motiv

Dvě generace fotografie Jírů

Výstava s lakonickým názvem Lidé představuje dva výborné fotografy – zatím nedoceněného Jiřího Jírů a jeho pozapomenutého strýce Václava Jírů (1910–1980). Zatímco fotografie Václava Jírů vznikly převážně v Praze, Jiří Jírů je světoběžník, který fotografoval na různých místech zeměkoule.

Kapitola první: Václav Jírů a jeho doba

Dívka s cigaretou
Václav Jírů: Dívka s cigaretou, Praha 1932. © Jiří Jírů
Václav Jírů svůj život prožil doslova s fotoaparátem v ruce. V šestnácti letech se stal členem fotografického klubu v pražské Nekázance a od té doby celý život aktivně fotografoval, své záběry publikoval v tisku, knihách a často i vystavoval. Jeho záběr byl velmi široký – fotografoval přírodu, sport, akty, nevyhýbal se reklamní tvorbě. Byl též významným fotografem Prahy, která ho od mládí fascinovala. Nejvíc ho však zajímal člověk. Byl jedním z prvních, kteří se již mezi světovými válkami vážně zabývali sociálním dokumentem. Ve 30. letech minulého století se Václav Jírů soustavně zabýval fenoménem chudoby v české společnosti, čímž se dost výrazně lišil od experimentálně pojaté tvorby české meziválečné fotografické avantgardy. Pokud pomineme fotografii Kára, 1927, pak současná výstava Jírův sociální dokument spíše pomíjí a autora představuje jako fotografa širokého záběru i talentu, v jehož fotografiích se vrátíme do meziválečné Prahy, kdy Vltava ještě zamrzala a dalo se na ní v zimě bruslit, zatímco v létě sloužila ke koupání a odpočinku. Nechybí tu ani patrně nejproslulejší fotografie Václava Jírů Císařská louka, 1934 (někdy uváděná pod názvem Neděle u vody), na níž je s vtipem zachycena líná atmosféra letní neděle u Vltavy. Konec 20. a první půle 30. let minulého století je vůbec šťastným obdobím Václava Jírů, jeho jakýmsi prvním zenitem. V tu dobu přímo srší nápady a nezlomnou chutí fotografovat vše, co za to stojí: fotografuje krásné ženy, sportovce přímo „v akci“, děti i významné osobnosti meziválečné kultury. Z kultury nejvíc propadá divadlu, které fotografuje natolik dobře, že dostane nabídku stát se externím zaměstnancem Divadla Vlasty Buriana. V této době rád i experimentuje – s oblibou využívá například pohybovou neostrost nebo vícenásobnou expozici. I proto řada jeho fotografií z té doby dodnes neztratila „šťávu“. Stačí se podívat na Dívku s cigaretou. Asi málokdo by uhodl, že vznikla v roce 1932.

Intermezzo: Jednou jsi dole, jednou nahoře

Kočárek
Václav Jírů: Kočárek, Praha 1951. © Jiří Jírů
Někdo by možná mohl namítat, že výstava Václava a Jiřího Jírů – a také Photo Museum Jírů, které vzniklo vloni v domě, kde Václav Jírů žil a tvořil – je jen umělým slepencem daným příbuzenským vztahem obou fotografů. Neměl by pravdu. Jisté je, že se Jiří Jírů u svého strýce doslova vyučil, i to, že svým způsobem na jeho tvorbu navázal.

Oba fotografy nespojuje jen úcta k tradičně pojaté černobílé fotografii, ale i životní osudy. Život obou fotografů má podobu jakési sinusoidy: střídají se v něm vzestupy a pády, úspěchy a neúspěchy, odchody a návraty. Nezapomeňme však, že za fotografa hovoří především fotografie, životní osudy jsou jen okolností, která je může, ale nemusí výrazně ovlivnit.

Kapitola druhá: Václav Jírů a jeho žák Jiří Jírů

22. února 1940 Václava Jírů zatýká gestapo a vzápětí je odsouzen k smrti za účast v protiněmeckém odboji. V roce 1941 je rozsudek změněn na doživotní vězení. Václav Jírů stráví zbytek války ve vězeních a koncentračních táborech. O svých zkušenostech později napíše knihu s názvem Šesté jaro. Léta vězení ho přece jen změnila: má chuť nejen fotografovat, ale také organizovat a veřejně se angažovat, což vždy – a pro 50. a 70. léta minulého století to platilo dvojnásob – přinášelo problémy. Důležité však je, že Václav Jírů už od padesátých let usiloval o chápání fotografie jako umění, a především to, že z jeho iniciativy vznikl první významný český fotografický časopis – revue Fotografie 57, která se později změnila ve čtvrtletník Fotografie.

Šachisti
Jiří Jírů: Šachisti I., Budapešť 1987. © Jiří Jírů
Jiří Jírů se na počátku 60. let, kdy pracoval jako jeho asistent, od svého strýce hodně naučil. Nejprve mu jen nosil stativ, brašnu nebo držel blesk, později i vyvolával. V roce 1964 se osamostatnil a začal pracovat jako fotoreportér ve Světě v obrazech, později ve Květech a dalších časopisech. V roce 1968 se rozhodl ze země odejít a usazuje se v Belgii. Necelé tři roky studuje na filmové fakultě INSAS v Bruselu, poté prožívá krušné období, kdy je vděčný za jakoukoli práci. O něco později začíná pracovat jako laborant ve fotokomoře a v podstatě náhodou, jako záskok, se dostává ke své první „zahraniční“ zakázce. Začíná se mu dařit, a za nějaký čas již pracuje pro newyorské časopisy Time, New York Times, Life, People Weekly a další. Jeho ilustrativní fotografie z Beneluxu a východního bloku mají úspěch – přinášejí totiž emotivní zprávu o životě Evropě i v místech za železnou oponou. Za nejlepší z nich je považována fotografie nazvaná Šachisti I. (někdy též Szeyceny Bath – Budapest 1987), která vyšla na titulní straně New York Times. Vedle této v podstatě novinářské práce je třeba připomenout dva větší projekty Jiřího Jírů z 80. a 90. let. V roce 1987 Jiří Jírů pracuje na šestitýdenní fotografické reportáži v tehdejším SSSR. Výběr z těchto fotografií později vyjde knižně pod názvem Photostroika (1990). V roce 1993 se Jiří Jírů vrací do Čech a stává se osobním fotografem Václava Havla (soubor kolorovaných fotografií vyšel knižně pod názvem HAVEL v roce 1998 s předmluvou Miloše Formana). To jeho tvorbu v určitém smyslu zpolitizuje a udělá mu to nepřátele především mezi konkurenčními fotografy. Na počátku nového tisíciletí se Jiří Jírů vrací k volné tvorbě, zejména k fotografování aktů (sérií Julie rozvíjí svůj starší stejnojmenný cyklus). A nakonec zakládá Photo Museum Jírů v pražské Jaromírově ulici a připravuje fotografie pro výstavu Lidé.

Lidé včera a dnes

Julie I.
Jiří Jírů: Julie I., Brusel 1999. © Jiří Jírů
Stejně jako životní osudy obou fotografů v sobě koncentrují šťastné i kruté prožitky českého člověka 20. století, i jejich fotografie mají značnou vypovídací hodnotu o člověku právě minulého věku. Výběr fotografií do projektu Lidé je veden především citem a je z něj patrná úcta k životu a k člověku. Až na malé výjimky (Vrátný, 1939, Václava Jírů, Španělský sál, 2000, Jiřího Jírů) je výstava obrácena k obyčejnému člověku, k jeho běžnému životu. I když fotografie Jiřího a Václava Jírů jsou umístěny v samostatných sálech, najdeme v nich zřetelné paralely. Oba fotografové – samozřejmě s odstupem let daným jejich věkem – fotografují například zimní nebo pouťové radovánky. Nejzřetelnější paralela je však patrná v jejich nejznámějších záběrech (již zmíněná Císařská louka a Šachisti I.), které zachycují chvíle klidu a relaxace stárnoucích mužů, v prvním případě na břehu sluncem zalité Vltavy, ve druhém v oblaku páry budapešťského termálního bazénu.

Dalo by se říci, že ústředním tématem výstavy je radost ze života. Pokud výstavu vnímáme z tohoto úhlu, je jednoznačným pohlazením po duši.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Jiří16.3.2006, 17:34odpověď
JirkaP17.3.2006, 12:24odpověď
kudlanka18.3.2006, 12:51odpověď
myšák15.3.2007, 18:20odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat


aktuální akce
sipka
výstava
Naostro


 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace