motiv

Fotografické portréty, stopy a znamení

Shodou okolností v Praze právě vystavují čtyři fotografky z Holandska. Rineke Dijkstra se představuje samostatnou výstavou Portréty v Galerii Rudolfinum, další tři autorky v rámci kolektivní výstavy Stopy a znamení v Galerii Langhans. Zvláštní je, že všechny fascinuje především proměna člověka v proudu času.

Pohledy do lidské duše

Kolobrzeg
Rineke Dijkstra: Kolobrzeg, Polsko, 26. 7. 1992. © Rineke Dijkstra
Holandská fotografka Rineke Dijkstra (1959) patří k tvůrcům, kteří pracují vytrvale a soustředěně – a hlavně po svém. Nepohotovou velkoformátovou kamerou, pevně usazenou na stativu, vytváří monumentální portréty, které jsou v mnohém protikladné tomu, čím nás na každém kroku atakují média. Rineke Dijkstra je skutečně jiná, než by se dalo čekat: i když se v souvislosti s její tvorbou skloňují jména amerických fotografek jako byla Diane Arbusová nebo je Nan Goldinová, Dijkstra si na počátku 90. let vytvořila vlastní, těžko zaměnitelný styl, prostý vnějších efektů, formálních experimentů i šokujících témat. Před křiklavými barvami dává přednost pastelovým odstínům, před vynalézavými úhly pohledu prosté centrální kompozici, před pohybem okamžiku zastavení. I když to na první pohled nemusí být úplně zřejmé, prostota jejích fotografií má jen málo společného s doslovností zakázkových exteriérových portrétů. Pokud je zakázkový fotograf je placený především za to, že podle přání zákazníka vytvoří jeho přikrášlený, idealistický obraz, cílem Rineke Dijkstry je zachytit člověka takového, jaký opravdu je. Chce, aby v jejích „obrazech“ byla patrná lidská duše.

Rineke Dijkstra udělala před lety ve své tvorbě „čelem vzad“: i ona totiž pracovala jako komerční fotografka a pro časopisy vytvářela snímky bohatých byznysmenů. Jejím úkolem bylo jim pomáhat v budování vlastní image, inscenovat a konstruovat jejich mediální pózu. Naučila se tedy přesně to, co vlastně dělat nechtěla. Z tohoto důvodu je její další tvorba protikladem „budování image“, vytrvalým hledáním pravdivého zobrazení člověka. Proto není divu, že si nejčastěji a nejraději k portrétování vybírá dospívající a mladé lidi, kteří ještě nemají naučené pózy. Fotografuje je v době, kdy se ještě neumějí do objektivu „šťastně“ smát jako jejich rodiče, fotografuje je „bez krunýře“, nejisté, plaché a rozpačité. Platí to zejména pro sérii tzv. plážových portrétů, které vytvořila v průběhu let 1992–1996 na plážích v bývalém východním bloku, v USA i jinde. I když cyklus „funguje“ především jako celek, za nejzdařilejší fotografii z této série bývá považována fotografie s názvem Kolobrzeg, Polsko, 26. července, která zachycuje dívku v zelených plavkách, s nejistým výrazem v tváři, na pozadí nebe nad mořskou hladinou. V souvislosti s prostou krásou této fotografie bývá někdy zmiňován slavný Boticelliho obraz Zrození Venuše.

Forte da Casa
Rineke Dijkstra: Forte da Casa, Portugalsko, 20. 5. 2000. © Rineke Dijkstra
Ovšem Rineke Dijkstra není ve všech svých cyklech tak harmonicky dušezpytná jako ve svých plážových portrétech. Na zmíněnou Dianu Arbusovou nejzřetelněji navazuje v portrétech nahých žen, které zachycuje s novorozenětem nedlouho po porodu (nejvýmluvnější příklad: Julie, Haag, 29. února 1994). Je zajímavé sledovat jejich výraz v tváři, který je směsicí hrdosti, ostychu a ochranitelského reflexu. Mužským protikladem k této sérii jsou portréty tváří portugalských toreadorů chvíli po "vyhraném" zápasu. Z výrazů jejich tváří lze vyčíst mnohé, snad jen s výjimkou očekávané chlapácké suverenity. V dalších cyklech se Rineke Dijkstra zabývá proměnou tváře v proudu času – pracuje jako sociolog tak, že některé tváře zachycuje v pravidelných intervalech a sleduje, jak se tvář s přibývajícím věkem proměňuje. V další sérii zkoumá, zda šaty opravdu „dělají“ člověka: fotografuje mladé vojáky (chlapce i dívky) v Izraeli na Golanských výšinách. Uniforma tu nesporně funguje, a možná překvapivě jinak, než tomu bylo v dřívějších letech povinné vojenské služby u nás: dodává sebevědomí tím, že nejistého, zranitelného člověka začleňuje do vyhraněného společenství.

I když se jednotlivé cykly od sebe pojetím dost liší, přece jen všechny patří do svébytného světa Rineke Dijkstry, do světa, v němž není místo pro laciné senzace a který od diváka vyžaduje určitý druh citlivého vnímání. Dalo by se to říci i tak, že Portréty Rineke Dijkstry nepatří k výstavám, které ocení široké publikum.

Stopy a znamení

Způsobem, který připomíná Rineke Dijkstru, pracuje i další nizozemská fotografka – Adrienne van Eekelen (1963). I ji zajímá fenomén dospívání, proměna dítěte v dospělého člověka, i ona pracuje soustředěně a dlouhodobě na jednom tématu. K fotografování si vybrala dívku jménem Raphaëla, kterou poté, co získala důvěru její rodiny, zachycovala v v nejrůznějších situacích a pozicích po dobu následujících deseti let. Vznikl tak pozoruhodný intimní deník dospívající dívky, s jehož zveřejněním Adrienne van Eekelen počkala do doby Raphaëliny dospělosti. Z velkého množství nashromážděného materiálu poté autorka vybrala třináct zásadních „obrazů dospívání“, které zveřejnila ve dvou podobách: jednak jako sérii černobílých velkoformátových, ostře kontrastních fotografií, jednak jako „deníček“ ve formě skládačky. Tímto způsobem rekonstruovala i vlastní citové a fyzické dozrávání, jehož ostré hrany již vyhladil čas.

Běh života
Annet van der Voort: Běh života, 1998–1999. © Annet van der Voort
Působení času na člověka zajímá i další nizozemskou fotografku Annet van der Voort 1951), která ve svém cyklu Běh života zachytila velmi staré ženy a k jejich barevným portrétům přiložila jako kontrapunkt podobizny žen, které se staly královnami krásy v době, kdy její „staré“ ženy byly mladé. Svým cyklem se nejen vyrovnala s vlastním stárnutím, ale také se pokusila odpovědět na otázku, jak dlouho je možné uchovat krásu a zda čas každému z nás měří stejným metrem.

Třetí holandská fotografka Anoek Steketee (1974) se vydala do Íránu s cílem srovnat mediální obraz této muslimské země s realitou. Když zjistila, že život v této zemi v sobě nese prvky absurdního dramatu, jehož aktéři „hrají“ jinou roli v soukromí a jinou na veřejnosti, požádala náhodné Íránce, aby jí v rolích, které jim vymezují islámská pravidla, zapózovali. Vznikly tak barevné ikony, které zřetelně sugerují, že opravdový život je „někde jinde“.

Zakázané obrazy
Larry Fink: z cyklu „Zakázané obrazy“, 2001. © Larry Fink, s laskavým svolením Lichtblick Gallery
Aby nedošlo k omylu, že tu jde o samostatnou prezentaci nizozemských fotografek: výstava Stopy a znamení je výběrem z loňského fotofestivalu Noorderlicht, z něhož se v Praze představuje 13 fotografů z celého světa, od Austrálie přes Čínu až do USA. Autoři Noorderlichtu 2005 hledají stopy a znamení určujících událostí dnešní doby převážně v soukromém životě zcela konkrétních lidí. Liší se pohledem i zpracováním: na jedné straně tu jsou k vidění malé černobílé ekologicky laděné fotografie Němce Kai Bornhöfta, na druhé metaforicky pojaté barevné „obrazy“ Američana Larryho Finka, který jako jediný otevřeně politizuje. Na svých inscenovaných fotografiích zachycuje rozjařenou společnost, v níž se jeden z aktérů nápadně podobá prezidentu Bushovi. Jeho ruka na prsu modelky podle autora představuje zahraniční politiku největší světové velmoci. „Strkáme ruce tam, kam nemáme,“ říká k tomu Fink. Svou sérii, později příznačně nazvanou Zakázané obrazy, Fink vytvořil krátce před 11. zářím 2001 pro The New York Times Magazine. Zatímco většina ostatních autorů se od mediálního pohledu na svět dost výrazně odlišuje, Finkovy inscenované fotografie se k němu vracejí. Zadními vrátky, se šklebem v tváři.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace