Zima se nám pomalu blíží a tak bych vás chtěl tentokráte inspirovat zimní procházkou na jeden skalnatý výběžek mezi Dobřichovicemi a Řevnicemi. Při dobrém počasí vás čeká i krásná vyhlídka do údolí Berounky.
U Dobřichovic a Řevnic se Český kras těsně dotýká
brdského pohoří. V těchto místech prostupuje brdský val několik skalních
ostrohů s vyhlídkami do údolí Berounky. Takovým typickým místem je Hvíždinec,
bílá skála z drabovských křemenců, vysunutá nad lesem. Na mnoha místech
v okolí byly skalní útvary rozdrceny v lomech, ale zde se jich lidská ruka
ani nedotkla. Nikdo se nesnažil měnit ani původní porost. Na skalách se tu
drží dub, jeřáb, borovice a bříza. Tvář přírody tu zůstává stejná,
jako před léty.
Hvíždinec – jak vlastně dostal své jméno? Asi 4 km západně
je podobný vrch jménem Pišťák a na obou můžeme dodnes slyšet pískot
a hvízdot káňat a jiných dravců. Zřejmě dávný myslivec, dřevorubec či
jen někdo, kdo si sem vyšlápl pro pěkný rozhled, slyšel tyto krásné zvuky
přírody a byl natolik ohromen, že po nich pojmenoval i tyto dva vrcholy. Pokaždé,
když se o samotě toulám těmito končinami a slyším tyto dravčí skřeky,
jsem přesvědčen, že to tak muselo být. Je to nádhera sedět na skalním
ostrohu a pozorovat tyto pány vzduchu jak ladně krouží, bez jediného mávnutí
křídly, nad lesem a využívají vzdušných proudů ke svým toulkám.
Dne 11. prosince 1892 se konal první zimní výlet KTČ, a
to právě na zasněžený Hvíždinec, kam si prošlapalo cestu sedmnáct mužů
a jedna odvážná žena. Raná doba naší turistiky byla velice nakloněna pro
výhledy do krajiny. Rozhodně dnes se tolik nenamáháme s budováním
rozhleden a úpravami terénu pro krásné rozhledy do okolí jako dříve.
Vyhlídka z nejvyšší skály Hvíždince na Dobřichovice
již dávno zarostla lesem, ale ta druhá, na Řevnice, Karlštejn a Berounku, zůstává.
Nejkrásnější je na počátku léta, v podvečer, kdy už slunce zapadlo za věží
Karlštejna, řeka se leskne stříbrem nebo odleskem od červánků a do čerstvě
zelené krajiny se rozlévá temná modř prvních stínů. Pokud se Vám podaří
zastihnout přírodu v tomto rozpoložení, budete určitě unešeni jejím půvabem
a dost možná, že se sem budete okouzleni vracet znovu a znovu. No a kudy, že
se na tuto vyhlídku dostanete? Nejjednodušší je to z Dobřichovic, kam vás
pohodlně doveze vlak ze Smíchovského nádraží. Ze stanice Dobřichovice se
vydáte po modré turistické značce, která vede zpočátku po silnici kolem
tratě, ale zanedlouho odbočí vlevo mezi Dobřichovické domky a povede vás
po okraji Dobřichovic až do brdských hvozdů. Při cestě kolem plotů zahrad
si všimněte, jak se stavěly chatičky v 50. a 60. letech. Někdy
je neuvěřitelné, co lidi dokáží vyprodukovat za zvěrstva.
Značka dále vede po svahu smíšeným lesem, protíná několik
roklí a po chvilce vlevo již uvidíte kamenná suťoviska, která jsou
charakteristická pro tuto oblast Hřebenů. Najednou se začne cesta lámat směrem
vzhůru. V tomto stoupání je ale i dobré
místečko pro oddych. Po pravé straně je mýtina, kde je vysazeno jen pár
mladších borovic a otvírá se zde výhled směrem na Mořinu, Čabrák a Výšku.
No nezastavte se pro vydýchání na takovémto místě. Až se nabažíte výhledů,
budete dále pokračovat do kopce (to už tak na horách bývá) až k
oplocence, kde se modrá značka stáčí vlevo a vězte, že ten hřeben před
vámi je již Hvíždinec. Po 100 metrech dorazíte ke studánce, která v parném
létě jistě přijde vhod a voda je z ní dobrá, velice dobrá. Nyní vám již
zbývá posledních 300 metrů k vrcholu a k toužené vyhlídce.
Po vrcholové značce dojdete po kamenném hřbetu Hviždince až na jeho
konec a před vámi se rozprostře celé údolí Berounky od Řevnic až k
Berounu. Pod vámi leží Lety a Řevnice, dále je pak Zadní a Hlásná Třebáň.
Vpravo nad Třebání uvidíte vykukovat střechu věže Karlštejna. V dáli, při
dobré viditelnosti, budou svítit bílé paneláky Berouna. Tak v klidu seďte,
svačte a kochejte se. Po vykoukání se nezapomeňte zvěčnit do vrcholové
knihy (pokud ji nikdo nezničil), která je u kmenu borovice na vyhlídce v dřevěné
bedýnce.
Z Hviždince se vydáte vpravo opět po modré značce a vězte,
že teď už půjdete jen po rovině nebo z kopce. Ta vás zavede na rozcestí U
šraňku a to již klesáte dolů do Řevnic. Po chvíli se modrá odkloní od
cesty doleva a pokračuje travou, smíšeným
lesem a později pod korunami listnáčů až na rozcestí na Kamennou, kde můžete
navštívit další vyhlídku na této cestě. Po Hvíždinci to už ale není
ono. Dojdete na ní, jak jinak než po kamenném hřebenu, vedeni vrcholovou značkou.
Je zde dosti vzrostlý les, takže návštěva je lepší v zimních měsících,
ale dojděte tam, je to kousek a je tam hezky. Vlevo pod vámi jsou jakési malé
lomy s poměrně rovným a travnatým povrchem, kde se dá i dobře zabivakovat
a strávit zde noc. Po návratu z vyhlídky na rozcestí budete pokračovat
vpravo dolů úvozem po kamenité cestě
a dále hustším porostem dojdete na širokou cestu. Po ní
pokračujete dále, přejdete 2x silnici a již před
sebou vidíte Řevnice ve kterých se během 1/4 hodinky ocitnete.
Cestou na nádraží minete dvě osvěžovny. Z vlastní zkušenosti
mého chlupatého jazýčku a z pozice domorodce doporučuji restauraci na náměstí,
kde dobře vaří a mají skvělé pivečko a to si po tůře určitě zasloužíte.
Zbývající restaurace ale o moc pozadu nezůstává, takže výběr je
na vás. Koneckonců to můžete vzít popořadě, nádraží není daleko a
vlak vás dopraví zpět do Prahy.
Návrat na Sokolí hnízdo…
Já vlastně ani pořádně nevím, jak začít. Každej z nás má nějaký svoje nejoblíbenější místo. Kout v pokoji pod stolem, u babičky pod schodama, na stromě na nejvyšší větvi,na hrázi u rybníka… Na to místo se vždycky rád vrátí, protože mu připomíná a navěky bude připomínat něco krásnýho. Cítí v něm minulost, vzpomíná na něco, co tu prožil, nebo si jen může v klidu srovnat myšlenky v hlavě. I já mám takový místo. Vlastně,… mám jich několik, ale jen jedno místo na světě bych označil za to jediný, nejoblíbenější…
Dlouhá léta svýho života jezdíval jsem s rodičema na chatu do Brd. Kousek od Prahy, nějakých 25 – 30 kilometrů, do malý vesnice Černolice. Možná jí někdo zná podle Čertových skal, možná někdo podle fotbalu. Já tam prožil svoje dětství. Respektive víkendy, prázdniny a zimní výpravy. Tam se mnou začala mlátit puberta, tam jsem se naučil chodit na ryby a houbařit, opejkat buřty, střílet z praku a ze vzduchovky, chodit k sousedům na maliny (třešně, švestky, okurky…). Plácek a ohniště u skal pamatují (naštěstí neúspěšné) první pokusy s cigaretou, pamatují i brutální pařby o Čarodějnicích a narozeninách. Seníky po okolí byly místy mých prvních pokusů o spacákování v přírodě. O prvních polibcích a … tak dále a tak dále,… nemluvě (…ahoj Katko…). Na Černolicích jsem zjistil, že když mám všeho dost, všechno mě štve, nechci nikoho vidět a potřebuju vypnout, je nejlepší v pět ráno vyrazit na ryby nebo s košíkem do lesa. S přibývajícím věkem a s ním spojenýma neshodama s rodiči jsem začal v lesích trávit stále víc a více času. To svoje místo jsem objevil několik kilometrů hluboko v krásných brdských hvozdech, na skalce vysoko nad údolím Berounky. Jmenuje se Hvíždinec, ale pro mě to bylo a bude navždy Sokolí hnízdo…
Na Černolicích jsem nebyl,… no,… deset let? Vlastně od vojny. Nebudu psát proč, kdo mě znáte, tak to víte, ostatním prd po tom. Každopádně mě to tam stejně nějak přestalo táhnout. Kamarádi se postupně odstěhovali nebo tam přestali jezdit, všude nové tváře, nikoho jsem tam už pomalu neznal. Navíc rozmach příměstské dopravy, obliba v bydlení nedaleko Prahy a s ní spojená devastace známých a oblíbených míst,… prostě už to tam nebylo ono. Když někam po letech přijedete a místo krásné obrovské louky je tam staveniště, případně pár desítek řadových domků, původní les vzal za své a změnil se v pár desítek rychle a levně nabytých tisícovek, vystřídá do té doby obvyklé pocity jen znechucení a zmar. Letos jsem se však (konečně?) zase po letech na ta známá místa vydal…
Letní předdovolenková rekonstrukce bytu, respektive malování (ale při stavu omítek, tak jak je Rusáci “vytvořili”, to nakonec vyšlo nastejno…), vyžádaly si ,… ne,… donutily nás si vyžádat,… pomoc od rodičůch. No,… prostě jsme potřebovali na pár dní pohlídat drobotinu. Je sice hezké, když se snaží děcka již od útlého věku doma pomáhat, ale jak vysvětlíte (mimo použití hrubé síly …) dvacetiměsíčnímu dítěti, že omítka se prostě dudlíkem míchat nedá? Jak si udržíte klid, když se Vás pětiletý klučina neustále dokola, již po stopadesáté ptá na tu samou věc? Pustit jim pohádku na videu? Fajn,… ale s ohledem na jejich oči a duševní pohodu rodičovstva bych to nedoporučil. Sledovat nebo poslouchat zase a znovu Kocoura Vavřince, to by se mnou asi seklo. Po domluvě s našima zvolili jsme pro všechny zúčastněné metodu nejpřijatelnější – vyexpedovali jsme potomky na chatu. Hip, hip, hip!!!
To by mě zajímalo, kdy konečně přestanu všechno tak příšerně okecávat. Smysl pro zestručnění na nejnutnější nutnou míru mi věru nechybí… No nic. Zkrátka,… nadešel čas mrňata vyzvednout. Nejen, že už byl pokojíček vyveden v novém kabátě, ale na neděli jsem Matějovi slíbil, že vyrazíme na Truck Trial. Využil jsem sobotní denní a vyrazil na Černolice už večer. Praha byla relativně prázdná a provoz nízký, tudíž jsem těch pár desítek kilometrů urazil za přibližně třičtvrtě hodiny. Malá už šla spát, ale stále bylo ještě dost času něco podniknout s Matějem. No přeci ho o prázdninách nepoženu do peřin v osm večer. To bych byl netvor. tak jsme si dali rozmrazit pár buřtů a že se zatím zajdeme projít…
Já vlastně ani nepřemýšlel, kam bychom mohli na tu hodinku, hodinku a půl jít. Automaticky jsem vyrazil podél louky nahoru k lesu. Respektive podél toho, co z louky zbylo. Z poloviny totiž zmizela pod novými domky. A s ní i cesta, takže jsme museli celou tu úžasnou zástavbu obejít. I ta stará krásná kamenitá cesta zanikla, místo ní vznikla ohyzdná asfaltka, aby si snad Pražáci nezaprášili plechovky pojízdné. Tam, co jsem chodíval na obrovské červené křemeňáky zůstala jen vysekaná planina,… to by jeden brečel…
Aspoň že ten les zůstal i nadále stále krásnej a hustej, tak jako bejval o mnoho let dřív. Teda,… když pominu ten přenašeč signálu u “spodní” cesty. Šlapali jsme lesem po “prostřední” a já se začal pomalu nořit do vzpomínek. A vyprávět Matějovi. “Vidíš? Tady za těma smrčkama je kaliště. Tam se choděj rochnit divočáci. A tady? Tady jsem jednou v noci našel svítící pařez. Tady rostly a snad ještě rostou praváky. Támhle to kapradí,… z jeho kořínků vyráběli jsme “medvědí zuby”. Tady jak je ten strom je rozcestí, jmenuje se U buku. Dolů jde “vojenská cesta” na Všenory, nahoru se jde na Mníšek. Tady bejvá hodně klouzků. Tady za těma břízkama mi šel přes cestu jelen…”
Došli jsme až ke Kamenný boudě. Je to takový docela známý místo, čundrácká hacienda. Chata uprostřed lesa, u ní tábořiště, totem,… “…člověče, tady bych chtěl jednou spát. Tudy se jde dolů na Řevnice. Jednou jsme to odsud s mamkou prošli lesem nahoru na ten protější kopec a pak dál až do Údolí děsu a do Srbska…” K našemu cíli to bylo už jen kousek…
Posledních pár desítek metrů lesem, doleva a ještě kousek. A už před náma z lesa vystoupily kamenný schody na malou skalku. Vystoupili jsme na ní a pokračovali pár metrů po jejím hřbetu. Pak zase dolů a hurá na další skalku hned vedle. A to už byla ta správná. To byl Hvíždinec. Není to nijak světoborný místo, není jistě nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Ale pro mě je navěky to nejoblíbenější…
Za těch deset let, co jsem tu nebyl, se vůbec nezměnil. Kromě dřevěné skříňky na turistický vzkazník. Ta ale z mýho hlediska atmosféru toho místa vůbec nijak nenarušuje. Pro mě ne. Pořád je pro mě stále stejně posvátné a očišťující. Sednout si na skálu a zahledět se do dálky. Na Řevnice, na Berounku, Beroun, Třebáň, Srbsko, Koněprusy,… když je hodně jasně vidět, lze zahlídnout i špičku věže Karlštejnu. Sedli jsme si s Máťou pod nízkou borovici a pozorovali krajinu, ozářenou nízkým zapadajícím sluncem. Být tu sám, počkal bych na úplný západ. Seděl bych tu do noci a pozoroval světla pod sebou a krajinu ozářenou měsíčním světlem… “Hele, támhle nad Bučovicema jsou balóny…” “A támhle letí letadlo…” “Támhle se vznáší nějaký dravec…” To je nádhera…
Šli jsme domů, tentokrát po “spodní” cestě, většinou mlčky, jen sem tam pár slov. Nevím, jak to na Matěje zapůsobilo. Já mu to nutit nechci. Chtěl jsem ho tam jen vzít a to místo mu ukázat. Jednou si i on najde to svoje. Každopádně, když i on mlčel, asi to v něm něco zanechalo. Já si připadal zase trošku líp. Vyčistil jsem si hlavu a myšlenky. Určitě se tam zase někdy podíváme…