Velkoformátové přístroje

Přístroje na tzv. velký formát jsou opět o pomyslný jeden schůdek výše než přístroje na střední formát. S rostoucí kvalitativní úrovní se ovšem zároveň také zmenšuje počet možných situací a námětů, pro něž lze tyto kamery používat.

V podstatě nacházejí velkoformátové přístroje uplatnění pouze při snímání statických objektů (akční snímky a rychlé přesuny z místa na místo jsou zde vyloučeny); nicméně za tento handicap se odměňují neobyčejně vysokou obrazovou kvalitou, které s použitím běžných přístrojů obyčejně vůbec nelze dosáhnout – maximální rozlišovací schopnost objektivů spolu s vysoce profesionálními materiály zaručují skutečnou technickou dokonalost. Velkoformátová fotografie obsahuje kromě samotného fotografování i fázi aranžování; ta je nejzdlouhavější, ale do jisté míry je to rituál…

Formátově se velkoformátová fotografie vymezuje většinou tak, že do ní patří snímky (myslí se obrazové pole filmu, nikoli zvětšeniny) velikosti minimálně 6×9 cm; tento formát tedy tvoří jakési pomezí mezi středním a velkým formátem. Ale i zde existuje vžité rozlišovací pravidlo – velkoformátové přístroje jsou konstruovány tak, aby bylo možno vyměňovat a vyvolávat každý exponovaný snímek zvlášť, nikoli tedy až celý exponovaný film. Většinou je sice možné používat tzv. rollkazety (vlastně adaptéry pro použití svitkového filmu), ale to jsou situace pro tuto kategorii vlastně výjimečné – základním materiálem jsou jednotlivé listy filmu (v minulosti to byly skleněné desky). Formáty se pro zjednodušení někdy také číslují:

  1. 6×9 cm
  2. 9×12 cm (nejrozšířenější formát)
  3. 13×18 cm
  4. 18×24 cm

Hlavní rozdíl mezi aparáty této kategorie a běžnými kinofilmovými či už poněkud méně běžnými středoformátovými přístroji spočívá zejména v tom, že velkoformátové kamery umožňují díky své zvláštní konstrukci velké ovlivňování perspektivy, vyrovnávání sbíhajících se svislic a prakticky libovolně upravitelnou hloubku ostrosti. Výhodou je i vlastní velikost obrazového pole, které je např. u formátu 9×12 cm více než dvanáctinásobně větší než kinofilmový negativ – kvalita zvětšenin je dána i tímto, protože při zvětšování na výsledný formát 24×36 cm je kinofilm zvětšen desetinásobně, kdežto negativ 9×12 cm méně než třikrát…

Velkoformátové přístroje se v zásadě dělí do tří skupin:

  • ateliérové přístroje
  • krajinářské kamery
  • speciální přístroje

Ateliérové přístroje jsou konstrukčně založeny na principu optické lavice. Optická lavice je vodorovná tyč, na níž jsou pohyblivě upevněny dvě desky; v jedné je upevněn objektiv se závěrkou a ve druhé matnice (při aranžování a zaostřování) nebo kazeta s citlivým materiálem. Obě desky jsou propojeny světlotěsným měchem – toto variabilní uspořádání dovoluje naklápění obou desek nezávisle na sobě (tím se upravuje perspektiva i hloubka ostrosti). Ateliérové přístroje jsou v podstatě nepřenosné, pouze výjimečně s nimi lze pracovat venku.

Přenosné krajinářské přístroje jsou řešeny s ohledem na pokud možno co nejsnazší transport; ale i tak váží nezřídka i více než 20 kg bez příslušenství. Vypadají zpravidla jako rozkládací kufřík, jehož zadní stěna (tam se vkládá matnice či filmová kazeta) je nepohyblivá s pohybovat lze pouze s přední deskou, v níž je objektiv a závěrka. Tyto přístroje jsou s jistým omezením schopny i ateliérové práce. S ateliérovými i krajinářskými přístroji se pracuje tak, že po zkompletování přístroje a výběru scény zaostřujeme na matnici, poté matnici vyjmeme a na její místo se zasune kazeta s citlivým materiálem. Po stanovení expozičních hodnot se může exponovat, samozřejmostí je velmi pevný stativ a přesný expozimetr.

Poslední skupinu tvoří kamery, které např. fungují jako panoramatický přístroj s pohyblivým (otočným) objektivem, ovšem mají samozřejmě mnohem větší rozměry. Použití takových kamer je přísně specializované, používají se např. pro letecké snímkování, výjimečně také pro krajinářskou fotografii. Nemají matnici,ale jen průhledový hledáček.

Fotografování na velký formát je velmi nákladné, proto se mu amatéři věnují skutečně výjimečně. Začátečnický přístroj stojí minimálně 30 000 korun, ovšem cena jen průměrně kvalitní základní výbavy již přesahuje 100 000,-Kč; příslušenství, zejména pak další objektivy, je také samozřejmě velmi drahé. Není tedy žádná výjimka, když cena ateliérového velkoformátového systému přesáhne milion korun. Veškeré výrobky související s velkým formátem jsou vlastně téměř originály vzniklé precizní ruční výrobou. Renomovanými výrobci velkoformátové fotografické techniky jsou hlavně firmy Linhof, Sinar, Cambo, Toyo či Horseman. Ke špičkové optice se počítají výrobky německé firmy Rodenstock.

Technické informace čerpány z:
Tomášek, Z., Fotografické přístroje, Praha 1979
Šeda, V., Velkoformátové kamery, in Photo Life č.4/1998 (ročník I.), s.22-23

Napsat komentář