Kdo letos nebyl, propásl několik NEJ, které vlastně už nikdy nepůjdou překonat, maximálně tak vyrovnat. Ale nejen „rekordy“ byly letos zajímavé, celý průběh by se dal nazvat zdařilým.
Tak jak to bylo s těmi NEJ? To nepřekonatelné je, že všichni „startující“ se probojovali až k závěrečné společné fotografii. Poprvé za existenci FOTOtvrďáka tak nebyl žádný odpadlík, prostě dobrý oddíl. Vzhledem k datu, kdy jsme na náš maraton vyráželi, prožili jsme zatím nejdelší noc ze všech FOTOtvrďáků a noc byla se dnem ve stejném poměru. A poslední NEJ je našlapaná vzdálenost, která se po odečtení MHD pohybovala na hranici 27 km.
A jak to vlastně letos probíhalo? Pojďme se společně přidat k devíti statečným a projděme si celou tuto taškařici společně. Již před sedmnáctou hodinou se ve slunečném odpoledni začínají z metra Hůrka trousit podezřelé postavy ověšené fotobatohy, fotovestami, stativy a jiným haraburdím potřebným na dalších 24 hodin. Dokonce se objevují i úplně nové FOTOtvrďácké tváře a také ti, co jasně řekli, že tohle teda určitě ne. Po nezbytném přivítání a načrtnutí programu pomalu vyrážíme na večerní obchůzku do Centrálního parku ve Stodůlkách. Po nezbytném fotografování mohutného tubusu metra ze všech úhlů, jsme obdivovali opravdu pěkný a nezdevastovaný park mezi panelovým bludištěm. V parku využíváme poslední paprsky zapadajícího Slunce a míříme na první intermezzo do pizzerie Cirkus, kde se řádně posilňujeme na noční hrátky se světly.
Sluneční náměstí se zahalilo do tmy, lampy veřejného osvětlení jsou již zapnuty, poslední lidé putují od metra domů. Ideální podmínky na rozcvičku se stativy a testy baterek, laserů a jiných blikátek. Zaujati nočním sídlištěm se kolem půlnoci stavujeme na pumpě na kávu a plynule stoupáme na náhorní plošinu Prokopského údolí, která by nás měla přijmout s celým naším nočním programem.
V druhé polovině noci dorážíme na butovické hradiště a rozbalujeme první bivak. Z batohů a kapes se vytahují rozličné předměty pro noční tvorbu. Nakonec vítězí nafukovací balonky, svítící tyčky a pár laserů, které se stávají hlavními hrdiny následujících dvou psychedelických hodin. Střídavě komponujeme, fotíme, pózujeme, pobíháme po poli a jinak si navzájem pomáháme při tvorbě světelných obrazů a efektů. Chvílemi to vypadá jak při přistání UFO nebo při natáčení slavného seriálu AKTA X. Každopádně se velice dobře bavíme, až máme chvilkami strach, abychom svým povykem nebudili vzdálené spáče v údolí. Po uskutečnění všech představ balíme světla a ostatní rekvizity a pomalu se přesouváme dále na jihovýchod, kde by nás mělo čekat svítání.
U butovického zvířecího útulku nás kolem třetí hodiny ranní vítá srpek měsíce stoupající nad Kavčí hory. To nás nutí šlápnout do kroku a spěchat na vyhlídku nad pražským semmeringem, kde snad budou dobré podmínky pro fotografování. A je to tak. V údolí mlha, Kavčí hory a Pankrác vystupuje z tohoto oparu a nad vším bdí srpek Měsíce s popelavým svitem. Prostě paráda, i kdyby tu člověk neudělal jediný snímek.
Zvuk závěrek pomalu řídne a tak balíme a přesouváme se na další vyhlídku na Děvíně, kde už si hodláme počkat na krvavý kotouč ranního Slunce. Místo parádní, ale chlad, vítr a neuvěřitelná vlhkost nám dává pěkně zabrat. Držíme se zuby nehty, ale stoupající mlha je proti a vytlačuje nás až k vodárenské věži na Děvíně, kde to vypadá s východním horizontem dobře a i budova City Tower je na správném místě. Dva jedinci překonávají ranní krizi, činí povolený úkrok stranou a mizí v mlze směr McDonald´s. Máme strach, že je již neuvidíme, ale jejich morálka je na vysoké úrovni, takže se ještě potkáme. My ostatní číháme na vycházející Slunce, které se nám odměňuje nádherným divadlem. K dokonalosti ranní pohody přispívá i Maruška, která si zahrála na dokonalý ranní catering a její muffiny s horkým čajem nám dodávají sílu a klesání na Smíchov se tak stává již příjemným a velice optimistickým. Potkáváme zde i oba „uprchlíky“ a po krátké snídani již míříme opět komplet na železniční most, kde by se za chvíli měla objevit rozpálená „ušatá“. Slunce, mlha, orosené pavučiny, zrezlá konstrukce mostu a za pár minut v dálce pískání a funění parní mašiny… to je začátek poslední devítihodinovky letošního FOTOtvrďáka.
Závěrečná část by se měla odehrávat ve Vršovicích, neb tyto jsou i tématem na Prahu Fotografickou a doufáme, že zde nasbíráme materiál či inspiraci do této kategorie. Po dlouhé noci na nohou volíme k přesunu přijíždějící tramvaj a rychle se přesunujeme do „Dolíčku“. V okolí Krymské ulice máme avizované nějaké akce k projektu „Zažít město jinak“, a tak volným krokem směřujeme to této lokality. Nemůžeme samozřejmě vynechat vršovický fotbalový stánek, který stále ještě je vršovickou legendou. V Krymské nás organizátoři ujišťují, že jízda na kole do kopce po kočičích hlavách jistě bude, ale nejprve nesmíme vynechat místní kavárnu s vyhlášeným štrůdlem. Pověsti nelhaly, ale pro jistotu brzy opouštíme pohodlná křesílka a vydáváme se opět do ulic a jdeme lovit místní závodníky bojující se stoupáním a nerovným povrchem. O tom, jak je FOTOtvrďák letos opravdu perný a zanechává na mysli účastníků hluboké šrámy, svědčí i fakt, že někteří jedinci se nechávají ukecat pořadateli, nasedají na kolo a vydávají se na trať závodu.
Všichni přežili a můžeme tak pokračovat přes Gröbovku na Vršovické nádraží, kde na nás již čekají historické vlaky a mašiny. Po nezbytných fotografiích těchto klenotů pokračujeme kolem stadionu U seřadiště, kde mládežníci svádějí bitvu o kulatý nesmysl. Úroveň hry je všelijaká, takže část fotografů odbíhá k nedalekému viaduktu na poslední záběry supící parní mašiny.
Ručičky hodin neúprosně ukrajují poslední minuty našeho letošního fotografického putování a tak přichází na řadu již jen důstojné rozloučení na náměstí Svatopluka Čecha před kostelem Svatého Václava. Společná fotografie, krátké zhodnocení a můžeme prohlásit FOTOtvrďáka 2011 za ukončeného. Odcházím unaven, ale mám velice dobrý pocit z pohodové akce. Teď už nezbývá nic jiného než přemýšlet o programu na rok 2012.
Gratulace
Gratuluji… 🙂