motiv

Hledání optimálního fotografického přístroje

Troufám si tvrdit, že rozvoj fotografie, její rozšíření ve společnosti, ale i vnímání jejího estetického a uměleckého vývoje, byl vždy primárně modifikován možnostmi a technickými parametry fotografických kamer a snímací technologie. Od statické unikátnosti daguerrotypií, přes nárůst šíření daný možnostmi talbotypie a vzrůst citlivosti snímání na zprvu mokré, pak suché desky a stále lepší filmy, se měnil i názor na vnímání fotografie, její význam pro společnost a přiznávané umělecké renomé.

Ještě Karel Čapek fotografii, přestože jí fandil, za umění nepovažoval. Během mého života se dá dokumentovat vítězný zápas za uznání fotografie jako výtvarné umělecké disciplíny. Vývoj digitální technologie ji neuvěřitelně zdemokratizoval a zpřístupnil "širokým masám" bez nutnosti získání profesionální erudice. Čapkův názor se tak může znovu aktualizovat.

Technologie k získání dokonalé fotografické prezentace se stále sofistikovaně zdokonaluje. Dynamika a pohotovost snímání ovlivňuje skladbu obrazu. Mění se i estetika – stačí vzpomenout na změnu vnímání stylu kompozice s nástupem širokoúhlých objektivů, neostrostí pozadí komponujícím bokehem, či u panningu rozmazáním pozadí při sledování pohybujícího se objektu. Prostě technické možnosti přístroje jako by určovaly estetické a využitelné možnosti fotografie vůbec. Jejího vlivu i významu.

Začalo to Leicou

Když se ve dvacátých letech minulého století objevil tento nový koncept malého kinofilmového přístroje, prosadil se díky do té doby nedosažitelné pohotovosti, malými kompaktními rozměry a tedy mobilitou, a kvalitními výměnnými objektivy s vyšším rozlišením, garantující i z podstatně menšího rozměru negativu profesionálně použitelnou kvalitu pro většinu fotografických aktivit.

Koncepce dálkoměrné Leicy, optimální pro rychlou a nenápadnou práci, přece jen postrádala přesnější stanovení výřezu v hledáčku zejména u delších ohnisek. Rovněž neumožňovala určení hloubky ostrosti, a stanovení expozičních parametrů bylo odvislé od externího měření či odhadu. To vše postupně doplnil následný koncept jednooké zrcadlovky s výměnnými objektivy, časem díly TTL systému měření expozice přes objektiv a poté i automatického ostření dovedený do téměř maximální dokonalosti – ovšem za cenu značného nárůstu velikosti i váhy přístroje.

S nástupem digitální fotografie pochopitelně kvalitní přístroje princip jednooké zrcadlovky převzaly a zdálo se, že vývoj fotografické techniky budou DSLR posunovat jen zvyšováním rozlišení a citlivosti čipu či rychlostí procesoru.

Co přineslo další vývojový zlom? Dle mého názoru je to takové zkvalitnění elektronického hledáčku, že se při vysokém rozlišením nad 2 MPx v náhledu podrobností již vyrovnává optickým hledáčkům zrcadlovek i s možností ručního zaostření. Tedy řešení, které mirrorlessům s výměnnými objektivy umožnilo vyrovnat se zrcadlovkám. Tyto přístroje se mohly zbavit především složitého systému vratného zrcátka a těžkého pentagonálního hranolu. Objektivy pak řady čoček retrofokusové konstrukce, kterou si prostor pro zrcátko vynucuje, i mechanického přenosu pracovní clony v okamžiku expozice. To, co považuji za podstatnou výhodu těchto "bezzrcadlovek" je možnost použít s jednoduchým adaptérem prakticky jakýkoliv objektiv. Elektronický obraz totiž sledování scény při plně otevřené cloně nevyžaduje, automaticky upravuje svůj jas podle histogramu, takže v něm můžete pozorovat i scénu z dírkové komory. Rozměry a hmotnost přístrojů se tak může vracet k parametrům ověřeným Leicou i při nárocích na profesionální kvalitu výstupu, dnes s průměrným rozlišením cca 16–24 MPx.

Pomineme-li optickou kvalitu objektivu, určuje už tedy hlavní rozdíl v možnostech snímání jen rychlost a kvalita automatického zaostřování. Nechci znevažovat výhody dokonalých a rychlých autofokusů špičkových DSLR, ne všichni se však věnují reportážím z fotbalových utkání nebo atletických závodů. Třeba u fotografování krajiny, zátiší, či inscenovaných kompozic je manuální zaostření mnohdy výhodnější. Používat manuální ostření s autofokusovými objektivy je ovšem možností fungující většinou jen teoreticky. Než stačíte exponovat, objektiv už ostří na něco zcela jiného, než jste nastavili. Velká vůle autofokusových objektivů, vyžadovaná pro rychlý chod zaostřování, prakticky likviduje možnost manuální nastavení udržet. Pokud přístroj nakloníte, objektiv se vlastní vahou vysune. Takže když už autofokus máte, musíte ho používat. Zde se definuje kvalitativní rozdíl mezi profesionálními zrcadlovkami s rychlým a kvalitním ostřením fázovou detekcí řadou bodů a tím ostatním, kde není neobvyklé, že neuzamčený autofokus se místo sledovaného dostihového koně rozhodne přeostřit na psíka, trénovaného v aportování.

Manuální ostření je prostě pro manuální objektivy. Není to nic staromódního – i ta na trhu nejdražší nejmodernější Leica autofokus ignoruje. Vnitřní zaostřování posunem členů, které většina autofokusových objektivů používá, totiž přece jen špičkové parametry objektivu (barevná vada, aberace) poněkud degraduje. Řada portrétních, ateliérových a reprodukčních kompozic vyžaduje konstantní zaostření, které se nehne. Na displeji mirrorlessu je přitom u manuálních objektivů automaticky v náhledu dána i hloubka ostrosti a umožňuje-li přístroj i zvětšení obrazu při manuálním ostření, případně zdůraznění zaostřených kontur, lze docílit dokonalého výsledku. Nakonec i výtvarný efekt panningu – tedy rozmazání pozadí při sledování rychle se pohybujícího objektu kamerou s expozicí nepříliš rychlým časem – se s většinou kamer ani jinak, než zaostřením na předem nastavenou vzdálenost, docílit nedá.

Ukazuje se, že velkou brzdou konstrukce optimálního přístroje jsou nakonec sami výrobci, předhánějící se nabídkou často zbytečných a nedůležitých parametrů a snažící se implementovat univerzální prvky použitelnosti i tam kde jsou kontraproduktivní. Vlastnosti, které má přístroj mít, jakoby neurčovali fotografové, ale marketingoví lídři. Chcete pár příkladů?

Fujifilm X-Pro1 má hybridní hledáček, ten optický se všemi nepřesnostmi při nasazení širokoúhlých a dlouhoohniskových objektivů snad jen zdražuje konstrukci. Model X-E1 má už kvalitní elektronický hledáček, ale jako poloprofesionální přístroje by si určitě oba zasloužili pro lepší úchop grip s velkokapacitním akumulátorem a výklopný displej. Zato ovládání i nabízené objektivy je třeba pochválit.

Sony s modelem RX1 se Leice snaží přiblížit tvarem a cenou. Překvapuje, že si výrobce myslí, že nalezne více exotů, kteří se u FF formátu spokojí s pevným objektivem a snímáním s nataženýma rukama na pevný displej. Optický hledáček, aby byl přístroj použitelný i za slunečného dne, se sice za nějakých pár stovek dolarů dokoupit dá, ale to už je přístroj rozměrově velký jako zrcadlovka. A dražší. Sony přitom kvalitní EVF hledáček vyrobit umí a modely NEX-7 a 6 jakoby řadu výše zmíněných požadavků splňovaly. Leč pokud by byly o pouhý centimetr větší, vešel by se do nich akumulátor s větší kapacitou a synchronizační konektory. A zasloužily by si ovládání základních parametrů extra ovladači a ne přes nepřehledné menu. Objektiv 16–50/3,5–5,6 má sice sympatický rozsah, ale velké vůle a elektrický posun zoomu svědčí o tom, že se výrobce nedovedl rozhodnout, co preferovat: zda fotografování, nebo natáčení videa. Přímo záludné a "protizákonné" je pak blokování užití jakýchkoli cizích blesků u standardních sáněk hot shoe modelu NEX-6, což ignoruje všemi ostatními výrobci dodržovaný standard a zcela znemožňuje použití ateliérových blesků. Je to obdobné, jako by dali na trh elektrický spotřebič se zástrčkou, vyžadující vlastní elektrickou síť.

Leica vždy upřednostňovala kvalitu a tradici. Když už ovšem musela vzít na vědomí odklon od filmu k digitálnímu čipu, měla by se vzdát i optického hledáčku, nahradit ho elektronickým a přeformovat tělo s gripem pro akumulátor o větší kapacitě, o výklopném displeji nemluvě.

Přístroje vyšší cenové třídy se nekupují na rok jako levné kompakty, které se po uplynutí záruky vyhazují a nahrazují novým modelem. Je naprosto zbytečné přicházet s řadou modelů, z nichž každý má z dostupných technologií jen něco. Za vzor by měl sloužit přístup Nikonu, který garantuje omezenou použitelnost svých objektivů s bajonetem F od 70. let. Stále totiž platí, že kvalitní objektiv by měl být dlouhodobě použitelný na jakkoliv modernizovaném těle. Koncept mirrorlessů – prosadí-li se třeba i další třída s čipy formátu FF –by se pak mohl stát stejně univerzálním, jako dříve systémové deskáče typu Linhof Master Technika; na přední standartu se dal aplikovat libovolný objektiv a snímat šlo na libovolné záznamové médium.

Pokračování příště...

Miloš Polášek
http://polasek.enface.cz
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Trhač6.11.2013, 10:08odpověď
Majkkl6.11.2013, 14:46odpověď
artur koks9.11.2013, 10:19odpověď
pj8.11.2013, 23:43odpověď
pj8.11.2013, 23:45odpověď
pj8.11.2013, 23:46odpověď
MR10.11.2013, 12:35odpověď
pj8.11.2013, 23:47odpověď
pj8.11.2013, 23:47odpověď
pj8.11.2013, 23:48odpověď
artur koks9.11.2013, 10:41odpověď
pj10.11.2013, 23:32odpověď
Witek30.11.2013, 23:51odpověď
MR10.11.2013, 12:42odpověď
pj10.11.2013, 23:21odpověď
Miloš Polášek11.11.2013, 09:40odpověď
Jiw20.11.2013, 23:03odpověď
Witek30.11.2013, 23:32odpověď
zemekf30.12.2013, 13:20odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat


aktuální akce


 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace