Dvanáct amatérských fotografů – pravidelných účastíků diskusního internetového fóra na fotoprůvodce.cz – se vydalo v květnu 2001 se svými fotoaparáty na týdenní výlet do Toskánska. Tohle je deník jednoho z nich.
Kdybych se měl vrátit k těm nejhlubším kořenům, ze kterých vzešla fotovýprava do Toskánska, dostal bych se někam do druhé poloviny sedmdesátých let. Tehdy jsem totiž poprvé četl Waltariho Tajemného Etruska a zatoužil podívat se do míst, kde jeho národ kdysi žil. To se mi povedlo až loni, při cestě na Sicilii. Zastavil jsem se tehdy na skok v Toskánsku (které se z valné části kryje s územím někdejší Etrurie a jehož jméno je od Etrusků přímo odvozeno) a přestože návštěva Chamars (Chiusi) nesplnila má očekávání, našel jsem v této krajině zalíbení a rozhodl se ji ještě navštívit.
Na OpenAir II na podzim ukazovala Jája nějaké obrázky ze své návštěvy Toskánska a já jsem se zmínil o svém úmyslu – a fotovýprava byla na světě. Luky mne neprodleně jmenoval organizátorem výpravy, na FotoPrůvodci se objevila výzva a zájemci se začali hlásit. Zpočátku to vypadalo na plný autobus, a tak Luky, Bundes a další potenciální účastníci kontaktovali známé i neznámé cestovky. Bez valného úspěchu. Na internetu jsem mezitím sháněl ubytování, dopisoval si s farmami v oblasti Chianti a dostával většinou neurčité odpovědi. Tak uplynul podzim a část zimy. Počet účastníků se mezitím smrskl na dvanáct, bylo tedy rozhodnuto, že dopravu zajistíme vlastními auty. A ubytování pořád žádné. Po lednovém focení vláčku v Prokopáku jsem odchytil Jáju a odvlekl ji k internetu. Hledala u jednoho počítače linky na ubytování a já je u druhého probíral. Sítem toho prošlo málo a jedním z přijatelných byla Fattoria La Torre di Marena se dvěma apartmány po čtyřech lidech plus možnost přistýlky. 
Nebylo to sice přímo v Chianti, kam jsem se nejvíce chtěl podívat, ale více na východ, v Casentinu u města Bibbiena. Cena 800 marek za apartmán na týden však byla více než příznivá. Komunikace s pronajímatelem byla bez problémů, záloha odeslána, začaly se formovat posádky, Jája si vzala na starost jídelníček a když jsme se 21. května sešli v pizzerii na Floře, nebylo toho vlastně už moc k řešení. Trochu mě zaskočila jedna slečna, která po vejití do pizzerie neomylně zamířila k našemu stolu, představila se jako Radka a vmísila se mezi nás. Radku jsem si z OA I pamatoval přeci jen trochu jinak. Ta pravá se objevila za chvíli a Jája mezitím situaci vysvětlila (pro zvědavce: jednalo se o konspirační schůzku s předáním tajných materiálů mezi oběma Radkami).
V pátek večer ke mně dorazil s mírným zpožděním Bundes a chvíli jsme se dohadovali, zda pojedeme jeho nebo mým autem. Rozhodnutí jsme nechali na ráno.
Vstávali jsme někdy ve čtyři hodiny, vráželi do nábytku, zavazadel i do sebe a pomalu jsme soustřeďovali naše vybavení. Tak kterým? Vyhrál Bundesův Fokus. Přece jen budil od prvního pohledu větší důvěru. S mírným zpožděním jsme nabrali na Barrandově Radku, která vůbec nevypadala rozespale, svižně dojeli do Plzně pro Petra Maška a pak už následovala nekonečná cesta přes Mnichov, Innsbruck, Brenner, Bolzano až do Florencie, pořád po dálnici. Za Florencií jsme uhnuli z dálnice a proplétali se po okreskách směrem na Poppi.
Očekávané zácpy na silnici se nekonaly, jediným zdržením bylo ve stoupání na Brenner a potom kufrování v závěru cesty, způsobené uzávěrou silnice k vůli cyklistickému závodu. Na Torre di Marena jsme dorazili včas.
Byl příjemný večer a u kamenného statku s věží nás přivítala dcera majitelů. Odvedla nás asi ještě dvě stě metrů k budově, která se pro další týden stala naším domovem. Kvalita ubytování předčila naše očekávání, zvláště jeden z apartmánů, který měl velikou obytnou kuchyni s krbem.
V následujících dvou hodinách dorazily v pohodě i zbývající dvě posádky. Rozdělili jsme si lůžka, přičemž naše posádka zůstala částečně na rozkládacím sofa, částečně na skládacích spartkiádních lehátkách v obýváku většího apartmánu. Večer jsme družně poseděli a vypadalo to na pohodový týden.
Pomalu jsem přicházel k sobě a přemýšlel, kde to vlastně jsem a co tady dělám. Nad hlavou jsem měl šikmý strop z trámů a keramických tvarovek. Byl jsem celý rozlámáný od spaní na hraně postele, kam jsem se uchýlil, abych se pořád nesesouval na fousatého chrápajícího chlapa vedle mne. Ne ne, takhle to nepůjde. Hezky se bude spát na zemi, Bundesi. Trochu jsem záviděl Radce a Petrovi na skládacích lehátkách, kteří ještě vyspávali a vypadali spokojeně. Jája už šmejdila čile po kuchyni a harašila hrnci. Z přilehlých pokojů se postupně slézali i další: Luky, Jiřina a Petr Matějka. Vystáli jsme si frontu (stala se tradicí, připomínanou pro velký úspěch každé ráno i večer) před koupelnotoaletou a posnídali z domácích zásob. Za čas dorazilo osazenstvo z druhého apartmánu, Pavel a Marie Kopřivovi, Jirka Holub a Katka.
Start nesmí být náhlý a tak jsme se vydali prozkoumávat nejbližší okolí farmy. Prvním bodem programu bylo místní jezero, chráněná oblast s arboretem. Abychom se k němu dostali, museli jsme si odemknout bránu. Za branou nám zašlé cedulky naznačovaly, jaký strom že by to kde měl růst, pak se pěšina stala svažitější a vyplivla nás u asi deset metrů širokého a několik desítek dlouhého rybníčku se zarostlými břehy. Snad všichni jsme měli pocit, že je nejvyšší čas vyplácat trochu filmu a tak se, bez ohledu na zamoření vegetace klíšťaty, rozkládaly stativy a vytahovaly objektivy nejnesmyslnějších délek. Nějak se stalo, že se můj stativ ocitl vedle Radčina, takže jsem mohl okukovat, jak pracují ti, jejichž fotky jsou pravidelně na galerii v TopTen. Neváhala a vytáhla z batožiny šedivou okapovou rouru ještě s takovým šedivým vajglem navíc. Vedle její ne zrovna vytáhlé postavy vypadala sestava opravdu impozantně. Stydlivě jsem se snažil svým tělem zakrýt svou sigmu 70-300, abych se snad nestal terčem útrpných úsměvů.
Po ukojení prvního záchvatu jsme došli k závěru, že toho tady moc k vidění a focení není a rozprchli jsme se po menších skupinkách po okolí. Naše posádka drze okupovala přímo nejbližší okolí farmy a fotila v poledním slunci její detaily. 
Radka se přitom neštítila opřít si šedivou rouru o rezaté kolečko. Jo, ty Američani si nedovedou ničeho vážit… Když už se nám zdálo, že jsme zaznamenali vše, co za to stálo, pustili jsme se kousek dál, do nejbližší vesnice.
Cestou byla pole a mostek, takže náš postup byl velmi pomalý, s věčným stavěním stativů a čekáním, až támhleten mrak přeleze tutajc. Povídali jsme o všem možném, také o profesoru Šmokovi a rouhavě jsme přidělovali symbolický význam okolním předmětům. Byla to v tu chíli dobrá zábava a dokonce z toho vznikla i jedna fotka. Další zastávka byl rozjetý ježek, u kterého Radka nadšeně vykřika “Toho ještě nemám” a pak už tu byla vesnice. Kamenné domy, malé náměstíčko a lidé koukající na nás jako na zjevení. K focení nic moc a tak jsme pokračovali dál, okruhem po cestě, o které jsme doufali, že nás zavede k rybníku. Zavedla, leč museli jsme si to řádně zasloužit. Cesta se totiž stále zužovala, až přešla v několik zvířecích stezek, mizejících v rokli. Potom jsme ještě přelézali ploty, nejsouce si jisti, zda vlézáme do teritoria krav, koní či býků. Všechno dobře dopadlo, v jídelně našeho domečku jsme se sešli všichni a v podvečer, okolo páté, jsme mohli navštívit nejbližší město, Poppi.
Poppi – tedy jeho starou část – najdete na pěkném kopečku. Je to nevelká změť úzkých uliček s parčíkem a hradem z 13. století. Část výpravy se jala z okraje parčíku zvěčňovat toskánskou krajinu pod kopcem, zatímco Jája se jala nepokrytě pronásledovat líbající se dvojici milenců. Já jsem z batohu vytáhl Bednax MP1 – prototyp dírkové opakovačky na kinofilm a pokoušel se ho zaměřit na něco smysluplného. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle blbli, snad půl hodiny, pak jsme se pomalu přesunuli do hradu. Na nádvoří, o kterém průvodce tvrdí, že je tím nejlepším z architektury, co je v Casentinu k vidění, jsem usoudil, že s danou technikou se to nedá vyfotit a cvaknul jsem jen jeden snímek jako upomínku. Následovala ještě krátká procházka uličkami, kde si místní mládež krátila nedělní večer projížděním na motorkách, pár detailů střech a oken a pak nám najednou došlo, že světla ubývá a že jsme ještě chtěli navštívit nejvýznačnější poutní místo, klášter La Verna, ve kterém roku 1224 František z Assisi přišel ke svým stigmatům.
|
|
|
Následovalo tedy asi pětadvacet kilometrů svižné jízdy po kroucených okreskách a na jejich konci jsme mohli narycho pořídit pár obrázků stavby na skále, osvětlené posledními paprsky slunce. Zatímco ostatní fotili z louky u silnice, prošel jsem krátkou ulicí po staré poutní cestě, přelezl zídku a tak mám snímek z jiného úhlu. Nakonec jsme sto metrů výškového rozdílu zdolali pětikilometrovou jízdou po silnici a zaparkovali na prázdném parkovišti.
Brána, zamezující přístupu na cestu vedoucí teď už tmavým lesem k budovám kláštera se před námi se skřípěním sama otevřela a my jsme opatrně vstoupili na posvátnou půdu. Od vstupu do vlastního komplexu nás odradilo srovnání našeho úboru s požadavkem na informační tabuli: zcela zjevně jsme byli všichni škrtnutí a proto jsem se vydali dál po stoupající cestě na okraj srázu. Před námi zapadalo Slunce za kopečky Pratomagno a světla rychle ubývalo. V lese se šeřilo, v oknech kaplí blikala světýlka svíček a celé místo mělo vznešenou a tajemnou atmosféru. Z oken kláštera občas zcela nestylově zazníval nevázaný řehot.
Sjeli jsme zase pod kopec a já jsem to nevydržel a ukázal ostatním své místo. Masově jsme přelezli zeď a stejně masově nacvakali sodíkovkami osvětlený klášter na pozadí černého lesa a tmavomodrého nebe.
A pak už jen zbývalo těch pětadvacet kilometrů zpátky a rychle do sebe nacpat nějakou tu polévku k večeři, protože už bylo půl jedenácté.
– pokračování příště –
