motiv

Blatná – tři dny s fotografií

Jak jsem viděla Blatenský fotofestival.

Blatná
Blatenský fotofestival se mezi fotografy stal sympatickým pojmem. Měla jsem tu čest ho navštívit již potřetí, tj. viděla jsem již polovinu z pořádaných ročníků. A dobrý :-)

Každý ročník má své téma: téma prvního ročníku nebylo jednotné, pro další ročníky už bylo určeno hlavní moto festivalu: Dokument, Žena, WOMEN, Dvojice. Na letošek vybrali pořadatelé téma Krajina.

Příjemné bylo, že pojem „krajina“ neznamenal jen kalendářové fotografie nádherných míst – taková nebyla ani jedna z výstav. Každá kolekce měla v sobě originální nápad autora a posunula téma krajiny mnohem dál za pouhou ilustraci.

Blatná
Pořadatelé mají k dispozici skvělé prostředí k výstavám – sály městského muzea, sály na blatenském zámku, Kaplanku, městské kino, vstupní prostory domu na náměstí.

Výstavy jsou ve dvou kategoriích. Ty, které vybírají a zvou pořadatele a tzv. otevřená scéna, kam může každý přihlásit svou fotografickou kolekci. Každoročně je fotofestival doprovázen i jiným uměním, než je fotografie. Letos jsme poslouchali příjemný zpěv kytaristky Lucie Redlové.

Sobota byla věnována převážně vernisážím, jejichž tok byl přerušován jen jídlem a návštěvou Kaplanky, kde víno teklo proudem, jak by řekl klasik.

Blatná
První vernisáží bylo otevření výstavy Jana Pohribného Ztracen v ráji v Městském muzeu. Každý fotograf jistě zná jeho podmanivé fotografie založené na práci se světlem.

Sympatické na blatenském festivalu je spojení moderní fotografie a tradicí a místem. V muzeu je proto umístěna i výstava historických fotografií Atelieru Seidel.

Daniel Kaifer fotografuje život na Šumavě. Jeho fotografie z cyklu Hlas divočiny sice nejsou typicky krajinářské, ale lidé, které se objevují na jeho krásných fotografiích, jsou součástí krajiny a Šumavy. Krajina je v jejich očích a chování.

Blatná
Další vernisáže patřily na otevřenou scénu: Drahoslava Hájková osídlila své zajímavé krajiny opakujícími se dívčími akty. Krajina plná žen. Andrej Jakovlev nám ukázal fotografie ze zasněžených hor, minimalistické v barvě i tvaru a velmi působivé.

I výstavy v Kaplance umístěné do sklípku plného lákavých lahví byly součástí otevřené scény.

Ondřej Caletka nafotografoval jižní Čechy metodou infrafotografie.

Michal Dvořák ukázal imaginární krajinu viděnou krasohledem jako nostalgii dětství. Tenkrát vidělo obraz jen jedno oko, teď je zážitek určen všem.

Blatná
Smutek čišel z krajin Jana Vermouzka. Soubor Vorkuta – paměť krajiny ukazuje artefakty ruského města za polárním kruhem, které bylo jedním z nejobávanějších ruských lágrů.

Zpět k vyzvaným fotografům. Na zámku jsou umístěny tři výstavy. Úžasné minimalistické snové černobílé krajiny Radka Čermáka vystavované pod názvem Osobní krajina.

Soubor fotografií českých hradů a zámků Pavla Talicha, pořízených půlmetrovou dírkovou komorou s názvem Kairos. Kairos je v řecké mytologii bůh příhodného času, nejmladší syn nejvyššího boha Dia. Čas k otevření dírkové komory byl opravdu příhodný, fotografie mají svou neopakovatelnou atmosféru a tajemno. A také vzbuzují rozpaky, proč máme v brašnách techniku za několik desítek tisíc. I když – ta krásná dřevěná bedýnka by dnes stála možná víc než výkřik technické dokonalosti.

Blatná
Katherine Drew Dilworth doplňuje své krajiny z cyklu Memory o další strukturu a význam. Některé se mi líbily více, některé moc ne, ale nápad, ten tu byl.

Sobotu zakončilo promítání filmu Karla Čtveráčka „Včely letěly krásně“ o Fotoateliéru Seidel. Pohlazení po duši.

Nedělní dopoledne zahájil Jan Pohribný přednáškou Světlo v krajině. Přednáška odpovídala nedávno vydané stejnojmenné autorově knize. Navíc obsahovala příklady fotografií zahraničních autorů, které zřejmě v knize z důvodů autorských práv být uvedeny nemohly. Oko se potěšilo, rozum se poučil. Sál koukal ani nedutal.

Po nedělním obědě byla zahájena hlavní část otevřené scény.

Blatná
Radim Hájek o svém souboru Retrografika napsal: Soubor je pokusem autora zachytit ve vědeckotechnické realitě ducha minulosti, který se toulá krajinou jako negativ. Retrografika je autorovou možností, jak zasáhnout do obrazu a zároveň v něm ponechat jeho vlastní život a stopu něčeho minulého, co na papíře aspoň na pár chvil ožívá.

Soubor Ekochab, jehož autorem je Andrew Jan Hauner, nás zavedl na starou, nefunkční skládku „Ekochab“ v Dolních Chabrech v Praze a ukazuje souvislosti běžně neviděné.

Ivana Jašminská nás přivedla na sídliště, k němuž jí vážou vzpomínky z dětství.

Radovan Kotera při Návštěvě v sudetech přinesl do krajiny sebe a židli. Využívá vlastní sedící postavy jako rekvizity, prvku dotvářejícího obraz krajiny.

Opuštěné zimní pláže jezera Sevan v Arménii na nás shlížejí v souboru Winter beach Oldřicha Malachty.

Pavla Rečková zaujala už názvem Kravina v krajině. V krajině jsou dva myslivci konfrontování cestou na lov s řadou nesmyslných a absurdních objektů, které mění vzhled současné krajiny. Kritický pohled je zde odlehčen jemnou ironií.

Naopak Petra Šťastná hledala v souboru Nowhere land stopy umělé přírody na místech, kam světlo obvykle nepronikne – v nočních klubech, restauracích apod.

Trifids age Tomáše Teodosijeva mapuje náš noční dojem z podivných svítících monster doprovázejících chrámy spotřeby – mohutná nákupní střediska.

Kateřina Göttlichová a Eva Stanovská ukázaly, jak civilizace vstoupila (možná ?) do krajiny.

Druhým nedělním povídáním byla přednáška architekta Adama Gebriana O rozdílnosti názorů laické a odborné veřejnosti. Skvěle vystavěná prezentace na téma architektura měla ten správný účinek a její vyslechnutí bych dala jako povinné všem těm, co na městech a vsích rozhodují o tváři našich sídel a krajiny. Autor nejprve ukázal veřejný prostor fotografickým srovnáním míst, která vznikají spontálně, jsou (jak říkáme my od počítačů) „user frendly“ a lidé je využívají. A míst nových, uměle a za drahý peníz vytvořených a lidmi nepřijatých případně jim přímo zakázaných. Samozřejmé věci, které si my laici neuvědomujeme. Druhou část věnoval autor představení tří moderních a dobře navržených funkčních rodinných domů. Nedalo se nesouhlasit, domy byly (alespoň z mého pohledu) krásné. Jen odpověď na závěrečný dotaz z publika ve mně vzbudila trochu rozpaky. Jakže má prostý člověk poznat dobrého architekta? Pan přednášející odpověděl, že právě tímto poradenstvím se živí. Přednáška najednou dostala jiný smysl :-) … Třeba křivdím …

Závěrečným bonbónkem bylo čtvrthodinové pásmo Tomáše Bicana sestavené z jeho fotografií do působivých celků. Jen mě mrzelo, že závěrečná sekvence z panoramatických městských záběrů byla rychlá – opravdu bylo by na co koukat.

Slušelo by se připsat nějaké mínus. Ale i počasí bylo dokonalé a ryby na rautu skvělé. Mínus dostanou fotografové, co nedorazili. Pořadatelům díky. Organizátorská práce není příliš vidět, je časově náročná a my publikum ponejvíce banda nevděčná. Takže drobné uznání alespoň touto cestou a také tím, že v příštím roce nás přijede víc a víc (že, fotografové ?)

Eva Stanovská
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace