motiv

Problematika archivní stálosti inkoustového tisku

Kvalitní inkoustové tisky se dnes ve velké míře používají pro zhotovování fotografií, reprodukcí uměleckých děl a jiné náročné aplikace. Mimo samozřejmých požadavků na kvalitu tisku s sebou tyto aplikace přinášejí nekompromisní požadavky na archivní stálost. Bohužel se ukazuje, že v této oblasti inkoustová tisková technologie stále ještě trpí řadou dětských nemocí. Proces posuzování archivní stálosti je velmi komplexní a je třeba do něj zahrnout archivní vlastnosti jednotlivých složek tiskové technologie (nosič, přijímací vrstvu, barviva/pigmenty), vliv prostředí (světlo, teplo, vlhkost, atmosféru), ale také je třeba pečlivě uvážit testovací metodiku (konstrukce testovacích obrazců, způsob měření barevných změn).

Úvod

Inkoustový tisk zaznamenal za svou krátkou historii bouřlivý rozvoj jak kvantitativní, tak i kvalitativní. S nástupem tzv. fotorealistických tiskáren a digitální fotografie došlo k doslova revolučním změnám v celém fotografickém průmyslu. Inkoustová technologie dnes částečně nahradila tzv. mokré fotografické procesy v amatérské i profesionální fotografii. S tímto průlomem do fotografických aplikací se objevil zcela nový požadavek – archivní stálost.

Bohužel se ukazuje, ze inkoustová tisková technologie si s sebou nese výrazný vývojový handicap v této oblasti. Fotorealistické tiskárny vývojově pocházejí z kvalitních kancelářských modelů, případně využívají technologie profesionálních nátiskových zařízení. Ani v jednom z těchto případů nebyl požadavek na archivní stálost na prvním místě – v kancelářském segmentu šlo především o čitelné a barevné grafy a ostrý text, při nátiscích o věrné barvy. Ani v jednom případě se nepočítalo s dlouhodobou archivací výtisků.

Relativně krátké zkušenosti s použitím inkoustového tisku pro fotografické a reprodukční aplikace ukazují, že archivní stálost výtisků je velmi problematická. Následující přehled si klade za cíl upozornit na důležité aspekty, které je třeba při posuzování archivní stálosti inkoustových tisků brát v úvahu.

Vliv vlastností jednotlivých technologických článků na archivní stálost

Největší problém při posuzování archivní stálosti inkoustových tisků činí celková komplexnost probíhajících procesů a jejich vzájemné ovlivňování. Doposud žádná reprodukční technologie nepodléhala tak spletitému komplexu vzájemných vazeb jednotlivých degradačních procesů. Abychom mohli posoudit archivní vlastnosti, musíme být schopní identifikovat jednotlivé dílčí pochody a porozumět jejich mechanismům. Podívejme se tedy nejprve na to, jak mohou ovlivnit archivní chování jednotlivé komponenty inkoustového výtisku.

Podložky

Pro vysoce kvalitní inkoustový tisk musíme vždy použít natíraný papír, který je opatřen přijímací vrstvou. Vyspělé materiály se skládají z pečlivě vyladěného systému několika funkčních vrstev. V tomto případě je tedy vyloučeno (nebo alespoň velmi silně potlačeno) pronikání inkoustu do vlastní podložky. Přestože tedy nedochází k interakci inkoustu a nosné podložky, musíme vlastnostem podložek věnovat stejnou pozornost jako ostatním článkům technologického řetězce.

V případě papírových podložek hrají klíčovou roli vlastnosti papírové suroviny. Pro zajistění dostatečné archivní stálosti je třeba věnovat pozornost zejména obsahu ligninu a kyselosti papíru. Oba faktory mohou významě ovlivnit chování papíru při dlouhodobém uložení či vystavení. Zvláštní úlohu hrají také opticky zjasňující prostředky.

Kyselost papíru je způsobena několika faktory (zbytkové kontaminanty z výroby buničniny, nevhodné technologie – kyselé klížení, a zejména atmosférické znečištění). Pokud v papírové hmotě v důsledku těchto faktorů klesne pH do kyselé oblasti, spustí se kaskáda degradační procesů souhrnně označovaná jako kyselá hydrolýza. Při tomto procesu dochází ke katalytickému štěpení celulózových makromolekul. Papír tak ztrácí mechanickou odolnost, zvyšuje se jeho křehkost a lámavost. Archivní papíry by měly být ochráněny proti kyselé hydrolýze již při výrobě zavedením tzv. alkalické rezervy. Do papíroviny se v mírném nadbytku přidají  alkálie (nejčastěji uhličitan hořečnatý či vápenatý), které zneutralizují přítomné kyseliny. Nadbytečné množství („rezerva“) zůstává přítomné v papíru a neutralizuje kyseliny vzniklé v důsledku rozkladu a/nebo (foto)oxidace papíroviny a/nebo kyselé atmosférické polutanty.

Lignin je  podobně jako celulóza biopolymer vyskytující se ve dřevě. Celulóza má výrazný krystalický charakter a její makromolekuly jsou uspořádány do nadmolekulárních struktur – mikrofibril, které se dále sdružují do fibril a dále do vlastních celulózových vláken. Naopak lignin má výrazně amorfní charakter, jeho makromolekuly jsou vysoce větvené a strukturně variabilní. Proto nemá lignin vhodné mechanické vlastnosti a při výrobě chemických buničnin se odstraňuje, což ale znatelně snižuje výtěžek. Při výrobě mechanických a polochemických buničin zůstává lignin přítomen.

Obsah ligninu má rozhodující vliv na stabilitu papíru vystaveného světlu. Ligninová makromolekula, resp. každá monomerní jednotka, obsahuje celou řadu tzv. chromoforů. To jsou chemické skupiny intenzívně absorbující viditelné světlo a/nebo UV záření. Absorbce energie vede k excitaci těchto skupin a excitované skupiny mohou spouštět kaskádu tzv. fotodegradačních a/nebo fotooxidačních reakcí. Mechanismus těchto reakcí je velmi komplexní a škála vznikajících produktů je velmi široká. Důsledkem je známé žloutnutí papíru a zhoršení mechanických vlastností.

Optické zjasňující prostředky (optical brightening agents – OBAs) jsou speciální aditiva využívaná v papírenském a textilním průmyslu ke zvýšení zdánlivé bělosti. Pracují na principu fluorescenčních barviv, která absorbují UV záření  (cca 360–400 nm). Excitované molekuly barviva se zářivě deaktivují fluorescencí v modré oblasti viditelného spektra. Tím efektivně potlačují žluté nádechy přirozeně bílých materiálů (papíru, tkaniny) a způsobují, že se tyto jeví zářivě brilantně bílé. Efekt těchto aditiv je velmi výrazný a díky nim může docházet k paradoxním výsledkům při měření reflektance – snadno lze naměřit reflektanci převyšující 100 %. Problém OBA spočívá v tom, že stejně jako kterákoli jiná barviva podléhají rozkladu – „blednou“. Blednutí OBA má potom za následek postupné žloutnutí materiálu. Navíc produkty rozkladu OBA mohou být reaktivní a spustit další degradační reakce.

Papírové podložky ale nejsou jediné, které se v inkoustové tiskové technologie široce uplatňují. Pro tzv. fotopapíry, tj. papíry mající za úkol imitovat vzhled fotografií,  se používají stejné podložky, jako pro jejich fotografické předchůdce určené pro mokré  fotografické procesy. Suverénně nejrozšířenější podložkou tohoto typu je papír oboustranně laminovaný polyethylénem, tzv. RC papír (z angl. resin-coated). Pro speciální aplikace a nároky se používají různé polyesterové fólie (PES).

V případě RC papíru se kombinují nároky na kvalitu papíru (kyselost, obsah ligninu, OBA) spolu s požadavky na stálost PE laminace. Na jejich archivní stálost je nahlíženo částečně objektivně, částečně jsou názory ovlivněné nepříjemnou aférou, která provázela zavedení RC papírů: V prvních generacích RC papírů se pro zvýšení bělosti podložky používalo přídavku oxidu titaničitého (titanové běloby), jehož jedna krystalická forma (anatas) působí jako fotokatalyzátor a způsobuje žloutnutí či dokonce destrukci polyethylenové laminace. Problém byl údajně záhy vyřešen použitím opticky neaktivní pigmentů, které nezpůsobují nežádoucí fotokatalytické efekty, takže v současné době výrobci považují stálost RC papírů za archivní. Nicméně umělci a galerie jsou ve své důvěře opatrnější a na RC podložku stále nahlížejí se značnou nedůvěrou.

Neprůhledný bílý polyester (PES) má výhodu ve vynikajících mechanických vlastnostech, zejména v neuvěřitelné pevnosti – fotografii nebo výtisk nelze roztrhnout. Výjimečný je také dokonale hladký povrch a  zrcadlový lesk, který proslavil zejména pozitivní vybělovací materiály Cibachrome/Ilfochrome. Inkoustové tisky provedené na materiály používající tyto podložky dosahují stejných vizuálních kvalit. Pro speciální aplikace v reklamě jsou k dispozici transparentní a semitransparetní verze. Z hlediska archivní stálosti podložek jsou tyto materiály v podstatě bezproblémové, pokud je použitá surovina kvalitní.

Přijímací vrstvy

Přijímací vrstvy jsou klíčovou složkou celého technologického řetězce. Moderní inkoustové materiály si ve své konstrukci nezadají s fotografickými materiály – vždy obsahují několik funkčních vrstev, z nichž každá plní specifickou roli. Až donedávna se úsilí výrobců soustředilo na vylepšování kvality tisku. Požadavek na archivní stálost vzešel teprve nedávno jako důsledek úspěchů při zvyšování kvality tisku.

Během krátké historie inkoustového tisku bylo vyzkoušeno mnoho typů přijímacích vrstev. Časem se prosadilo několik efektivních řešení, na základě kterých můžeme rozdělit přijímací vrstvy do několika základních typů.

Konvenční cast-coated přijímací vrstvy jsou založené na minerálním plnivu (dnes velmi často kaolín) a organickém pojivu. V závislosti na výrobním postupu a poměru plnivo/pojivo je možné dosáhnout lesklých, pololesklých i matných povrchů. Z hlediska archivní stálosti je tento typ v podstatě bezrizikový, snad s výjimkou uložení v podmínkách extrémně vysoké vzdušné vlhkosti.

Bobtnající přijímací vrstvy (swellable polymer) jsou přijímací vrstvy určené speciálně pro tisk fotografií. Vrstva je tvořena směsí hydrofilních polymerů s různým stupněm zesíťování. Při nanesení inkoustu dojde k lokálnímu nabobtnání a průniku inkoustu do vrstvy, po odpaření rozpouštědla vznikne selektivně probarvený xerogel. Nevýhodou je pomalý proces bobtnání polymeru a s tím související fixace inkoustu, výhodou je ale výborná kvalita vytištěného obrazu. I tyto vrstvy nepředstavují problém při dlouhodobém uložení, opět ale s podmínkou uložení v „rozumné“ vzdušné vlhkosti.

Mikroporézní vrstvy jsou založeny na syntetických vysoce porézních sorbentech rozptýlených ve vhodném organickém pojivu. Tyto syntetické sorbenty mají obrovský měrný povrch a tedy velký objem pórů, takže při nanesení inkoustu dojde k velmi rychlému průniku inkoustu do vrstvy a k jeho fixaci v pórech. Výtisky jsou navíc prakticky okamžitě „suché“ v tom smyslu, že přijímací vrstva nelepí. Rozpouštědlo se však z pórů může odpařovat delší dobu (několik hodin) a během této doby může výtisk mírně změnit barvu. Tento typ přijímací vrstvy je dnes velmi populární a postupně vytlačuje předchozí typy z trhu. Extrémně vysoká porozita však působí četné problémy při dlouhodobém uložení. Tyto problémy budou podrobněji diskutovány v následujících odstavcích věnujících se jednotlivým vlivům prostředí.

Inkousty a barvonosné složky

Inkousty založené na barvivech, tzv. dye-based inkousty, používají jako barvonosnou složku výhradně rozpustná barviva. Výsledný inkoust je tedy zcela homogenní směsí – pravým analytickým roztokem. Barviva se však vyznačují omezenou světlostálostí, na světle se rozkládají.

Inkousty založené na pigmentech, tzv. pigment-based inkousty, používají jako barvonosnou složky výhradně nerozpustné pigmenty. Mikroskopické částečky nerozpustného pigmentu jsou rozptýleny v rozpouštědle a stabilizovány proti sedimentaci a koagulaci. Výsledný inkoust je tedy mikroheterogenní směsí. Pigmenty se však z principu věci vyznačují vysokou světlostálostí, která je předurčuje pro archivní tisky.

Rozsah tohoto příspěvku neumožňuje věnovat se detailněji chemickýcm principům degradace barviv a/nebo pigmentů. Navíc škála barvonosných složek v inkoustech je široká, používají se barviva a pigmenty nejrůznějších typů s nejrůznějším chemickým složením. Základní příčinu rozdílu mezi světlostálostí barviv a pigmentů je ale možno popsat z fyzikálního hlediska: v případě tenké vrstvy barviva je teoreticky každá molekula přístupná interakci s dopadajícím zářením.  Naopak u pigmentových částic je interakci s dopadajícím zářením přístupná pouze povrchová „slupka“ pigmentové částice. Pokud dojde k degradaci „slupky“, obnaží se sice vnitřní část pigmentové částice, ale barevnost je do značné míry zachována.

Vliv vnějšího prostředí na archivní stálost inkoustových tisků

V následujících odstavcích se pokusíme dát do souvislosti chování jednotlivých technologických složek inkoustového výtisku zmiňované v předchozích odstavcích a vlivy vnějšího prostředí, které působí na inkoustové výtisky.

Vliv světla

Světlo má zcela zásadní vliv na archivní stálost inkoustového tisku. Barviva a pigmenty tvořící obraz světlo selektivně absorbují a tím mění spektrální složení odraženého světla. Absorbovaná energie však způsobí excitaci molekul barviv a pigmentů a excitované molekuly se musí této přebytečné energie zbavit, což činí nejčastěji vyzářením tepla. Excitované molekuly jsou však z principu nestabilní a mohou se zapojit do chemické reakce dříve, než dojde k jejich deexcitaci. Světlo samozřejmě působí na ostatní složky potištěného média, takže ve výsledku můžeme pozorovat komplexní barevné změny způsobené různými dílčími procesy:

  • blednutí, tj. zvyšování jasu a snížení sytosti barev způsobené světelným rozkladem barvonosných složek
  • žloutnutí podložky způsobené fotooxidací ligninu
  • degradaci podložky způsobenou případnou fotokatalytickou aktivitou některé přítomné komponenty (často oxid titaničitý)
  • zdánlivé žloutnutí způsobené „vyhořením“ OBA
  • skutečné zežloutnutí způsobené produkty degradace OBA

Zásadní vliv na rychlost výše uvedených procesů má samozřejmě vliv intenzita světla a zejména jeho spektrální složení.  Zvláště zhoubný je vliv UV záření, které je energeticky bohatší než viditelné světlo, a proto má i ničivější účinky. Právě různý podíl UV složky v dopadajícím záření má za následek zásadní rozdíly v světlostálosti např. zarámovaných výtisků a výtisků vystavených přímému slunečnímu svitu.

K posuzování světlostálosti bylo vypracováno několik standardních postupů využívající „zrychlené stárnutí“ k predikci dlouhodobého chování výtisků. Tyto postupy se liší zejména použitým světelným zdrojem a použitím skla či UV filtru položeného na testovaný výtisk. Všechny tyto proměnné mají zásadní vliv na spektrální složení dopadajícího světla a tím pádem i na světlostálost. Navíc se ukázalo, že zásadní vliv má i vzdálenost krycího skla od testovaného výtisku (tím se mění podmínky vzdušného proudění a koncentrace ozónu, což také významně přispívá k pozorované světlostálosti.

Vliv tepla

Bohužel, ani výtisky uložené ve tmě nelze uchovat beze změny nekonečně dlouho. I při uložení v archivech v podmínkách „dark storage“, tj. v temnu a suchu, lze u všech typů archivních materiálů po čase pozorovat změny v sytosti, vyvážení barev a barevné změny podložky. Konkrétní fyzikálně-chemickou příčinu těchto změn je velmi těžké specifikovat, jde v podstatě o spontánní rozklad přítomných chemických látek. Rychlost rozkladu je silně závislá na teplotě, proto se pro posuzování používá série testů, při nichž se vzorky uchovávají při různých zvýšených teplotách a sledují se výsledné barevné změny. Ze zjištěných závislostí lze extrapolovat a odhadnout tak trvanlivost výtisků při libovolné teplotě.

Doposud nashromážděná data naznačují, že inkoustové výtisky jsou obecně trvanlivější při podmínkách dark storage, než klasické fotografické materiály. To je způsobeno zejména přítomností nezreagovaných barvotvorných složek ve fotografických materiálech, které snadno podléhají celé řadě dedradačních reakcí a způsobují barevné závoje. Inkjetové materiály přirozeně tímto problémem netrpí.

Vliv vlhkosti

Vysoká vzdušná vlhkost ohrožuje všechny archiválie, ať už byly pořízeny  jakoukoli reprodukční technikou. Odhlédneme-li od těchto společných rizik zejména biologického původu, jsou tu ale další rizika specifická pro inkoustové materiály. Zvláště inkoustová média s přijímací vrstvou typu swellable polymer jsou při zvýšené vzdušné vlhkosti ohrožena mechanickým poškozením. Většina hydrofilních polymerů je sice při běžných skladovacích teplotách hluboko pod teplotou skelného přechodu, ale voda nasorbovaná do vrstvy funguje jako změkčovadlo a proto způsobí výrazný pokles teploty skelného přechodu polymerů tvořících přijímací vrstvu. Při vysokých vzdušných vlhkostech se tedy vrstva může dostat i při normálních skladovacích teplotách do viskoelastického stavu a dojde k výrazným změnám mechanických vlastností. Pak dojde velmi snadno k různým mechanickým poškozením jako je např. slepování, změna povrchové topologie a s tím související změna lesku či dokonce zapouštění barviv.

Dalším problémem, který se může projevit u všech typů přijímacích vrstev, je zvýšená difůze barvonosné složky inkoustu v důsledku zvýšené vlhkosti. Pokud je výtisk dlouhodobě uložený při vlhosti vyšší než cca. 70 %, dochází k výrazné sorpci vodních par do přijímací vrstvy. Nasorbovaná voda zvyšuje pohyblivost  molekul barviv a ty potom v důsledku koncentračních gradientů migrují do nepotištěných oblastí. Tato migrace má za následek jednak snížení hranové ostrosti čárových prvků v obraze, ale také může vést ke chromatografické separaci a následným barevným konturám. Tyto jsou způsobeny různou pohyblivostí různých barviv – pokud je například modrá čára vytvořená přetiskem azurového a purpurového barviva a je-li purpurové barvivo pohyblivější, můžeme následně pozorovat vznik purpurových kontur. Pigmentové inkousty jsou proti těmto jevům podstatně odolnější, protože velké pigmentové částice jsou řádově méně pohyblivé než jednotlivé molekuly barviv.

Vliv ovzduší

Ovzduší, ve kterém jsou výtisky archivovány, může mít zásadní vliv na archivní stálost všech technologických složek inkoustového výtisku. Pokud jde o podložky, tak RC-papír i polyester je vůči atmosférickým vlivům v podstatě inertní. Naopak papír je schopen účinně pohlcovat polutanty ze vzduchu (zejména kyselinotvorné oxidy síry a dusíku) a může tak docházet k jeho postupnému okyselování a degradaci kyselou hydrolýzou. Proto je důležité používat papíry s dostatečnou alkalickou rezervou.

Zcela jiné mechanismy se ale uplatňují v přijímacích vrstvách. Vrstvy cast-coated se vyznačují obecně nízkou porozitou, a proto nejsou náchylné ke kontaminaci vzdušnými polutanty. Ještě lépe jsou na tom přijímací vrstvy typu swellable polymer, které jsou z principu neporézní a proto velmi odolné. Zcela jiná je ale situace u vrstev mikroporézních. Již první pokusy s těmito vrstvami ukázaly, že výtisky provedené stejnou inkoustovou sadou na média cast-coated nebo swellable jsou pronikavě trvanlivější než výtisky provedené na mikroporézní média. Záhy se ukázalo, že mikroporézní výtisky blednou nejenom na světle, ale i při uložení v temnu!

Příčinou tohoto chování je sorpce ozónu a pro tento jev se vžil termín gas fading. Obrovský aktivní povrch syntetických sorbentů je schopen účinně zachytávat molekuly ozónu i ve velmi malých koncentracích. Sorbovaný ozón si ale zachovává svou vysokou reaktivitu a napadá přítomné molekuly barviva či částice pigmentu. Barviva jsou potom velmi rychle oxidována, částice pigmentu jsou odolnější, ale ani ony nejsou vůči oxidativním atakům ozónu odolné.

Specifika posuzování archivní stálosti inkoustových tisků

Výše popsané vlastnosti materiálů použitých pro inkoustový tisk a jejich interakce s prostředím názorně ukazují, jak je celý proces stárnutí komplexní. Doposud se pro vyhodnocování archivní stálosti inkoustových tisků vycházelo z normovaných testů používaných pro barevné fotografické materiály. Toto východisko mělo své opodstatnění, protože kvalitní inkoustové tisky dnes představují velmi častý výstup digitálního fotografického reprodukčního řetězce. Inkoustový tisk zvolna převzal část úkolů, které doposud plnily tzv. mokré fotografické procesy, a proto se zdálo být logické, že inkoustový tisk bude testován stejnými metodami. Záhy se ale ukázaly četné problémy, takže dnes se intenzívně hledá nový standard, podle kterého by mohlo být prováděno testování inkoustových tisků.

Prvním z vážných problémů, který se vyskytl velmi záhy, byl problém s denzitometrickým měřením. Všechny standardizované testovací procedury využívají denzitometrická měření podle statusu M nebo A. Použité filtry byly navrženy tak, aby jejich spektrální propustnost odpovídala absorpčním maximům barviv používaných ve fotografických materiálech. Spektrální vlastnosti barviv v těchto klasických fotografických materiálech jsou i u materiálů různých výrobců velmi podobné, takže měření neutrálních šedých kontrolních políček na různých materiálech dávají stejné hodnoty optických hustot (DR = DG = DB). Naproti tomu v případě inkoustového tisku se používá široká škála barviv a pigmentů nejrůznějších chemických typů, jejich absorpční maxima mohou být více či méně posunutá v porovnání s maximy barviv použitých v klasických materiálech. Pokud budeme denzitometrem měřit vizuálně neutrálně šedé kontrolní políčko vytištěné inkoustem, snadno naměříme různé hodnoty v RGB kanálech, přestože políčko je vizuálně neutrálně šedé!!!. Tyto odchylky v měření jsou způsobené právě velmi úzkou transmisní charakteristikou denzitometrických filtrů, takže snadno se může stát, že se absorpční maximum inkoustu mine s transmisním maximem denzitometrického filtru. Řešení tohoto problému je nasnadě – přechod od denzitometrických měření  k měřením kolorimetrickým.

Další problém, který je třeba do nového standardu zahrnout, je vzájemný vliv jednotlivých barviv nebo pigmentů na sebe navzájem. V klasických fotografických materiálech jsou nedifundující barviva uložena v želatinovém xerogelu a oddělená separačními mezivrstvami, takže je téměř vyloučeno, aby jednotlivá barviva popř. jejich degradační produkty spolu reagovaly. Proto je zcela dostatečné, když se stárnutí těchto klasických fotografických materiálů sleduje pomocí změn optické hustoty primárních barev CMY. U inkoustového tisku je ale situace mnohem složitější. Při tisku se na substrátu promíchají kapičky často několika inkoustů tvořící inkoustovou sadu. Při následné degradaci mohou potom degradační produkty jednoho barviva katalyzovat degradaci druhého barviva. Můžeme tak pozorovat zdánlivě paradoxní situaci, že např. žluté barvivo samo o sobě je stabilní, ale zelené odstíny intenzivně blednou a modrají – to je způsobeno katalytickým blednutím žlutého barviva v přítomnosti azurového. Toto chování lze podchytit pouze na směsných kontrolních políčkách, proto návrhy na nové testovací standardy počítají s podstatně rozšířenými testovacími obrazci.

Další problém přináší interpretace výsledků testů zrychleného blednutí a přepočty těchto výsledků na životnost výtisků při normálních podmínkách. Při provádění zrychlených testů blednutí se používají vysoce intenzivní světelné zdroje, které svítí na testované výtisky relativně krátkou dobu. Při reálném vystavení naopak působí nízké intenzity osvětlení po velmi dlouhou dobu. Přestože expoziční dávka (součin intenzity a času: W/m2 . s = J/m2) je v obou případech stejná, míra blednutí stejné rozhodně není. Právě porovnáním reálných dlouhodobých testů se zrychlenými se ukázalo,  že zrychlené testy trpí zásadním problémem – selháním reciprocity (reciprocity failure). To znamená, že zkrácené testy s použitím vysoce intenzivních světelných zdrojů (často až 80 klux) předpovídají podstatně delší životnost, než jakou získáme s použitím delšího testu a nižší intenzity.

Závěr

Inkoustový tisk za krátkou dobu své existence zaujal významné místo mezi reprodukčními technikami. Zcela výjimečná je jeho pozice v digitálním fotografickém řetězci, kde má ambice i potenciál částečně nahradit klasické mokré fotografické procesy. Bohužel se ukazuje, že inkoustová tisková technologie je z hlediska archivní stálosti velmi problematická.

Předložený přehled si klade za cíl upozornit na některé důležité aspekty, které je třeba brát v úvahu při posuzování archivní stálosti inkoustových tisků. Zejména chceme varovat před neuváženým spoléháním na výsledky zrychlených testů stárnutí, kterými někteří výrobci podporují prodej svých výrobků. Vždy je třeba velmi pečlivě uvážit, za jakých podmínek byly testy prováděny a co vlastně bylo testováno. V reálném světě se vždy uplatňuje kombinace všech faktorů (světlo, teplo, vlhkost, atmosféra, katalýza), a většina současných testů sleduje vždy jeden nebo nejvýše dva vlivy. Pozornost je samozřejmě také třeba věnovat i konstrukci testovacích obrazců a způsobům jejich měření.

Bude jistě velmi zajímavé sledovat, k jakým závěrům dospějí odborné komise pracujících na nových testovacích standardech vyvíjených specificky pro inkoustový tisk.

Petr Dzik
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
sdilettisktisk

Možná by vás mohlo zajímat


aktuální akce


 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace