Fotografické & nefotografické vidění

Dost často si lidé kladou otázku (aniž ji třeba vysloví), jak to přijde, že když dva fotografují totéž – a třeba i z téhož místa – fotografie se od sebe diametrálně liší.

Ostatně i známé přísloví praví, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. A určitě to není tím, jakou kdo má značku fotoaparátu, jaký používá film a podobně. I když… Kéž by to ale bylo tak jednoduché! Použitá technika i materiál se samozřejmě na výsledku podepíší. Ale to hlavní musí být v člověku. Leccos se lze naučit, ale něco musí mít dotyčný člověk v sobě (teď samozřejmě nemyslím, že by měl mít v sobě dvě promile!), věřící by řekli od Boha… Rozdíl je právě v náhledu na realitu, ve fotografickém nebo nefotografickém vidění.

Fotoaparát má dneska doma snad každý. Někdo ho používá jednou či jen párkrát do roka, když jede například na dovolenou nebo jde na oslavu narozenin a chce se posléze pochlubit, kde že vlastně byl a v jakých že situacích přistihl účastníky večírku. Takový člověk nakupuje filmy tam, kde je má po ruce – tedy v drogerii či na stojanu v místním supermarketu, takže se mu nevyhnou různé pseudoznačky filmu, jako třeba “Čtyřlístek Color” (to vážně existuje, viděl jsem to!). Ostatně právě takovým zákazníkům jsou podobné filmy určeny – ani nejnaivnější marketingový poradce nebude nikomu tvrdit, že by si takový výrobek dobrovolně koupil někdo, kdo se fotografií zabývá trochu vážněji. (Jedinou výjimkou je film Kaufland, jehož kazeta v sobě skrývá čistokrevnou Agfu – pochválena budiž pověstná německá preciznost…). Nemám nic proti takovému pojetí fotografie, každý ať si dělá, co chce.

Nefotograf prostě mačká spoušť. Fotí místa, kde byl – pohled z okna hotelu (výhled zahrnuje z 1/3 oblohu a ze zbylých 2/3 protější zeď), postavy stojící v pozoru vedle úžasné palmy, naše kočka má koťata… A pak se doma diví, že mamince kouká z hlavy stožár, že Eiffelovka se mu tam jaksi nevešla, že lidé mají červené oči, že si vyfotil vlastní ruku a že fotka proti světlu prostě nevyšla… Kdo je vinen neúspěchem? Výrobce přístroje, filmu, obsluha minilabu, počasí a v neposlední řadě taky ti protivní Vokurkovi, kteří seděli v autobusu vedle nás a furt měli blbý kecy… Pro nefotografa nejsou na aparátu potřeba žádná jiná tlačítka kromě spouště – na některých přístrojích je právě proto vyvedena v červené barvě. Ostatně nefotografů je většina – jakýsi nedávný průzkum odhalil, že nejznámějším výrobcem fotopřístrojů je Kodak (!), ačkoli právě přístrojů této značky je právě u nás hodně málo. Jméno zná ale každý. Konečně i mezi nefotografy – stejně jako kdekoli jinde – najdeme snoby, kteří fotografují zásadně na Gold (protože je přece nejlepší a my chceme jen to NEJ) a zkušená obsluha v Kodak Expressu nad nimi div nepláče. Ale proti gustu…

Naproti tomu fotograf chodí po světě a hledá zajímavé detaily, hledá něco, co by mu umožnilo jakési sebevyjádření prostřednictvím čehokoli, co potká cestou. Místo celé vodní nádrže, na níž není nic převratného, fotografuje teleobjektivem odraz slunce na vlnkách, portrétuje beduínského prodavače vody, sbírá podzimní listí a klečí v blátě, vstává v pět ráno a hledá a hledá. Chce-li sdělit, že mu není lhostejný osud hladovějících dětí, nepotřebuje dlouze “popisovat”, jak tady osm let nepršelo, ale najde si dítě a zachytí jeho pohled… Kupuje nové přístroje a příslušenství, zkouší sám vyvolávat, měří bodově či poměrově a nefotografický lid kolem si klepe na hlavu – podívejte se, kolik do toho cpe peněz, a nic z toho nemá; vždyť by za ta léta měl už na auto! A co když auto nechce?

Fotografický náhled na svět má však i své nevýhody, jak mi dosvědčilo nezávisle na sobě několik lidí. Když člověk neustále hledá detaily (lhostejno, zda nachází, či ne), může mu unikat celek. Celek není jen prostý součet všech detailů, je to něco víc – pokud zůstaneme u matematické terminologie, je to další rozměr či snad vyšší řád. Fotograf pořád podvědomě “rámečkuje”, vyhledává vhodné či méně vhodné výřezy pro imaginární snímky. Nejhůře jsou na tom majitelé videokamer, kteří snad polovinu zájezdu (vhodnější příklad mě nenapadá) stráví tím, že hledí přes hledáček svého přístroje a spousta věcí jim unikne. Vždyť když se dívají jedním směrem, nevnímají ty ostatní, unikají jim vůně, nálady… Prostě videokameru bych nechtěl. Ani zadarmo ne.

Řešení?? Ideální případ je proto ideální, že reálně neexistuje. A přesto se k němu můžeme alespoň blížit. Vnímejme celek a teprve pak hledejme jeho detaily. Při představě o celku jsou i ty detaily lépe vidět a můžeme je lépe – protože s citem – zobrazit. Někdy je tudíž dobré nechat aparát doma a dívat se “jen” očima. Přístroj až příště.