Čerčanská obrazárna bavit nepřestává – prověřeno časem

Rád bych vás pozval do malé obrazárny asi 40 km od Prahy. Obec Čerčany je přestupní stanicí pro výletníky do Posázaví. A ti, kdo tudy projíždí, nemusí chodit daleko, výstavní prostor se nachází přímo na nádraží. Expozice je trvalá, obrazy jsou totiž namalovány přímo na stěny nádražního podchodu. Před necelými třemi lety je namalovali žáci a učitelé čerčanské základní umělecké školy. Stojí za vidění. K fotografii se stručně dostaneme v druhé části článku, protože impulsem pro jeho napsání byla chuť zachovat měnící se galerii ve fotografických reprodukcích.

Napsal jsem, že obrazy jsou díly čerčanských dětí. Přesto se v naší obrazárně můžete potkat s Picassem, Da Vincim, Munchem, Monetem, Van Goghem, Kupkou, Šikanederem, Čapkem, Kandinským, Matissem i Muchou. Neoslovují Vás ta jména z učebnic? Neláká vás cesta do historie? Nemějte strach, potkáte zde i Michaela Jacksona, Lady Gaga, Godzillu, piráty z Karibiku, Markétu z těšínského nádraží po třiceti letech, Johnnyho Deppa i mimozemšťana s létajícím talířem. Mohli bychom napsat – umění je transformace.

Obrazy ale nečerpají jen z Klára Mastnicová - Jen si tak trsám, trsámučebnicových forem, naopak, jsou zjeveními nejosobnějších prožitků svých tvůrců, bez ohledu na věk. Vzpomenete si na třpytivou hladinu letní Sázavy. Můžete znovu prožít svou první noc pod širákem, kdy oheň vyhazoval jiskry tak vysoko, že nebe nad ním bylo záhy plné hvězd. Zažít úsvit slunce, který jste viděli poprvé nad mořem, z nemocničního okna, při procházce u Dvanácti skal, přes špinavé sklo hotelu Vesmír, škvírou mezi kmeny smrků od rozpadlé rozhledny nebo i tenkrát z prázdného bytu, když jste s ostatními nemohli odjet. Připomenete si svatební den i první zbytečnou hádku, kytici, kterou jste loni nepřinesli (ale můžete to letos napravit).

Zanedlouho budu denně chodit kolem téhle galerie třetí rok; pokaždé si myslím, že už všechny obrázky musím znát, ale to asi nikdy nebude pravda. Někdy je těžké mezi dvěma poklady najít drobný šperk. Zvláště jste-li v nádražním podchodu, ze kterého se přece vždycky spěchá ven, do bezpečí uspěchaného světa na ulicích.

Anežka Macháčková: „Za starých časů“Nevím, čí to byl nápad, ale přišel v pravý čas. Řeknete: „Co je na výzdobě veřejných prostor dětmi z lidušky tak geniálního? Vždyť nejde o nic nového.“ Ale čerčanské nádraží potřebovalo tenhle zázrak, je to jeho záchranný pás a myslím, že i záchranný pás pro duši celé nesourodé obce. Nádraží bylo v roce 2010 zrekonstruováno a nový podchod značně (to znamená asi o minutu) prodloužil cestu uspěchaným místním občanům na ranní vlak. Tragédie! Iniciativa učitelek místní základní umělecké školy a jejich žáků zachránila rána i večery prací unavených občanů Čerčan, vrátila jim smysl pro realitu a pochopení pro to důležité. Máme mezi sebou tisíc talentů, jsou to naše děti a mají smysl pro vtip, dovedou se radovat ze života i přes náš věčný dril, mají sny o dobrodružství, vidí do dálky i na vlastní dvůr a zároveň dokážou těžit z hluboké pokladnice výtvarného umění v tolika žánrech a odlescích! Pokud ne ráno, tak každý večer znova žasnu.

V podzemí je u nás vystaveno celkem 85 obrazů, našel jsem 46 podílejících se autorů, včetně učitelského sboru ZUŠ. Řada obrazů je signována dvojicí nebo trojicí autorů: dětských kamarádů, nebo umělců, jež navzdory zažité definici tohoto povolání dokážou spolupracovat? K autorským jménům bychom možná mohli přičíst nejen ona slavná jména citovaná v úvodu. Čerčanská obrazárna ukazuje, že umělecké styly, jež byly v historii zformovány často za cenu mnohaletého odmítání „současnými“ kritiky, nezapadly. Jsou stále živé a můj dík proto patří také všem, kteří nám umožňují poznat, kdo všechno před námi prošel Tereza Zágorová – „Pán, kterému ujel vlak“nevyšlapanou cestou.

Samotná jména autorů a obrazů (psána fixem) pomalu ze stěn podchodu mizí setřena časem. Barvy obrazů se naštěstí zdají být stálé. Světlo se v průběhu dne mění, večer, kdy už nad podchodem vládne noc, obrazy září vnitřním světlem, s podzemím Louvru je podchod zřejmě propojen časoprostorovou červí dírou.

Obrazy a jejich fotografie

Společné dílo: „Hrabavý kočárek“
Vagóny odstavené v zapadlejších koutech nádraží jsou již léta galerií pro ošklivá graffiti. Jsou počmárány nápisy, jež se nesnaží udělat radost nikomu, jen autorům nejspíš poskytují uspokojení z devastace. Téměř všechny nové zastávky podél zrekonstruované trati do Prahy jsou takto poničeny rovněž. Naší galerie se sprej dosud téměř nedotkl. Těší mě, že umění dokázalo zapůsobit i na nepřekonatelný pocit nutnosti sebeprosazení pubertálních let také našich dětí. Sprejové nápisy se zvolna objevují na dvou ramenech schodišť, kam již obrazy naší galerie nedosáhly. Doufám, že křehká rovnováha mezi citem a silou nebude porušena.

Obrazy reprodukované jako ilustrace k tomuto článku, vznikly jednoduchou technikou. Hlavním motivem použité formy převedení obrazů na fotografie byla snaha o přenesení dojmu z jejich maximálního účinku v takovém světle, kde se nejlépe projevují. V případě naší obrazárny je to večerní nasvícení podchodu všemi stropními zářivkami. Večer se ztrácí rušivý vjem okolí a přesvícených východů z podchodu, kdy denní světlo zejména ve slunných dnech svou intenzitou výrazně přebíjí barvy obrazů malovaných přímo na betonových stěnách. V noci, kdy jsou všechna světla podchodu rozsvícena, naopak obrazy na stěnách doslova ožijí. Rovněž struktura stěn se v té chvíli výrazně spolupodílí na celkovém účinku.

Klára Masnicová, Eliška Vlasáková: „Manželé“Vybral jsem si proto pro interpretaci obrazů právě noční čas. Úmyslně používám slovo interpretace, nikoli reprodukce. Při reprodukci by měl být obraz vždy vyváženě nasvícen z protilehlých směrů tak, aby vycházel rovnoměrně osvětlen (měl stejně syté a tmavé barvy po celé ploše) a zároveň byl zachován vjem struktury podkladu, osvětlení proto nemůže být zcela difuzní. Náročnost této fotografické disciplíny je značná, ačkoli ji lze dnes do jisté míry simulovat digitálními prostředky. Přechodová maska v Lightroomu či Photoshopu pomůže poměrně úspěšně vyrovnat jasovou nevyrovnanost. Důsledně je však třeba se vyvarovat odlesků, jež retušovat nelze.

Použil jsem samozřejmě stativ a samospoušť (případně dálkovou spoušť), rovinu čipu fotoaparátu jsem se snažil vždy udržet rovnoběžnou s fotografovanou stěnou. Nikoli z důvodu perspektivního zkreslení – to lze při dostatečném rozlišení snímku úspěšně korigovat softwarově (Zoner Photostudio je již od dávných verzí v tomto ideálním pomocníkem, mnohem intuitivnějším a rychlejším než klasický Photoshop), ale zejména z důvodu rovnoměrné ostrosti v celém obrazovém poli a správném frontálním zachycení popisované struktury stěn.

Společné dílo: „Lyžař“Poslední funkcí moderní techniky hodnou zmínky je využití automatických (nejen geometrických) korekcí v Lightroomu. Fotil jsem samozřejmě do RAW (fotoaparátem Sony NEX-5N), a protože při různém odstupu a velikostech fotografovaných předloh bylo nutné použít různá ohniska, soudkovité a poduškovité zkreslení by bylo značně patrné. Jeho korekce je rovněž možná manuálně, ale jedná se již o pracnější záležitost. Automatické korekce obrazu na základě výrobcem předdefinovaného profilu fotoaparátu fungovaly výborně a přesvědčily mě, že se vyplatí je využívat. Řešením takovýchto problémů se proslavil zejména software DXo, ale i Lightroom 4 zafungoval na výbornou.

Výsledkem jsou tak reprodukce (nebo chcete-li interpretace) všech 85 obrazů ve vysokém rozlišení, pro připomínku naší obrazárny, až si ji čas nevratně vezme. Doufám, že k tomu ještě dlouho nedojde.

Závěrem

Štěpánka Breburdová: „Příprava na guláš“Kromě této trvalé galerie si v Čerčanech v aktuálních dnech můžete prohlédnout ještě jednu výstavu ZUŠ s názvem „Našimi obrazy nese se Gustav Klimt a secese“. Obrazy jsou vyvěšeny v restauraci kulturního domu. I ty stojí za vidění. Na vernisáži výstavy Marie Kolářová, která děti ve výtvarném projevu na ZUŠ provází životem, pronesla zásadní vyznání. Pokusím se jej reprodukovat, úměrně své slabé paměti: „Současné umění si libuje v ošklivosti. Důležité je zapůsobit za každou cenu, nejlépe šokovat. Chtěli jsme vám spolu s dětmi ukázat, že obrazy mohou hrát barvami, být radostné a projasňovat den. Omlouváme se, že naše obrázky nemohou v současném kontextu být brány jako Umění. Ale pokud se pozorně podíváte, možná si všimnete, že v některých dobách tomu bylo jinak. A nám stojí za to si taková období připomínat.“

Vedoucí restaurace nabídl všem dětským autorům, jež mu rozveselují stěny, pizzu zdarma. A že v Čerčanech v restauraci KD umějí pizzu vynikající, upečenou na tvrdém dřevě a ve vymetené, barevnou mozaikou obložené, peci. Přijeďte k nám nejen na ni!

Umění existuje!

Společné dílo: „Východ slunce“

3 komentáře u „Čerčanská obrazárna bavit nepřestává – prověřeno časem“

  1. Díky

    Díky za skvělý článek, rozsvítil jste mi Velký pátek 🙂
    Žasnu nad invencí, fantazií, představivostí, ale i zvládnutým řemeslem dětských tvůrců. Musím říct, že mě to oslovuje víc, než některé výstavy renomovaných umělců a třeba Lyžař by neudělal ostudu v žádném interiéru.
    Škoda, že to mám do Čerčan daleko, zajímala by mě i ta Klimtovská výstavka…

    Odpovědět
  2. Skvělé

    Bohužel, do Čerčan se asi v blízké době nedostanu. Je možné někde vidět zbylé z 85 interpretací?

    Odpovědět

Napsat komentář