Úvod
Všechny mé články mají svůj okruh čtenářů, který se snažím vymezit již v jeho úvodu a ještě jednou ho zopakuji v závěru. Pokud se týkají nějakých srovnání, omezuji zpravidla stejným způsobem, odkud kam mé úvahy míří a pro koho tedy má daný text smysl, kdo je již mimo hru nebo komu ten článek nemá co dát. Snažím se pohybovat v tom nejširším okruhu fotoamatérů, protože sice existuje možnost vymačkat z techniky či filmu výrazně lepší výsledek, ovšem za podmínek, které má k dispozici omezený okruh lidí. Přesto je spousta lidí, kteří buď neumí číst, nebo nejsou ochotni tuto skutečnost pochopit. Nijak by mi to nevadilo, kdyby netrpěli potřebou realizovat svůj nesouhlas příspěvkem do diskuse pod článkem, který je neoslovuje a v podstatě pro ně ani není určen.
Když jsem psal poslední článek, bylo mi jasné, že se opět vyskytne spousta protichůdných názorů. A tak trvalo několik měsíců, než jsem byl zhruba spokojen a text opustil sektory mého domácího disku a přemístil se do redakčního systému Paladixu. Jenže když vyšel, překvapil mě ani ne tak rozsah diskuze, jako nevychovanost části diskutujících; byl jsem více než zaskočen. A tak jsem se konečně rozhodl napsat pár řádků, o kterých se v redakci bavíme již více než rok, ale nikdo se do nich nepustil, protože si přece jen chceme zachovat přízeň čtenářů. Začínám se ovšem zabývat úvahami, jaké čtenáře mám mít vlastně na mysli, jestli opravdu chci, aby jich bylo co nejvíc a já se mohl bahnit v uspokojení, jak vysokou čtenost třeba můj článek má.
Abych dodržel výše uvedené, podotýkám, že tento článek není o fotografování, ale tak trochu o bábovičkách. Navíc je velmi osobní, protože se zde hovoří jen a pouze o mých vlastních názorech, byť ve skrytu duše vím, že v tom nejedu sám.
Bajka o bábovičkách
Bylo nebylo, vyrostla vedle sebe tři pískoviště. První, největší, bylo pro holčičky a chlapečky, kteří si hráli s autíčky, vozili panenky a občas plácali na kyblíčky či jiné duté tvary a dělali více či méně povedené bábovičky. Vedle nich bylo menší pískoviště, kde byli také holčičky a chlapečci, ale ti už dělali jenom bábovičky s různými udělátky. A byly bábovičky malé, byly velké, všichni byli spokojení, bábovičky si někdy vzájemně pochválili, někdy trošku zdrbli, ale v podstatě žili v klidu a pohodě. Na jejich pískoviště občas zaběhlo dítě od vedle a začalo se učit dělat lepší bábovičky, protože ho to prostě bavilo. A pak tam bylo ještě jedno pískovišťátko, úplně malinkaté, na něm jen pár dětí; ty ale uměly úplně nejlepší a největší bábovičky. Ostatní děti se od svých menších bábovek občas odběhly pokochat velkými bábovkami, které neuměly, případně je pozvali sami bábovkáři, protože právě dělali výstavu maxibábovek. Všichni byli spokojení, všichni si plácali bábovky podle svého zaměření na tom svém pískovišti a neměli mezi sebou problémy.
Jenže čas od času se vyskytne nějaký škarohlíd, který má potřebu dokázat všem ostatním, že jenom on má tu největší či nejlepší bábovičku. Pokud je z největšího pískoviště, je poměrně v klidu zpacifikován a posléze buď odchází zpět na své pískoviště pokoušet se trucovitě splácat lepší bábovičku, nebo případně vylepší techniku a zůstane na druhém písečku, kde se může mnohému přiučit. Druhý případ nastává méně často, ale díky za něj.
Pak může nastat horší situace, kdy jeden z nízkého počtu uživatelů sice nejmenšího pískoviště, zato s nejlepšími bábovkami, usoudí, že není doceněn. A proto začne přesvědčovat děti z prostředního pískoviště, že jeho bábovičky jsou ty úplně nejlepší a on z toho písku dokáže uplácat i dvoumetrovou bábovku! Jejich nezájem - protože jim malé bábovičky zcela prostě vyhovují - ho donutí k ještě větším výkonům a ještě většímu prosazování svých bábovek, až nakonec začne šlapat po cizích bábovičkách. Děti z prostředního pískoviště znechuceně opouštějí bitevní pole, zatímco vedle si hrající chlapečci s autíčky budující své tunely a holčičky vozící panenky nechápou, jak se může někdo kolem bábovek tak dohadovat, když jim těch pár nepovedených u tunelu v písku či vedle kočárku prostě stačí.
Uplynul den a stavbaři nejlepších bábovek jsou smutní. Znechucení dětí z prostředního pískoviště bylo moc velké, a tak nepřišly, děti z největšího pískoviště zase bábovkám nerozumí a v podstatě je ani nezajímají. A tak sice pořád plácají ty nejlepší bábovky, ale koukají se na ně sami.
Potřebujete tu paralelu vysvětlit, nebo je to jasné? Dovolím si pokračovat již v duchu normálním, nebajkovském.
Jaké jiné zkušenosti než vlastní?
Často se objevují příspěvky ve stylu, že autor píše o tom, jak to dělá on a jak mu to vyhovuje, ale to je špatně, protože existuje ještě X lepších způsobů, jak lze danou záležitost řešit. Ano, pokud přehlédnu často jedovatý tón takových příspěvků, rozdíl mezi autorem a přispěvatelem do diskuze je ten, že zatímco autor tomu věnoval dost času, přenesl své zkušenosti na papír či web a jde s kůží na trh, diskusní přispěvatel neudělal mimo svých hloupých poznámek, že on to umí líp, případně že autor je úplný demagog, naprosto nic. Takže zatímco autorův článek může leckomu poradit jednu z cest, byť třeba ne jednu z těch nejlepších, jak na to, zmíněný diskusní příspěvek je pouhým chválením bábovičky, kterou nikdo neviděl a s vysokou mírou pravděpodobnosti ji ani neuvidí.
Obměnou výše uvedeného je situace, kdy za přesně definovaných podmínek na jediném místě jeden ze stavitelů maxibábovek dokáže těm ostatním, že on to umí nejlíp. Ostatní to sice chápou a věří mu, jenže nepojedou přes půl zeměkoule na to jeho pískoviště, aby jim to předvedl, protože pískoviště, která sami používají, této úrovně zcela obyčejně nedosahují. Zůstává zde otázka nepochopení, protože maxibábovičkář většinou dál požaduje, aby za ním všichni přijeli, že jim to nandá levou zadní. Není co dodat.
Autor je člověk omylný a může se mu stát, že napíše blábol, jako se stalo mně při popisování fotografování bleskem na druhou lamelu. Řada příspěvků na to upozornila, já pochopil, že mít problém srovnaný v hlavě nemusí vždycky znamenat dobře ho srovnat na papír, v téže diskuzi se omluvil a pohoda. Jenže jsem si v tomtéž článku dovolil napsat, že řada nikonistů nemá možnost použít vysokorychlostní synchronizaci blesku, a to jsem opravdu neměl. Majitelé několika maxibáboviček mi začali psát, že nevím, o čem píšu, protože ta jejich bábovička to umí. Sice stála skoro padesát či sto tisíc, udělá ji pár lidí v republice, ale ona to prostě umí. Takže šmahem zavrhli obyčejná pískoviště, protože na tom jejich pískovišti to funguje, fakt. Tyhle komentáře jsou důvodem, pro který jsem s daným seriálem skončil. Zkrátka nemůžu akceptovat řeči pár vlastníků špičkové techniky, když nejmasovější část ostatních uživatelů stejné značky to nemá šanci použít. Ani tak nejde o ty řeči, jako o obyčejné pochopení, že většina lidí tuto možnost prostě nemá, a tak toto mé obecné konstatování bylo na místě a bylo pravdivé.
Zbývá dodat, že většina lidských oborů je založena na zkušenostech a praxi, tedy na tom, že vás někdo naučí, jak to dělá sám. Je úplně jedno, jak dokonalé know-how poskytuje, jestli vám stačí či nestačí, dostane se vám informace, jak začít, a je na vás, jak s ní naložíte. Můžete se samozřejmě pokoušet lít kyselinu do vody, ovšem již dávno před vámi to udělal někdo jiný a nejen díry ve vestě ho přesvědčily, že tento postup může být sice funkční, nicméně ne ten správný. Proto bych si dovolil všem autorům příspěvků typu "Já to dělám jinak a lépe" vzkázat, že pokud své know-how v tomtéž okamžiku neposkytnou či nenabídnou ke zveřejnění, jsou to jen nevychované výkřiky do tmy.
Je třeba to popularizovat!
Dovolím si být poněkud namyšlený a tiše konstatovat, že jsem již nejednou měl možnost psát pro tištěná média. Jenže ta se postupem času noří do kalných hlubin jednolité šedi se snahou nevyčnívat z davu. Z toho plyne, že část textů vzniká za pochodu, píší je autoři, kteří o problematice moc nevědí, případně mají příliš málo místa či času, aby ji mohli rozebrat. Kde jsou ty časy polistopadových let, kdy autor měl na zadanou problematiku volné ruce, několik volných stránek a bylo na něm, jestli je naplní odborným textem nebo raději snímky (zažil jsem, napsal jsem a vzpomínám s nostalgií - opravdu). V současné době se pracuje se čtenářem jako masou, tj. nikoho nezajímá znalejší čtenář, protože ten není cílem, neprodukuje maximální zisk. Pak vznikají půlstránkové články zabývající se složitými tématy, která se špatně popisují na deseti celých stranách, ale masám to stačí a nikdo nemá zájem něco vysvětlovat. Případně, když po letech dojde k nasycení trhu výrobkem typu X, skončí články na jeho téma a začnou se psát jiné s tím, že výrobek Y, mající skoro stejné vlastnosti jako výrobek X (mimo ceny) je lepší a dobrou fotografii bez něj zcela určitě neuděláte.
Když jsem loni odmítl psát pro jeden pro mě do té doby relativně prestižní časopis (podle jména, nikoliv náplně), byla důvodem jedna věta šéfredaktora: "Musíte to popularizovat, je to moc odborné." Pochopil jsem, jak nenávidím takto "popularizované" paskvily článků o tématech, která sám znám, protože ty články jsou pouhou nic neříkající vatou. Jinak řečeno, čtenáři neuškodí, ale také mu žádné kloudné informace nepřinesou. Ovšem z finančního pohledu autora jsou zajímavé, skoro patnáct stovek za článek o ničem na čtyři tisíce znaků napsaný za hodinu a půl čistého času - no neberte to za ty prachy... Jenže mě to prostě nebaví psát, psát pro peníze není mým cílem, možná je to divné, ale je to tak. Jestli si myslíte, že kdokoliv napíše dobrý článek jen proto, že mu za něj dáte balík peněz, mýlíte se. Napsal jsem spoustu dobrých článků, alespoň doufám, ale také dost špatných, což jsem pochopil až mnohem později, kdy se mi po čase znovu dostaly do ruky. To je život, co jsem za ten článek dostal, nehrálo roli, buď mi téma sedlo a bylo v pohodě, nebo nesedlo a pak to byla spíše křeč.
Ovšem tištěná periodika mají jednu fantastickou výhodu. Protože jsou tištěná, je možné napsat do redakce svůj názor, ovšem není možné on-line diskutovat pod jednotlivými články. Ve výsledku tedy autor není kamenován za špatný článek, není ovšem ani chválen za dobrý článek, ale hlavně, je ušetřen soubojů o lepší bábovičku, na které, na rozdíl od autora internetového článku, nemusí reagovat. To je zásadní věc, která se mi na tištěných médiích jednoznačně líbí.
Závist, nebo obyčejná hloupost?
Často mě pobaví, když řada diskutujících napadá autora článku, že ho platí značka X za nějakou recenzi. Pobaví, protože pár autorů má výrazně lepší vybavení, než je to recenzované a z tohoto pohledu má onu recenzovanou techniku i její značku opravdu na háku. Stejné je to s počítačovým vybavením či znalostmi o jeho používání, digitální technika fotografování se příliš s touto branží prolíná a nelze se tomu vyhnout. Řada diskutujících nemá ponětí, kdo z nás v jakém oboru pracuje, případně čím se živí, ale velice přesně ví, že jsme úplní hlupáci.
Jeden příklad za všechny: normální digitální fotograf nebude mít v počítači stripové diskové pole (data jsou rozložena na obou discích symetricky, při poruše jednoho jste bez dat), protože je sice velmi rychlé, ovšem bez jakékoliv možnosti záchrany dat pokud jeden z disků odejde, byl by prostě blázen. Jsem tedy blázen, protože jsem nákup druhého disku řešil tím samým typem a stripové pole mám. Říkáte si, no to je cvok, co když mu disk selže? Ten cvok na to má externí záložní disk, na který všechno po skončení práce zálohuje. Je to pole nespolehlivé? Ano, samozřejmě že je. Jenže já po A řekl B, nahrazuji jeho nespolehlivost externí zálohou a využívám jeho rychlosti. Jsem bohatý? Nejsem, stejně mi došla kapacita disku a jeden bych musel přidat nebo si koupit větší. Jsem bohatý, protože mám na externí disk? Nejsem, je z práce, zálohuji na něm firemní data. A protože jsme firma malá, pořídil jsem se souhlasem šéfa disk s větší kapacitou, takže firma i mé fotografie jsou na něm zároveň. Že to u vás nejde? A pokusili jste se o to, aby to šlo? Spousta lidí má zálohy na pracovních počítačích, další si domluví se svým IT technikem úložný prostor na serveru, kde bývá místa dost, jsme prostě lidé a občas si dokonce vycházíme vstříc.
To nepochopení, že lidé si pořizují řešení, která jim samým vyhovují, ale nemusí vyhovovat jiným, často spojené s agresivními příspěvky jsou maličkosti, které mě jako autora pomalu ubíjejí. Každý má svůj rozum, zvolí pro sebe to optimální řešení, které považuje za normální. Proč to tedy nemůže udělat autor nějakého článku, aniž by byl okamžitě těmito "odborníky" napaden? Proč je nám často otloukáno o hlavu, že někdo má drahé vybavení, a proto není ten správný autor textu? Jaká je tady souvislost? Občas někdo napíše, že vyfotografuje pár filmů ročně a digitální zrcadlovka je na něj drahá, proč se tím tedy zabývám. A proč ne? Tak ten článek nebyl pro něj, co má být? A další podobné otázky si pokládám více než často, příkladů umím najít tuny.
Zbývá mi poslední téma, které bych si dovolil nazvat "výkřikem do tmy" - čtenář si přečte nějaký článek zabývající se funkcí, kterou nikdy nepoužil, neumí ji použít nebo ji jeho technika nemá, ale nijak mu to nebrání přispět do diskuse objevným konstatováním, že ta funkce k ničemu není. Odlišná varianta již jednou zmíněná výše je, že čtenář sice vůbec nepatří do okruhu lidí, kterým je článek určen, ale opět pociťuje abstinenční příznaky, pokud nenapíše do diskuse, že pro něj ten článek nemá naprosto žádný význam a proč jím tedy autor blokuje místo. Jeden z vůbec nejlepších si dovolím naprosto přesně ocitovat: "NENÍ PRO MĚ A TENHLE VÁŠ ČLÁNEK MI VŮBEC NEPOMOHL !!!!!!!!!!!!!".
Závěr
Tento článek je v mém případě prvním a posledním podobného typu, který vychází v mnou požadované podobě, možná v podobě poněkud agresivní a ne zcela diplomatické, nicméně odpovídající tomu, jak se část čtenářů k nám autorům chová. Chápu, že ne všichni jsou stejní, nicméně finanční prostředky umím získat mnohem jednodušeji, za sice poněkud plytké články, ale bez nutnosti zabývat se řadou hloupých komentářů spojených s drobnou újmou na mé duši, což myslím naprosto vážně. Jenže Paladix ani pro mě ani pro jiné autory není o penězích, Paladix je o svobodném psaní bez omezení počtem znaků, bez nátlaku inzerenta či požadavku na "popularizaci textu". Když se kriticky rozhlédnu po českém fotografickém webu, nenajdu tady moc podobných serverů; výplňové články, nic neříkající recenze, popis technických dat nějaké novinky či výběr několika povedených fotografií z galerie jsou nejčastějšími příspěvky. Proto píši pro Paladix, sice nepravidelně, nicméně snad přijatelně.
Nějak nevím, co si počít s výše uvedenými skutečnostmi. Celkově vnímám zhrubnutí společnosti, které nemohu nijak ovlivnit, ovšem tady jsem v situaci, kdy ono "zhrubnutí" se mě osobně týká a já nějak nemám zapotřebí ho snášet. Mohu přestat psát články a budu mít klid, mohu pod nimi zakázat diskusi, mohu blokovat nejagresivnější uživatele, mohu se snažit z Paladixu udělat klubový časopis s placeným přístupem (nejsem jeho vlastník), jenže ani jedno necítím jako správné řešení. Na druhé straně, kdyby bylo možné obnovit staré pražské zvyky a nejagresivnější přispěvatele koupat v koších ve Vltavě, šel bych si zajistit místo hned u zábradlí a díval bych se s otevřenýma očima bez jakýchkoli emocí či snad studu.
Protože nemám představu, co si vlastně čtenáři o psaní článků zaměřených na poučenější amatéry myslí (samozřejmě nemám na mysli tento článek), případně jaký mají názor na obecně povídací články typu "Jak se na to dívám já...", prosím, pokud máte chuť a čas, napište mi svůj názor na osobní e-mail. Nikdy jsem o nic podobného nežádal, ale tento článek je tak trochu mým osobním vyznáním, a tak si myslím, že na to mám tak trochu právo.
Poslední větou bych rád poděkoval všem čtenářům, kteří se probrali celým textem, jenž ve skutečnosti nemá se samotným fotografováním nic moc společného.
