motiv

Akt v české fotografii 1960–2000

Jako další prázdninový tip přinášíme informaci o derniéře výstavy Akt v české fotografii 1960–2000 v jindřichohradeckém Národním muzeu fotografie.

15 fotografií pro H. Millera
Miloslav Stibor: z cyklu 15 fotografií pro Henryho Millera, 1969 © Miloslav Stibor
Výstavní projekt Akt v české fotografii vzbudil pozornost již před šesti lety v Císařské konírně Pražského hradu – byl totiž prvním pokusem o zmapování tvůrčích přístupů ve fotografii zobrazující nahé lidské tělo, s výjimkou reklamních snímků a komerčně orientovaných erotických a pornografických záběrů. Výstava, která se poté ještě objevila v Muzeu umění v Olomouci, představovala fotografické akty od samého počátku české fotografie až do současnosti, tedy v období 1839–1918. K výstavě vyšla stejnojmenná publikace (Akt v české fotografii, Kant, 2001) s texty kurátorů výstavy Vladimíra Birguse a Jana Mlčocha.

Schoulená
Taras Kuščynskyj: Schoulená, 1972–1973. © Taras Kuščynskyj, dědicové
V současné době je výstava v redukované podobě k vidění v hezky upravených prostorách Národního muzea fotografie v přízemí jezuitské koleje v Jindřichově Hradci. I když výstavní program tohoto muzea není zatím zvlášť bohatý, a to zvláště mimo sezónu, přináší leckterá překvapení. (Jen na okraj: přesně před rokem jsme na těchto stránkách informovali o objevné jindřichohradecké výstavě cestovatele Eduarda Ingriše – ta je právě k vidění v plzeňské Velké synagoze.) Jak již název napovídá, výstava Akt v české fotografii 1960–2000 se zaměřuje na moderní podobu českého fotografického aktu. Začíná vlastně přesně v okamžiku, kdy se do českého fotografického aktu po letech vrací přímočařejší erotické tóny. Připomeňme, že možnost publikovat fotografie nahých lidských těl v 2. polovině minulého století nebyla tak jednoduchá jako dnes, protože podléhala úřednickému dohledu. Na podobě aktu se kromě obav z problémů podepsaly i staromilské názory. Například vynikající fotograf aktů Karel Ludwig ještě na začátku 60. let prohlašoval: „Pokud je akt aktem a ničím jiným, pak má jít vždycky o krásu formy…Ale erotický fotografický akt, to je svinstvo, to by nemělo být.“ Pokud by měl opravdu na mysli erotický akt a nikoli pornografii, pak by takovým „svinstvem“ bylo zajisté i vrcholné dílo Miloslava Stibora, cyklus 15 fotografií pro Henryho Millera z roku 1968, kterým výstava začíná. Ze Stiborových ze tmy vystupujících nahých ženských těl totiž erotika přímo čiší: svou vášnivou tělesností a naturalistickým zobrazením detailů ženské pokožky také popírají lyrizující tóny, které byly pro dřívější tvorbu příznačné.

Zemzoo
Veronika Bromová: ze souboru Zemzoo, Vlastní performance s lepicí páskou, 1998 © Veronika Bromová
Zatímco Miloslav Stibor do českého fotografického aktu navrátil tělesnost a vášeň, Clifford Seidling překvapil do té doby neobvyklou sérií mužských (chcete-li, chlapeckých) aktů. I když fotografie nahých mužských těl již dávno nejsou ničím neobvyklým, je překvapivé, jakou svěžest si Seidlingovy akty udržely i po několika desítkách let. Ty nejprostší z nich, umístěné na výstavě v samostatné vitríně, dokonce patří k nesporným vrcholům žánru: první má název Mužský akt s papírovou vlaštovkou, 1975, druhá Mužský akt s míčem, 1973.

I když Clifford Seidling své mužské akty vytvářel již v 60. letech, s dvojicí jeho nejzdařilejších snímků jsme se dostali do 70. let, kdy se v souvislosti se společenským utužováním a návratem k moralizátorství ubylo i možností k prezentaci fotografií nahých lidských těl. Do českého aktu se v té době navracejí lyričtější tóny, objevují se romantické scenérie a fotografie dostávají symbolické významy. Své nejlepší snímky, zřetelně vyjadřující touhu po svobodě i jemnou nostalgii, v té době vytvořil Rostislav Košťál. Vycházející hvězdou, nejednou i kritizovanou z prudérních pozic, se tehdy stal fotograf Taras Kuščynskyj. Jeho nejslavnější fotografií a vlastně i ikonou se stala Schoulená z let 1972–73, která s téměř neskutečnou něhou zachycuje modelku Danu Vašátkovou v trsech kapradí.

Pro 80. léta jsou příznačné dvě protichůdné tendence: na jedné straně fotografové jako Pavel Jasanský nebo Michal Macků experimentují a své fotografie nahých těl nejrůznějším způsobem upravují a deformují, aby vyjádřili existenciální tíseň a dobovou skepsi, autoři vycházející z tzv. nové vlny fotografie vracejí fotografiím aktů spontánnost, hravost a nespoutanost. Platí to například pro nejvýraznější fotografickou osobnost této generace, Tona Stana, ale také pro Rudo Prekopa a Michala Pacinu. Jejich společný projekt Hra na čtvrtého, 1985–86, je nejlepším dokladem tzv. hravé fotografie, v níž každý ze zúčastněných autorů hraje nejen sám za sebe, ale i za všechny dohromady a všichni se u toho navíc dobře baví.

Velký stín
Jiří David: Velký stín, 1998 © Jiří David
Protože nemá smysl popisovat všechny vystavené fotografie a vyjmenovávat zúčastněné autory, omezme se na závěr jen na dvě poznámky. Zrekonstruované prostory jindřichohradecké jezuitské koleje nejsou příliš rozsáhlé, takže se sem nemohli vejít všichni zajímaví autoři. Marně jsme hledali například v průvodním slově uvedenou Veroniku Bromovou, která proslula svým cyklem Zemzoo – Vlastní performance s lepicí páskou, 1998, v němž pomocí odrazných fólií zachytila své bondážemi zdeformované tělo. Pozoruhodné také je, kolik lidí i dnes provokuje pohled na nahé dětské tělo. Fotograf, který zachytí nahé dítě, bývá - nejspíš pod vlivem reportáží o dětské pornografii v komerčních televizích - hned považován za zvrhlého pedofila. V návštěvní knize můžeme číst například slova: „Kdo fotí nahé děti v uvedených situacích, je pedofil říkající si slušný fotograf. Sudek je třída ale Saudek je prase“. Zajímavé je, jak tu fungují stereotypy lidského myšlení: vždyť Sudek na výstavě vůbec zastoupen není a Saudek tu nevystavuje žadné nahé děti. Invektiva nejspíš směřuje k dvěma fotografiím Jiřího Davida – Velkému stínu a Chlapci s revolverem, oběma z roku 1998. Jde o dvě stylizované fotografie, na nichž Jiří David zachytil svého nahého syna s revolverem v ruce. Nejsou to akty v pravém slova smyslu, ale postmoderní obrazy založené na kontrastu nevinnosti a násilí. Jejich bizarní atmosféra je také příčinou, proč se setkávají s nepochopením.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace