motiv

André Villers: umění fotografického portrétu

V Jídelnách pražského Obecního domu bývají čas od času pozoruhodné fotografické výstavy: pořadatelé zde sázejí na prověřené kvality a jména, která už něco znamenají. A tak se po legendách české fotografie jako je Sitenský nebo Kuščynskyj dostal ke slovu klasik francouzské fotografie, třiasedmdesátiletý André Villers s kolekcí nazvanou Picasso a jiní umělci. Už název napovídá zaměření výstavy – Villers tu vystavuje portréty osobností francouzské kultury 20. století: nejde však jen o francouzské umělce v pravém slova smyslu, ale o tzv. Pařížskou školu, tedy i cizince tvořící v Paříži. Dodejme jen, že mezi vystavenými portréty jsou i opravdu mistrovské kousky.

Villers: Picasso s cigárem
André Villers: Picasso, Cannes, 1957
André Villers je v Čechách vcelku známý, vždyť tu vystavuje již potřetí. Zatímco na jeho první výstavu koláží a montáží v Kramářově galerii v roce 1969 si vzpomínají již jen pamětníci, druhá, bilančně pojatá výstava s názvem Mezi malbou, fotografií a poezií z roku 1994 z paměti zájemců o fotografii ještě nevymizela. A nyní, do třetice všeho dobrého, tu je monograficky pojatý soubor černobílých portrétů Picasso a jiní umělci.

Villers: Leger
André Villers: Fernand Léger
Na Villersových fotografiích ožívá svět francouzské kultury druhé poloviny 20. století: je tu v první řadě Picasso, a to hned v několika sériích, a potom přehlídka zajímavých osobností (především) francouzské kultury: například výborný portrét básníka Jacquesa Préverta v Paříži v roce 1963, malíře Salvadora Dalího v Paříži v roce 1955, spisovatelky Simone de Beauviour z roku 1964 či velmi zdařilý portrét proslulého architekta C. J. Le Corbusiera se zvednutými brýlemi. Ovšem Picasso výstavě jednoznačně vévodí: například raná série Vallauris 53 zabírá v podstatě celou centrální místnost Jídelen Obecního domu. A zde se přímo nabízí otázka: je pro českého diváka opravdu zajímavé sledovat na mnoha fotografiích Pabla Picassa při práci? A navíc, trošku problém může být i s přijetím Picassa jako nesporné osobnosti světové malby 20. století: zatímco pro mladé diváky to nejspíš bude postava z pravěku, starší české publikum ho má spojeného především s těžko stravitelným kubismem. A tak, i když Villersovi nelze upřít kus fotografického mistrovství, na takto koncipované výstavě si přece jen přijdou spíše ctitelé moderního výtvarného umění než fotografové.

Villers: Dalí
André Villers: Salvador Dalí
Villerse pojilo s Picasem dlouholeté přátelství: začalo právě v roce 1953 ve Vallauris, kde Picasso pracoval a Villers mu na některých projektech asistoval – ale hlavně ho přitom fotografoval. Bezprostřednost a neokázalost snímků ze série Vallauris 53 je nejlepším dokladem, že mezi oběma umělci musela panovat naprostá důvěra a souznění. Picasso je tu zachycen jako vitální, zdravě sebevědomý, cílevědomý muž v nejlepších letech, který má kromě jiného též smysl pro humor a recesi. Nepochybně nejlepší z celé picassovské série je portrét visící na malé kolmé stěně centrálního prostoru – i když nemá název, mohl by se jmenovat Picassovy oči. Je to fotografie (nebo výřez) horní části Picassova obličeje s dominantníma očima a velmi světlým pozadím. Ostatně pořadatelé si nechali dobře poradit, když právě tento portrét dali na propagační skládačku, kterou dostane každý návštěvník u pokladny. Podobně působivý je snad již jen fotografie Pabla Picassa ve dveřích a výtvarněji laděná fototografie, která vedle sebe staví výřez jeho očí a postavu ozvláštěnou Sabattierovým efektem. Ostatně Sabattierův efekt je jednou z mála technik, které Villers pro zdůraznění svých fotografií využívá. V tomto ohledu je velmi střídmý, citlivý a přímočarý.

Villers: Picasso v křesle
André Villers: Picasso
Výstava nazvaná Picasso a jiní umělci by mohla být též kulturní kronikou 50. a 60. let minulého století. I když je to možná dané Villersovou poctivostí a skromností, nejsou tu žádné pomíjivé hvězdy ani celebrity, ale opravdové osobnosti: spisovatelé, režiséři, výtvarní umělci, hudební skladatelé a další významní tvůrci. Villers má (a vždy měl) prostě dobrý vkus i úsudek. V souvislosti s touto výstavou je možné i sledovat, jak se za uplynulé půlstoletí posunula měřítka hodnot, jak svět byznysu s všudypřítomnou reklamou ovlivnil způsob vnímání a míru vkusu: stačí zajít na souběžně probíhající výstavu bývalého fotoreportéra MF Dnes Herberta Slavíka nazvanou Tváře, která nejenže představuje řemeslně velmi zdařilou kolekci, ale také zřetelně vypovídá o 90. letech minulého století. I když je to samozřejmě dáno nejen Slavíkovým naturelem, ale především profesní orientací, ze světa jako by náhle zmizeli dříve tolik obdivovaní básníci a prozaici, malíři a další, dnes již „menšinoví“ umělci: jejich místa obsadili tváře známé z televizní obrazovky, ať už herci nebo politici. Z tohoto hlediska je Villersova výstava mile archaická až konejšivá. V podtextu Villersových fotografií se totiž skrývá jakýsi řád a pořádek: jako by polovina minulého století byla skutečně dobou mnohem většího klidu a zřetelnější hierarchie hodnot než nám poněkud paradoxně nabízí dnešní, mnohem rozvinutější svět.

Všimněme si ještě jednoho důležitého momentu – vazeb André Villerse k Čechám. Na výstavě totiž můžeme vidět i několik fotografií českých umělců, například Jiřího Koláře, Libora Fáry nebo kritika Sergeje Machonina. Portrét posledně jmenovaného s André Villersem v zrcadle je obzvlástě invenční. A odtud, od Machonina a Koláře také vychází Villersova vazba na Čechy a na Annu Fárovou, kurátorku všech tří jeho „českých“ výstav. Vždyť který zahraniční fotograf měl u nás již tři samostatné výstavy? Na tu současnou, třetí v pořadí Villers bohužel ze zdravotních důvodů přijet nemohl.

Jak již bylo řečeno, André Villers ve svém fotografickém díle vždy sázel na poctivost: jeho černobílé fotografie jsou prosté laciných efektů a extravagancí. Jen občas (a střídmě) použije Sabattierův efekt nebo techniku montáže. Je to realista, jehož cílem je vystihnout nejen zevnějšek, ale hlavně vnitřní hodnotu („duši“) fotografovaného člověka. Zásadní význam pro něj mají lidské oči, které dávají fotografovaným tvářím jiskru a oduševnělost. Je tomu tak nejen ve výše zmíněných portrétech Pabla Picassa, Salvadora Dalího nebo na fotografii Brassaiovo oko, ale i na mnohých dalších. Villers sice s oblibou používá výrazného charakterizačního gesta (například v portrétu Svjatoslava Richtera), ale s chutí také vážnost situace zlehčuje osobitým humorem: nejlepším příkladem může být snímek Picasso a já, kde zachytil sám sebe s nahým Picassem v dětské čepici.

Třetí česká výstava André Villerse, skromného francouzského umělce, který žije se svou ženou Chantal a synem Mathieum v neokázalém přízemním domku v Mougins ve francouzské Provence a i po sedmdesátce neustále pracuje na nových projektech, je nostalgicky milá. I když několik desetiletí v dějinách neznamená mnoho, přece jen zachycuje osobnosti, které v nich už mají své pevné místo. A možná právě proto z výstavy vyzařuje stejný klid jako z tváře fotografa, který se usadil nedaleko Vallauris, právě tam, kde s Pablem Picassem před léty nafotografoval svou nejznámější sérii.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace