Polsko, část 2.: Pohyblivé duny

Pohyblivé písečné duny jsou od centra Łeby vzdáleny cca 8 km. Vlastním autem lze dojet až do osady Rabka, kde končí také minibusy, jejichž naháněči lákají turisty v centru města. V Rabce je pokladna Slowinského národního parku, vybírá se tam vstupné (4 zł). Zbývajících 5,5 km k dunám lze překonat pěšky, na vypůjčeném kole anebo elektrickým vláčkem.

My jsme šli pěšky už z Łeby, za Rabkou se asfaltka změnila v panelovou cestu pamatující nejspíš 2. světovou válku a les po obou stranách začal být zajímavější. Po levé straně získal trochu mokřadovitý vzhled díky trávě, rákosí a břízám, libujícím si ve vlhké půdě od jezera Łebsko, napravo byly zase borovice a sem tam probleskly první duny.

Kousek po prvních větších dunách, tedy zhruba po 3 km chůze od Rabky, jsme došli k muzeu “Wyrzutnia rakiet”. Rakety zde testovali během 2. světové války Němci a pak v letech 1960 – 1967 i Poláci. Ti se ale věnovali mírovému využití raketové technologie pro meteorologii. Expozice je docela zajímavá, ale malá a vstup do muzea stojí docela dost – 12 zł. Pokud se rozhodnete muzeum navštívit, tak si kromě prohlídky exponátů budete moci vylézt na rozhlednu – ta rozhodně stojí za to. Pro nás to byla první možnost prohlédnout si placatost okolní krajiny.

Už cestou k muzeu jsme minuli několik masivních betonových kuželů s drobnými okénky, na další jsme narazili přímo v muzeu. Nejspíš se jednalo o jakousi minipevnůstku. Její posádku mohl tvořit maximálně jeden člověk. Nerad bych v tom byl zavřený a čekal, až mě odtud nepřítel “vykouří”…

Za muzeem se panelka změnila v udusanou pískovou cestu a po pravé straně se čím dál častěji objevovaly duny. Díky tomu, že jsme se v muzeu docela zdrželi, množství turistů a mašinek docela narostlo. Začali jsme mít obavy z davu, který nás na dunách čeká. Konečná pro mašinky přišla po 2,5 km od muzea a s ní se objevila první opravdová duna valící se na cestu a pohlcující stromy stojící jí v cestě.

Rázem jsme zapomněli na úvahy o davu a fascinovaně jsme se s ním sápali vzhůru na první dunu. Boty se nám rychle zaplnily pískem, zkušenější se zuli hned ze začátku. Z vrcholu první duny se nám otevřel pohled na neuvěřitelnou krajinu. Tak jako mnozí se na té první hromádce fotíme, výsledek ale není příliš lichotivý, a tak ho nebudu ukazovat. Po nepovedeném autopotrétu se pokouším o panorama, kvůli rychle se pohybujícím stínům a především lidem nebylo snadné ho sestavit, nakonec jsem ale uspěl.

Prohlídková trasa vede po hřebeni duny zvané Biała Góra a je značena zatlučenými kůly. Omladina za jekotu metá kozelce ze strmého svahu dolů, vítr burácí a šlehá nás pískem do nohou. Celá ta podívaná, i s tím kvantem lidí, je fascinující. Lidské postavy na hřebeni poskytují měřítko velikosti dun a my si notnou chvíli připadáme jako v úplně jiném světě. Cesta zvolna směřuje k moři, někteří tam rozbalí barevné paravány a v závětří se začnou slunit, jiní se vrací dolní cestou vedenou v závětří duny k vláčkům, které je odvezou zpět do civilizace.

Pás dun mezi mořem a jezerem Łebsko je široký maximálně 1 km, nehrozí tedy, že se člověk mohl ztratit. Od jezera i od moře do písku vybíhají ostrůvky zeleně, kde tráva a stromy bojují s pískem o kousek prostoru k životu. Celé to poskytuje spoustu námětů k fotografování. My jsme se tam pohybovali po poledním, pro fotografování by bylo vhodnější tam být po východu nebo před západem slunce, kdy budou delší stíny.

Expoziční automatika D70 měla tendenci scény podexponovávat o cca 0,5 EV, bylo to pro mě překvapení, obvykle má sklony spíš k přeexponovávání. Možná to souviselo s vyššími expozičními časy, možná s velkým množstvím světla. Dalším překvapením bylo, že ani přes intenzivní sluneční svit a svělý písek jsem neměl téměř žádné potíže s dynamickým rozsahem senzoru.

Písek nesený větrem se dostane skoro všude, a tak je při focení nutné být velmi opatrný na vybavení. Ja si díky hlouposti poškodil pískem filtr senzoru své D70, naštěstí ale až doma. Také stativ po návratu domů potřeboval servis, ten jsem ale naštěstí zvládl sám. Bylo nutné ho kompletně rozebrat a zbavit písku, všechny pohyblivé části byly zanesené a skřípaly podobně jako písek mezi zuby. Je vhodné neopomenout silný opalovací krém, celou dobu jsme byli v mikinách, ale odkryté části těla dostaly opravdu silnou dávku slunečního záření a pár následujích dnů nám to důrazně připomínaly.

Při pohybu mimo vyznačenou oblast jsme narazili na celkem jasné stopy lidské přítomnosti, většinu ostatních stop po lidech ale vítr s pískem zakrýval velmi rychle. Procházeli jsme se tam a fotografovali několik hodin, po celou dobu jsme nikoho nepotkali ani nezaslechli. Zážitek je to nepopsatelý. Fotografie to jen stěží přiblíží.

Pokud se rozhodnete zabloudit mimo oblast vyznačenou kůly, počítejte s tím, že vás může stihnout pokuta od správců parku, viděli jsme tabulky s varováním před možnou pokutou ve výši 200 – 1000 zł. Pokud se ale přesto rozhodnete jít dál, apeluji na vás, chovejte se tam s maximální opatrností, ať ta úchvatná podívaná vydrží i pro ostatní!

Když jsme došli k moři, narazili jsme na spoustu barevných zábran proti větru a slunící se Poláky. Jakmile jsme ale popošli pár stovek metrů na západ, byli jsme na pláži sami. Kamínky vyvržené na pláž, písek hnaný větrem po pláži mezi kamínky a samozřejmě moře, to vše nabízí další spoustu námětů pro fotografování. Kdo bude mít štěstí, možná zahlédne i tuleně (polsky “foka”). V exkluzivním rozhovoru nám sdělil, “že voda je úúúúžasně osvěžující…“

Zpět do Łeby je možné dojít po pláži, je to zhruba 7 km. Budete-li si chtít cestu trochu zkrátit, můžete dojít jen do Rabky, případně k muzeu raket. Procházku po pobřeží vřele doporučujeme.