motiv

Barevné fotografie z archivu Jana Ságla

U příležitosti svého životního výročí vybral fotograf Jan Ságl to nejlepší ze své dosavadní tvorby. Vybrané snímky převedl do digitální podoby, vytiskl a vystavil pod názvem Starénové/Oldnew. Po Praze je soubor jeho osobitých krajinářských fotografií k vidění v Brně.

Vídeň
Jan Ságl: Vídeň, © Jan Ságl.
Jan Ságl (1942) dostal svůj první fotoaparát v sedmi letech. O něco později začal fotografovat soustavně a dnes má za sebou celé půlstoletí fotografické práce. V 60. letech minulého století se pohyboval ve světě nejmodernějšího výtvarného umění – pracoval totiž pro dva významné časopisy, Výtvarnou práci a Výtvarné umění. To ho samozřejmě dost ovlivnilo. Na konci dekády spolupracoval také s hudebními skupinami The Primitives Group a The Plastic People Of The Universe. V případě Primitives Group se podílel i na tehdy zcela novátorském výtvarném řešení scény. (Dvě ukázky z této starší Ságlovy tvorby jsou i na současné výstavě, ale opravdu je „bokem“ vedle vstupu do sálu – je tu proslulý „mystický“ portrét Plastic People Of The Universe z roku 1969 a také ukázka se „strohé“ série nazvané Domovní prohlídka z roku 1973). V 70. letech se Ságl velmi aktivně zúčastnil land-artových akcí své ženy výtvarnice Zorky Ságlové. Instalace objektů v exteriéru a jejich fotografická dokumentace ho přivedla ke změně způsobu fotografické práce. I když V 70. letech pracoval na cyklu černobílých fotografií s názvem Slovensko, na sklonku této dekády (v roce 1979) se rozhodl, že bude fotografovat výhradně na barevný materiál.

Křížov
Jan Ságl: Křížov, 1986. © Jan Ságl.
Jan Ságl bývá řazen mezi krajinářské fotografy; to však není přesné, protože krajinářem v pravém slova smyslu není. Sám k tomu říká: „Rozhodně nejsem krajinář, zajímají mne stopy lidské aktivity v krajině, nemám nejmenší zájem vytvářet krásné fotky krajin.“ V jeho tvorbě je zřetelný vliv tvorby fotografa Eugena Wiškovského, jehož „krajiny“ byly na začátku 60. let znovuobjeveny historičkou fotografie Annou Fárovou. (O Wiškovském jsme na těchto stránkách psali nedávno v souvislosti s Funkeho Kolínem). Wiškovský také nebyl krajinář v pravém slova smyslu: spíše v krajině hledal linie, přímky, geometrické tvary a fragmenty, které vyhovovaly jeho vnitřnímu pocitu a smyslu pro řád věcí.

Jižní Morava
Jan Ságl: Jižní Morava, 1983. © Jan Ságl.
I Ságl – samozřejmě poučený koncepcemi moderního výtvarného umění – ke krajině přistoupil z podobného úhlu. Nikdy mu nešlo o líbivé obrázky krajin ani o dosažení technické dokonalosti. K dosažení uspokojivého výsledku mu vždy stačil pohotový kinofilmový aparát. Jeho fotografie vždy vznikaly cíleně – na plánovaných cestách za fotografií, nikoli bezděčně a náhodně. Tímto způsobem vznikla Ságlova úspěšná kniha A co Paříž? Jaká byla? (ČTK, 1987), která moderním, nesentimentálním způsobem zachytila život „západního“ velkoměsta. Ságlovy čtvrtstoletí staré fotografie z Paříže jsou však stále natolik svěží, že si našly cestu do jeho nejnovější obrazové publikace s názvem Art Cult (KANT, 2002). Ovšem na současné výstavě jich mnoho není. Paříž se totiž stala jedním ze Ságlových ústředních témat, takže přednost dostaly ukázky z nové pařížské série z let 2004–2005.

Stulíky
Jan Ságl: Stulíky, 2004. © Jan Ságl.
Ságlovy fotografie z Paříže jsou ve srovnání s jeho pozdějšími snímky ještě hodně zalidněné. Nic na tom nemění ani fakt, že Ságl v Paříži lidi s oblibou fotografoval přes sklo, v zrcadlech, různými průhledy a z nezvyklých úhlů; s oblibou je zachycoval v situacích, které jsou na jedné straně velmi lidské, na druhé straně nepostrádají prvek jisté absurdity. V pozdějších letech lidská postava Ságlovi sloužila spíš jako figurína, jako geometrický motiv nebo doplněk obrazu; nejednou bylo na snímku jen její torzo, až se jeho záběrů ztratila nadobro.

Bilanční výstavě Jana Ságla určitě prospěl promyšlený výběr fotografií, který v podstatě vychází ze zmíněné publikace Art Cult, i snaha o co největší preciznost při barevném tisku. A nakonec je dobře, že výstava téměř pomíjí Ságlovy „krajinářské“ fotografie z 80. let soustředěné v publikaci Krajina (KANT, 1995). Ve stejné době, kdy pracoval na své „Paříži“, totiž Ságl paralelně rozvíjel i cyklus „přímořských“ fotografií, které se nejednou dostaly na samou hranici kýče. Otázkou je, zda jejich teoretické „uchopení“ v podobě mimořádně rozsáhlého úvodu ke knize čtenáře o kvalitách snímků dostatečně přesvědčilo.

Guerande
Jan Ságl: Guerande, 2003. © Jan Ságl.
Výstava Starénové představuje Jana Ságla jako umělce se zřetelným, vyhraněným a vyzrálým rukopisem. Bilanční výstavu starších fotografií doplňují kromě nových pařížských fotografií i tři ukázky ze Ságlovy současné „krajinářské“ tvorby. Pokud velkoformátové obrazy Guerande (2003), Kamenný přívoz (2005) a Stulíky (2004) svědčí o nějakém dalším posunu, pak především o dalším oproštění od fotografických „schválností“ ve prospěch větší čitelnosti a prostoty. Ságlovy nové fotografie jsou totiž až dojemně jednoduché.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace