Faerské ostrovy 2

V druhé části putování po Faerských ostrovech bude opět pohostinnost ostrovanů zmírňovat nepřízeň počasí i nejistotu vlastní všemu, co se zde odehrává.

Ostrovy „možná“

Kolonie papuchalků na ostrově Mykines

„My dear, ty vypadáš. Počkej, já to tady zavřu a odvezu tě někam, kde svítí slunce,“ byla slova prodavače poté, co jsem vpadl do malého hokynářství ve vesnici Haldarsvík. Důvod jeho soucitu byl zřejmý; hodiny nerovného boje se zvůlí faerské přírody, chůze ve vichřici proti provazům deště a plískancům sněhu na mně zanechaly své stopy. Moje svršky, jakkoliv nové, goretexové, před cestou důsledně impregnované, plnily ochrannou funkci zpuchřelé rybářské sítě.

Travnaté střechy vesnice Mykines

„Když fouká z východu, musíš jet na západní pobřeží, když fouká ze západu, utíkej na východ, mraky se zachytí v horách a ty seš v pohodě,“ dostávám v autě stručnou lekci faerské meteorologie, když promodralým ukazovákem posunuji páčku topení ve směru červené šipky. Po necelé hodině jízdy vysedám v prosluněném městečku na druhé straně ostrova Stremoy a při dosoušení svršků i spodků na obecní lavičce mám dostatek času si uvědomit, jak málo stačí, aby člověk na vlastní kůži ochutnal to, co se o Faerských ostrovech traduje – nevyzpytatelnost počasí, dobrotivost domorodců.

Žena s kočárkem, Mykines

Britští vojáci bránící Faerské ostrovy proti německé okupaci za II. světové války velmi výstižně pojmenovali archipelag podle vrtochů počasí jako „Islands of maybe“, tedy „Ostrovy možná“. Všechno se tu totiž odehrává v závislosti na počasí a momentálním rozpoložení Faeřanů, tedy „možná“. Loď možná pojede dnes, možná až zítra, mléko přijde možná v úterý, ale možná taky ne, letadlo odlétá za dvacet minut, ale možná taky za tři dny. S všemožnými nuancemi slůvka „možná“ – „kanska“ – se na ostrovech potýkám po celou dobu mého putování, ovšem docela nečekaných dimenzí doznává při cestě do osady Gjogv, malinké rybářské vísky na severním pobřeží ostrova Eysturoy. Protože tam nejedou více než dvě auta denně, dávám před stopováním přednost zdánlivě jistější cestě autobusem.

Pohled z helikoptéry – v pozadí Vagar

„Autobus do Gjogv? Ten ti právě ujel,“ sděluje mi pumpař před čerpací stanicí v Oyrabaki.
„Ale já tu stojím půl hodiny a nic nejelo,“ snažím se vykřesat naději.
„No on to vlastně není autobus, ale takový malý modrý auto. To jsi asi přehlídl. Další by měl jet zítra touto dobou.“
„Možná,“ dodávám v návalu vzteku a zoufalství, raději v češtině.

Do Gjogv se nakonec dostávám stopem (s řezníkem, který původně jede úplně jinam, ale bez problémů mě tam hodí), abych druhý den zjistil, že opustit tuto malebnou osadu je složitější, než do ní vstoupit. Jediný autobus má odjíždět ve čtvrt na deset; o půl desáté nad sebou tuším hrozbu slůvka „možná“, v deset hodin bouchám na dveře nejbližšího stavení. „Počkej, já tam zavolám,“ slibuje mi soucitně paní domácí a odchází kontaktovat autobusovou společnost. Po dlouhé chvíli se znovu objevuje ve dveřích. „Došlo k malému nedorozumění,“ dozvídám se. „Řidič nečetl jízdní řád a do Gjogv dnes vůbec nejel,“ sděluje mi s vážnou tváří.

Mykines

Na Faerských ostrovech je nesmírně přitažlivé, jak se všechny pečlivé plány dokáží díky počasí nebo záludnostem slova „možná“ během pár okamžiků sesypat jako příslovečné karty a během dalších několika momentů jsou zachráněny nezměrnou ochotou domácích obyvatel. Přivolaným taxíkem na účet autobusové společnosti a dvěma autostopy se dostávám z gjogvské černé díry až k heliportu na ostrově Vágar.

Ptačí ráj na Mykines

Maják na útesech ostrova Mykines

Při plánováni cesty na ostrůvek Mykines dávám z obavy před slůvkem „možná“ přednost letu helikoptérou. Ty sice také fungují více méně jenom možná, ale přece jenom spolehlivěji než trajekty.

Papuchalk ukrytý v trávě

„Ptačí ráj“, jak tento nejzápadnější ostrůvek nazvali irští mniši, když jej v 6. století objevili, se řadí mezi nejkrásnější z celého souostroví. Přičiňuje se o to jednak malebná vesnička, plná barevných stavení s travnatými střechami, ale hlavně Lundaland, tedy země papuchalků. Každoročně se tu k hnízdění slétají statisíce těchto nádherných ptáků, ne všem je však dopřáno tento ostrov opustit. Lov mořských ptáků je tu národní tradicí a papuchalk na všechny způsoby patří k vyhlášeným pochoutkám faerského stolu. Při pozorování těchto neohrabaných stvoření vysoko na útesech se nemohu ubránit úsměvu nad jejich topornou chůzí, nemotorným letem a těžkopádným přistáváním; při pohledu na jídelní lístek hotelu Hafnia v hlavním městě Tórshavn se nemohu ubránit lítosti („Boiled puffin served with waldorf salad and vegetables, potatoes and sauce“ DKK 195,-). Pro místní lovce s lakrosovými pálkami jsou papuchalkové zřejmě poměrně snadnou kořistí.

Letecký pohled na ostrov Vagar	Vesnice Sorvagur na ostrově Vagar z ptačí perspektivy	Časné ráno v Midvaguru na ostrově Vagar

Tórshavn

Uličky na poloostrově Tinganes, Torshavn

Tórshavn by ve většině evropských zemí hrálo roli bezvýznamného přístavního městečka. Na Faerských ostrovech mu však stačí 15000 obyvatel k titulu hlavní město souostroví. Nenechte se ale mýlit – pokud jde o projevy civilizace „vyspělého“ velkoměsta, Tórshavn si s ostatními metropolemi v ničem nezadá. Hned v přístavu mě vítají místní bezdomovci s nataženou dlaní a žádostí o peníze nebo cigarety, před nádražím potkávám několik týpků s vlasy rozcuchanými spíše hospodskými větráky než faerskými větry a s tvářemi zkrásnělými alkoholovou dilatací a ne severským sluncem. Město má své narkomany, zloděje i výtržníky. Ti však nic neubírají půvabu vesnického „velkoměsta“. Jeho nejmalebnější částí je poloostrov Tinganes, srdce osady, které začalo tepat pravidelným rytmem před téměř tisíci roky. Parlament se zeleným trávníkem na střeše, černé domečky s bílými okenními rámy, pod březovými krovy se suší ryby nebo kousky jehněčího masa. Starý rybář na lavičce před domkem lepí modely plachetnic a mimoděk se se mnou dává do řeči. „Tohle je nejdražší místo na ostrovech, víš kolik by stál můj domek?“ ptá se a ukazuje na dřevěnou haciendu za zády. „Milión dvěstě tisíc dánských korun,“ oznamuje s chloubou v hlase a významným pohledem. „Ale není na prodej,“ odvrací se zpět ke svým modelům a vzpomínkám.

Interier ostela v Gjógv	Sušení ryb v Torshavn	Ranní rybí trh v Torshavn

Grindadráp – s nožem na velryby

Bystřina protékající vesnicí Gjógv

“Pozorovat grindadráp na Faerách je to samé, jako se koukat na Čínskou zeď nebo výměnu stráží u Buckinghamského Paláce; teče tam ale více krve“, poznamenává ve své knize „Poslední místa: Cesta na sever“ Lawrence Millman. Strádá-li archipelag nedostatkem náklonnosti turistů, na nedostatek zájmu Greenpeace a dalších environmentalistických organizací si stěžovat nemůže. Právě naopak. Na vině jsou velryby, tedy jejich lov, či spíše masové zabíjení – přijde na to, jak si kdo grindadráp interpretuje.

Večerní krajina, ostrov Vagar

„Krvavé masakrování kýtovců“, „velrybí jatka“ – takovými a podobnými nadpisy jsou uváděny články světového tisku pravidelně v červenci, kdy na Faerských ostrovech probíhá tradiční lov velryb. A pokud je novinový článek doplněn fotografií pobřeží zaplaveného rudou krví a stovkami velrybích těl, nezbývá než plamenným slovům uvěřit.

Bílý dřevěný kostelík v Mykines

Je ovšem třeba dodat, že lov není komerční záležitostí, úlovek je určen výhradně na domácí trh a z ulovených velryb se spotřebuje skutečně všechno – jak jsem se ostatně sám přesvědčil konzumací tuku v Tjørnuviku.

Při cestě autostopem na jižním pobřeží ostrova Streymoy mě z klimbání v dodávce probírá kvílení brzd a řidičův jekot – „GRINDA!!!“ (VELRYBY!!!). Voda v zátoce se čeří, ale jak se po chvíli ukazuje, byl to planý poplach. Řidič auta, jinak také místní farář, se zklamaně vrací do vozu – „Kdyby tam byly, tak ses dnes dál nedostal.“ Jakmile někdo zahlédne velryby, všechno se zavírá – školy, továrny, obchody – a kdo má pádlo, vyráží na moře. Sjedou se lodě ze všech ostrovů, velryby se obklíčí a směrují na pláž. Když už je voda tak mělká, že nemůžou podplavat lodě, muži vyskáčí ze člunů a velryby zabíjejí speciálními noži.

„A kolik jich tak najednou chytíte?“, ptám se rozmrzelého pastýře.
„Když jich připlave deset, tak deset. Když připlave pět set, tak pět set. Někdy se jedna pouští zpět do moře, jako poděkování Bohu.“

Muzeum Roykstovan v osadě Kirkjubour