází k degradaci hlavně těch původně širokoúhlých. Navíc mě pár věcí na novém EOSu 5D překvapuje, některé v kladném slova smyslu, některé bohužel v negativním. Dovolím si to vzít v bodech.

Porovnání velikostí matnic spolu s rozmístěním zaostřovacích bodů

Asi největším nepříjemným překvapením je rozmístění zaostřovacích bodů na matnici, odpovídá totiž EOSu 20D, který má matnici výrazně menší. Takže kolem středového bodu jsou v poměrně malé vzdálenosti nashromážděny další zaostřovací body, okolí pak tvoří až neuvěřitelná plocha volného místa. Což znamená, že musíte zaostřovat na objekt téměř ve středu matnice. Tohle považuji za nesmyslné a pro řadu fotografů velice omezující, pokud nebudou ostřit manuálně. Trošku to odpovídá dnešní době a přesto, že jsem velkým příznivcem Canonu, považuji provedení matnice za výsledek neuvěřitelné lenosti a tlaku na výrobce, aby neustále uváděl nové modely fotoaparátů. Aby bylo nesmyslné umístění zaostřovacích bodů porovnatelné, dovolil jsem si oskenovat obrázky matnic z manuálů EOS 350D, 20D a 5D, rozdíl ve využití plochy matnic je zřejmý na první pohled. Pro akční fotografy mající v oblibě sledování rychlých objektů (auta, ptáci, ...) je autofokus vynikající včetně rozmístění jednotlivých bodů (včetně těch pomocných, opticky neviditelných), pro stativové či v klidu komponující fotografy je sebevražedný, protože mimo střed není čím ostřit. Můžete manuálně, samozřejmě. Mimochodem, já především při fotografování ze stativu využívám krajních ostřících bodů poměrně často.

Ještě mám jeden poznatek k matnici, Canon 350D má malou matnici a k ní adekvátní velikost symbolů a čísel na displeji ve spodní části. Canon 5D má velkou matnici, ba přímo nádherně velkou, ale malinkatá čísla a symboly na spodní straně. Dost mě to překvapilo, protože v jasných scénách je čitelnost malinkatého displeje docela nízká. Možná jde o zvyk, nevím, mě prostě ty malinkaté znaky nesedí, protože je špatně vidím. Brýle nenosím.

Druhým sporným bodem (ale asi jen pro mě) je rozdělení displejů na dva, velký barevný na zadní straně fotoaparátu, malý monochromatický na horní straně. Spor je v rozložení informací, některé máte nahoře, některé vzadu, takže se můžete dostat do situace, že fotoaparát nastavujete zároveň nahoře a zároveň koukáte na druhý displej, jaký je výsledek. U kinofilmových přístrojů zadní displej logicky neexistoval, tady však slouží nejen k nastavování parametrů, ale také ke kontrole histogramu. To je můj logický argument, proč mi přijde sloučení displejů na zadní stěnu u 350D uživatelsky přítulnější než jejich oddělení u profesionálních těl. Osobně mi to přijde poněkud těžkopádné, ale to je možná otázkou zkušeností a praxe. Tenhle argument je zřejmě podstatnější pro amatéry než profíky, těm druhým to bude možná jedno. EOSy nižších tříd mají malý LCD monochromatický displej nad barevným, takže vidíte vše zároveň. Mimochodem, horní displej stále nezobrazuje nastavenou hodnotu citlivosti v ISO, což je neuvěřitelná nectnost všech nižších modelů bez výjimky. Tady to však nechápu, zrovna tuhle informaci by měl mít fotograf k dispozici na první pohled. Ohledně parametrů by stačilo doplnit firmware a v menu pak dublovat i parametry původně nastavované jenom shora.

Třetí, již drobnější poznámku mám k provedení přídavné rukojeti. Vzhledem k tomu, že ji k své 350D mám, mohu porovnávat. Její provedení je na omak a držení v dlani horší (350D ji má celou pogumovanou a drží se více než příjemně), ale hlavně, zapínání / vypínání vertikální spouště je umístěno tak nešťastně nahoře, že třeba já na něj při normálním držení těla na výšku nedosáhnu. Přitom EOS 350D má ten vypínač při držení na výšku u palce, je tak snadno použitelný a nepřekáží, protože palec normálně nepoužíváte na nic (z pohledu tlačítek či jiných hejblátek na těle fotoaparátu). U skoro profesionálního fotoaparátu tato omezení minimálně zamrzí.

Tím skončím s negativními poznámkami a budu pokračovat spíše v duchu „co hlavně je odlišné“. Jak již konstatoval Tomáš Hrubý, RAW formát má velikost 12,9 MB a výše, což mimo jiné znamená, že na CF kartu 1 GB zhruba dostanete pouhých 58 snímků (při ISO 100), při zvýšení citlivosti na maximum ISO 1600 pak už jen 44 snímků. Asi nejpoužívanější databanky s diskem o kapacitě 20 GB pak poskytnou prostor pro necelých 1200 snímků. S tím je nutné počítat a s ohledem na způsob fotografování tomu podřídit i navazující příslušenství, CF karty min. 1 – 2 GB a databanku od 40 GB výše. Jakmile převedete RAW na TIF s barevnou hloubkou 16 bitů, máte soubor o velikosti zhruba 73 MB, což mimo jiné znamená, že ze zaplněné 1 GB CF karty vznikne 4,2 GB dat (2 GB v 8 bitech na barvu). To nejsou zrovna malé objemy dat. Dále, jestliže převod jednoho RAWu na TIF u 8 MB zrcadlovky trvá 9 vteřin, RAW ze zrcadlovky s čipem 12 MB trvá již 15 vteřin (procesor Athlon A64 3000+, dvoukanálový přístup do paměti). Je tedy nutné počítat s minutou na čtyři snímky, pokud se tedy vrátíte z nějaké delší akce s větším množstvím snímků, jejich převod zabere několik hodin času.

Rychlost sekvenčního fotografování do RAWu je velice solidních 17 snímků v sérii po cca 3 snímcích za vteřinu. U formátu JPG je pak dosažitelná série 60 snímků, což pokládám za až předimenzované, byť zrovna tyto možnosti fotoaparátů zatím nijak nevyužívám. Na druhou stranu překvapí poměrně malý počet snímků za vteřinu, ten mě zaskočil, protože ho považuji za podstatnější, než celkovou délku série. Ale tady přiznávám, že teoretizuji.

Porovnání šumu na citlivostech ISO 1600 a 3200

Nastavení citlivosti není v obvyklých skocích 100 – 200 – 400 – 800 – 1600, ale je nastaveno podle citlivostní řady filmů po 1/3 EV, takže 100 – 125 – 160 – 200 – 250 – 320 – 400 – 500 – 640 – 800 – 1000 – 1250 – 1600. Za sebe musím říci, že tomu moc nerozumím, protože jak je to logické u filmu (také jste exponovali 160 negativní film jako 125?), tak tady mi logika jemného stupňování uniká. Navíc u klasické řady si lze jen pamatovat počet cvaknutí kolečka, co „cvak“ to dvojnásobná citlivost, tady samozřejmě ne. Na druhou stranu lze pomocí nastavení uživatelských funkcí citlivost rozšířit o jeden stupeň dolů na ISO 50 a jeden stupeň nahoru na ISO 3200. Napřed jsem moc nerozuměl tomu, proč je ISO 3200 zahrnuto až v uživatelské funkci, takže jsem zkusmo ze stativu udělal doma v zatemněné místnosti několik záběrů s ISO 1600 / 3200 a pak je porovnal. K mému překvapení má nejvyšší citlivost nejen více šumu, ale také vyšší ztrátu detailů a v nejtmavších částech snímku se vyskytuje šum ve formě náhodně rozmístěných světlých bodů (možná redukce šumu byla vypnutá). Byl bych nerad, kdyby to bylo pochopeno jako chyba, nikoliv, proti filmu pushnutému na ISO 3200 je výsledek mnohonásobně lepší. Citlivost ISO 3200 (pokud si ji povolíte v uživatelských funkcích) je samozřejmě použitelná, jen je nutné počítat s menším formátem výsledné fotografie a nižším počtem nejjemnějších detailů. Případně později použít program na odstranění šumu. Prvotní náhled, nezapomeňte, že výřezy jsou zvětšené na měřítko 1:1, zobrazuje základní rozdíl v použití citlivosti ISO 1600 / 3200.

Příjemně je vyřešené prohlížení snímků, pokud totiž v jednom snímku provedete zvětšení, aby byl vidět nějaký detail a následně přejdete na další snímek, výřez zůstane zachován a nemusíte ho opakovat. Lze tedy při několikanásobných expozicích stejného námětu s různým nastavením expozičních parametrů srovnávat vybraná místa snímku a vidět rozdíly. To je drobnost, se kterou občas na svém amatérském 350D zápasím. Dále je při zobrazení zmenšeného snímku společně s histogramem indikován bod, na který bylo ostřeno. V určitých situacích k nezaplacení, protože pokud víte, kam jste chtěli ostřit a výsledný bod je úplně jinde, ihned poznáte, že snímek bude neostrý.

Zcela odpadla „programová“ sekce s přednastavenými poměry časů a clon (krajina, portrét, sport, noční scéna, makro, ...), což považuji za rozumný nápad. Sám jsem ani jeden z programů nikdy nepoužil, dokonce ani dříve na kinofilmovém těle. U amatérského digitálního těla je jejich použití logické, nakonec zelený obdélník jako univerzální program používají k plné spokojenosti naprostí laici, tady je pokládám za zbytečné.

Tlačítko náhledu ostrosti je umístěno stále tak nešťastně, že nevím, kterým orgánem ho japonští inženýři při klasickém držení objektivu vlastně mačkají. Tohle nešťastné umístění je u Canonu již tradiční, přesto nejen pro mě nepochopitelné. Vše podporuje manuál, protože při správném držení těla podle něj ve vodorovné poloze neexistuje způsob, jak to tlačítko stisknout. To je ale z mé strany jen taková malá rejpavá a úsměvná „třešnička“ na dortu.

Co takhle „obyčejné“ objektivy?

Tady si dovolím zcela vypustit nejlevnější řady objektivů Canonu i alternativních výrobců, nepředpokládám, že nějaký vlastník EOSu 5D na něj bude dávat záklaďák za čtyři tisíce korun. Vezměme tedy za běžnější řešení použití alternativních objektivů značek Sigma nebo Tokina, které poskytují opticky slušné základní objektivy 28–70(80)mm f/2.8, dále opticky srovnatelné (s L-kovou řadou) teleobjektivy Sigma 70–200mm f/2,8. Jako střed lze pak vzít poloprofesionální L-kové objektivy Canonu se základním clonovým číslem 4.0, tedy široký 17–40mm, standardní 24–70mm nebo 24–105mm se stabilizátorem, dlouhý pak 70–200mm. To je opticky prvotřídní řada s vyšším clonovým číslem, profesionálním provedením a relativně přijatelnou cenou. Plně profesionální objektivy s clonovým číslem 2.8 vypouštím také, ty jsou přece jen v jiné cenové kategorii. Zajímal by mě výsledek z širokorozsahového zoomu 28–300mm, který překvapivě patří do profesionální L-kové řady a zatím jsem na něj četl samou chválu.

Nepotřebujete zrovna L-ková skla, výsledek je více než přijatelný, samozřejmě fotografováno ze stativu.

Nakonec jsem, díky krátkému času zapůjčení fotoaparátu, měl k dispozici rovněž zapůjčenou alternativní Tokinu 28–70mm f/2.8 a vlastní 70–200mm f/4.0 L objektiv. Porovnání Tokiny s profesionálním Canonem 24–70mm f/2.8 L vám předkládám. Počasí bylo jaké bylo, smiřte se tedy s tím, že zázraky neumím. Přesto by mělo být toto srovnání alespoň trochu vypovídající. K mému překvapení není výsledek srovnání Canonního L-kového objektivu a Tokiny nijak špatný, jediným zásadním rozdílem je chromatická vada a ani ta nakonec není nijak velká. Co vás možná překvapí, a mě překvapilo hodně, je výsledná kvalita snímku. Aniž bych jej totiž doostřoval, byl prostě ostrý. Není to žádný exaktní test, přesto mi docela rozumně vychází, že opravdu nemusíte být vlastníky profesionálních objektivů, jak se s ohlášením EOSu 5D začalo na většině diskuzních fór okamžitě uvádět. Pokud máte slušnější objektivy značek Sigma, Tokina a dalších, není nutná změna. Ještě jsem se setkal s diskuzemi kolem výrazné vinětace objektivů při plně otevřené cloně. Ano, objektivy na širokém ohnisku vinětují, vytáhl jsem si své straré skeny z diapozitivů na krátkém ohnisku a poměrně rychle zjistil, že vinětují samozřejmě také. Možná ne tolik, ale proč by mi to mělo vadit, když mohu buď drobet zaclonit nebo vinětaci zcela v poklidu odstranit v nějakém programu, třeba v Zoneru? Tím chci říci, že ve chvíli, kdy mám k dispozici již digitální data včetně rozumné metody, jak je případně zkorigovat, není, alespoň pro mě, ta vinětace nějaký problém.

Subjektivní závěr

Samozřejmě, výše uvedený text má do recenze dost daleko. Jsou to jen postřehy získané tak trošku letem-světem. Přesto by vám můj text mohl maličko napovědět nebo jen třeba někam pošťouchnout. Pro mě byl určitým hraničním fotoaparátem kinofilmového světa se značkou Canon model EOS 3, protože nestál to, co profesionální řada, ale nabízel již vyčerpávající rozsah možností. Byl mým snem, ale nakonec k jeho splnění nedošlo, dal jsem z praktických i finančních důvodů přednost digitální zrcadlovce EOS 350D. Právě EOS 5D by měl být modelem srovnatelným s EOSem 3, protože rovněž spadá do jakési „mezikategorie“, ani amatérské tělo, ani profesionální, zato čip velikosti kinofilmového políčka. Jenže je tady přece jen pár maličkostí, které by třeba mě poměrně dost výrazně vadily. Na věc je totiž nutné nahlížet také z pohledu požadované ceny, zatímco amatérskému digitálnímu tělu lze pár věcí prominout, u digitálního těla této úrovně cenové i technické ne. Prostě začínám docházet k názoru, také díky svému technickému zaměření, že řada výrobců, Canon nevyjímaje, si stále nechává zaplatit více a více peněz za méně a méně uživatelsky dotažený přístroj. Přesto nemohu zapřít, že při rozumné cenové dostupnosti bych do tohoto těla šel, právě pro rozměr čipu, perfektní ostrost snímku a dostatečné množství dat pro konečné zapomenutí na kinofilm.

Poděkování patří zástupcům Canonu, že svěřili něco tak tak drahého a výkonného do mých amatérských rukou, dále Jakubovi Kenclovi za zapůjčení objektivu Tokina.