Jak chutná sever – 6. část

Ještě než putování Skandinávií skončí ochutnáme dvě největší norská města, nahlédneme na rozsáhlou náhorní plošinu Hardangervidda a podíváme se zblízka, jak se v Norsku vyrábí elektřina.

Bergen

Rybí trh v Bergenu

I druhé největší město Norska má bohatou historii a člověk neví do čeho
se dřív zakousnout. Vzhledem k tomu, že parkujeme kousek od vyhlášeného
rybího trhu, zakusujeme se, jak jinak, do uzeného lososa. Konečně rybí
trh jak má být: pod širým nebem na konci přístavu, spousta stánků s mořskými
živočichy živými, mrtvými i již do poživatelného stavu zpracovanými. Těch
je nejvíce, protože místní prodavače samozřejmě živí především pan Turista.
A proto zde na okrajích najdete i stánky s produkty, které mají s rybami
pramálo společného: svetry, samozřejmě s norským vzorem, další oděvy a
stovky nejrůznějších suvenýrů. Neturisticky zaměřené rybí trhy v Norsku
určitě existuji, ale nesmíte je asi hledat v turistických centrech.

Bryggen

Statsraad Lehmkuhl

Kousek od rybího trhu se nachází Bryggen, stará dřevěná část hanzovního
města z počátku 18. století, památka chráněná UNESCO. Různobarevné fasády
domů se všelijak naklánějí a kácejí, ale pořád stojí. Úzkými uličkami
proudí nepřetržitý dav turistů. Průvodci jednotlivých výprav se vzájemně
překřikují a vřava snad všech světových jazyků, jimž vévodí japonština,
se mísí v nepřetržitý hukot, který nás brzy vyhání o kus dál do ticha
pevnosti Bergenhus z 13. století. Z hradeb pevnosti je pěkný výhled na
přístav. Vzdáváme prohlídku dalších památek, uleháme do trávy a pozorujeme
přístavní cvrkot. Obří trajekty polykající stovky aut, nákladní lodě,
rybářské lodě. Nejmajestátněji ale působí největší trojstěžňová plachetnice
na světě Statsraad Lehmkuhl, která pod norskou vlajkou brázdí světová
moře už od roku 1921.

Vøringfoss, elektrárna Sima, Hardangervidda

Vøringfoss

Pod Vøringfossem

Elektrárna Sima

Pozdě večer už stoupáme od Eidfjordu na největší evropskou náhorní plošinu
Hardangervidda (7500 km²). Oproti původnímu plánu stoupáme
autem, protože na zamýšlený trek od moře a zpět s 1000m převýšením už
bohužel nezbývá dostatek času. Naším cílem je impozantní vstup na plošinu
ve formě 183 m vysokého vodopádu Vøringfoss. Chceme se utábořit
co nejblíže vodopádu, který se přes svou výšku a popisovanou mohutnost
před námi dobře ukrývá. Po chvilce dohadování, kdeže to vlastně jsme,
nakonec stavíme stan na břehu nenápadné říčky, abychom ráno zjistili,
že jsme večer páchali hygienu jen několik desítek metrů od hrany vodopádu.
Říčka Brojeia má totiž asi pětkrát menší průtok než by měla, kdyby se
většina vod z ledovce Hardangerjøkulen neodváděla do obřího rezervoáru
pod ledovcem, z kterého se důmyslnou soustavou potrubí rozvádí voda do
více než deseti vodních elektráren roztroušených pod náhorní plošinou.
Na exkurzi v blízké elektrárně Sima, která je vytesána 700 m hluboko ve
skalním bloku, se dozvídáme, že mimo turistickou sezónu je Vøringfoss
téměř bez vody. Přes nízký průtok přesto působí majestátně, což si náležitě
vychutnáváme zejména přímo pod ním, kam se dostáváme krkolomnou stezkou kolem
řeky.

Hardangervidda

Poslední tábořiště v přírodě (vzadu ledovec Hardangerjøkulen)

Jen neradi se loučíme s posledním vodopádem naší cesty na sever a vydáváme
se do nitra Hardangerviddy. Nadmořská výška plošiny se pohybuje kolem
1200 m, nejvyšší vrcholy pak dosahují až 1900 m. Celý povrch plošiny je
prakticky bez souvislého porostu. Stovky jezer a jezírek, říček, mělkých
údolíček, rašelinišť, morénové valy, obří balvany a na to vše shora shlíží
ledovec Hardangerjøkulen. Na první pohled by se mohlo zdát, že
je to trochu nudná krajina. Stačí se ovšem alespoň kousek projít a objevíte
její kouzlo. Času už bohužel nemáme nazbyt, takže z plánovaných treků
se stává opravdu jen krátká několikakilometrová procházka a projížďka
po vyhlídkové polní silnici k chatě Trondsbu, zakončená posledním noclehem
v panenské norské přírodě. Jsme již hodně na jihu a noc se stává už zase
pomalu opravdovou tmavou nocí. Absolutní ticho ruší jen svěží vánek opírající
se do stanu a nad vším se klene, zatím ještě trochu nesměle, hvězdná obloha
se srpkem měsíce. Na našem seznamu přibylo další místo, na které bychom
se chtěli ještě někdy vrátit.

Oslo

Radnice

Vitráž Emanuela Vigelanda

Karl Johansgate

Školní výpravy…

…na výstavě “Země z výšky”

Královský palác na konci Karl Johansgate

Následující celodenní přesun je zajímavý snad jen noclehem v příjemném
kempu na břehu jezera Tyrifjorden, kousek před Oslem. Po celou dobu našeho
pobytu je na dveřích recepce cedulka s nápisem „Přijdu hned“, takže nakonec
ani nemáme komu zaplatit, což při norské drahotě není marné. 🙂
Hlavní město Norska – Oslo – se rozkládá na březích Oslofjordu a svou rozlohou
téměř 500 km² se řadí mezi největší evropská velkoměsta. S
počtem obyvatel už je to slabší. Na druhou stranu, necelého půl milionu
obyvatel na takové ploše znamená dostatek životního prostoru pro každého Oslana. Oslo
nemá nic společného s tolik pomlouvaným lichokopytníkem, nicméně psaní
o Oslu může v češtině mnohdy vyvolávat pobavené úsměvy. Název města znamená
ve starogermánštině „Louka bohů“. První známky osídlení pocházejí z doby
před 7000 léty. Status města získalo Oslo v 11. století zásluhou krále
Haralda Haradråde. Historie města je bohatá, ale její hlubší poznávání
musíme nechat na jindy. Vydejme se tedy alespoň na klasickou rychlou jednodenní
ochutnávku.

Parkujeme v centru města přímo před radnicí. Moderní betonová budova obložená
červenými cihlami byla postavena v letech 1931 – 1950 a svým pojetím a
výzdobou tak trochu připomíná stavby socialistického realismu u nás. V
parčíku vedle radnice objevujeme fantastickou výstavu francouzského fotografa
Yanna Arthuse Bertranda
nazvanou „Země z výšky“. Nemohu se odtrhnout od dokonalých fotek v obřím
formátu a zahrávám si s myšlenkou vzdát další prohlídku města, abych si
je mohl pořádně vychutnat. Čas je ale neúprosný, a tak vyrážíme na základní
okruh městem. Pevnost a královská rezidence Akerhus, ve které král nakonec
nikdy nesídlil; dóm s krásnými skleněnými vitrážemi Emanuela Vigelanda
(bratra sochaře, o kterém bude řeč později) a s podivuhodnou směsici baroka
a gotiky korunovanou rozpaky budící stropní výzdobou z let 1935 – 1950;
třída Karl Johansgate s množstvím pouličních prodavačů, umělců i bezdomovců,
v jiných norských městech nevídaných; Královský palác, kde král dodnes
opravdu sídlí. Kolečko končíme opět u radnice. Honza, jako obvykle ve
velkém městě, neodolává možnosti prozkoumání městské hromadné dopravy,
čehož využívám k podrobnější prohlídce již zmíněné fotografické výstavy.

V Oslu nelze vynechat návštěvu vyhlášených muzeí na poloostrově Bygdøy.
K Honzově potěšení se na Bygdøy plavíme malou lodí, která je součástí
městské hromadné dopravy. Začínáme muzeem Kon-Tiki, kde jsou v působivé
expozici představeny výsledky bádání a cest Thora Heyerdahla. Tento slavný
norský etnograf, archeolog, zoolog a cestovatel dokázal možnost dávného
spojení mezi Jižní Amerikou a Polynéskými ostrovy svou plavbou na přesné
kopii plavidla jihoamerických indiánů. V muzeu je k vidění originál voru
Kon-Tiki, stejně jako originál rákosového člunu Ra II, se kterým Heyerdahl
po prvním neúspěšném pokusu napodruhé přeplul Atlantik.

Muzeum lodi Fram

Muzeum vikingských lodí

Asi nejbombastičtější je muzeum polární lodi Fram, které skutečně ukrývá
tuto slavnou loď všestranného vědce, badatele, politika, ale především
polárníka Fridtjofa Nansena. V červnu 1893 vyplul Nansen s dalšími dvanácti
muži na palubě k Novosibiřským ostrovům a pak rovnou na sever. Unikátní
metoda pokusu o dobytí severního pólu spočívala v cíleném zamrznutí k
tomuto účelu speciálně postaveného Framu do arktického ledu. Pomalu plující
ledové kry skutečně loď dopravily na jaře 1895 až na vzdálenost pěti stupňů
od severního pólu. Nansen s jedním společníkem se pokusili překonat zbývajících
780 km k pólu pěšky. Jejich pokus se nakonec nezdařil a oba odvážlivci
musili víc než rok bojovat o holý život, než je v červnu 1896 našla britská
polární výprava. V srpnu 1896 se Nansen triumfálně vrací i s Fram do Norska
a stává se národním hrdinou a světově uznávanou osobností. Je to opravdu
zvláštní pocit, procházet miniaturními kajutami a stát po více než sto
létech u kormidla lodi, kterou tak dávno drtilo ledové sevření někde vysoko
na severu.

Posledním muzeem, na které nám zbývá čas je muzeum vikingských
lodí. Lodě jsou o poznání méně zachovalé než Fram. Aby ne, když jsou víc
než desetkrát starší. Vikingové byli pány severu a hrozbou i přínosem
pro území v dosahu jejich lodí po více než 400 let, od 8. do 12. století,
kdy díky nastupujícímu křesťanství jejich vliv pomalu zaniká. O Vikinzích
by se daly popsat desítky stránek, na což není v tomto povídání prostor.
Omezím se proto pouze na konstatování, že nejčastější představa vikingského
bojovníka s helmou ozdobenou rohy je pravděpodobně pouze výplod fantazie,
neboť archeologické ani písemné nálezy existenci takové helmy nepotvrdily.

Strom života		Vztekající se chlapeček

Je už dost pozdě, když se plavíme zpět k radničnímu molu. Než se setmí,
musíme ještě alespoň proběhnout Frognerův park. Od roku 1924 do roku 1957
bylo v tomto parku instalováno celkem 192 žulových a bronzových soch norského
sochaře Gustava Vigelanda. Sám Vigeland zemřel v roce 1943, takže se konečné
podoby své expozice pod širým nebem nikdy nedočkal. Je na co se dívat.
Sochy představují nahé lidské postavy různého stáří při všemožných všedních
i nevšedních činnostech. Na nejvyšším místě nechal Vigeland vztyčit 17 m
vysoký žulový monolit – Strom života, tvořený 121 vzájemně propletenou
postavou.

Ahoooj Norsko

Domů

Pláž u Halmstadu

Slunce už je dávno za obzorem, když opouštíme Oslo a zanedlouho i Norsko.
Výstražná cedulka upozorňující na zloděje, kterou čteme na švédském odpočívadle,
kde trávíme poslední nocleh, nás definitivně vrací do civilizační reality
se všemi jejími klady i zápory. Naštěstí nás nikdo neukradl, a tak ráno
pokračujeme po západním pobřeží Švédska směr jih. Ještě si dovolujeme
malou odbočku přes přírodně zajímavé ostrovy Orust a Tjörn, a u Halmstadu
si na nádherné pláži obklopené načervenalými písečnými dunami dopřáváme
poslední koupel v kupodivu teplém moři. K večeru už jen smutně máváme
vzdalujícím se skandinávským břehům z paluby trajektu Aurora of Helsingborg.

Nyhavn

Při průjezdu Dánskem se ještě rozhodujeme ke krátké večerní návštěvě
Kodaně. Nezbytné pohlazení sošky malé mořské víly na břehu zálivu a pak
víceméně symbolická účast v sobotních pivních orgiích ve vyhlášené přístavní
čtvrti Nyhavn. Fascinují nás stovky lidiček posedávajících na obrubnících
naproti nóbl podnikům a ve velkém konzumujících kartony piv nakoupených
v supermarketech. Lidé tančí na hudbu docela kvalitně znějící pouliční
jazzové kapely a každou chvíli se někdo k pobavení ostatních vrhá do přístavního
kanálu. Úsloví, že někdo pije jako Dán je nám hned krapet jasnější. Ač
neradi, musíme ten veselý mumraj opustit a po krátké pauze na rušném dálničním
odpočívadle pokračujeme až do Gedseru, prvním ranním trajektem do Rostocku
a pak nonstop až domů.

Byl to nezapomenutelný měsíc. Nestihli jsme sice všechna naplánovaná
místa – ledovec Svartisen, jezero Gjende, treky na Hardangerviddě, skanzeny
v Lillehammeru – ani další norské perly jako nejsevernější výběžek Evropy
Nordkapp nebo jeden z nejnavštěvovanějších norských přírodních divů Prekestolen,
které jsme pro jejich odlehlost od trasy do plánu ani nezařadili. Ale
nevadí. Alespoň máme důvod navíc se na sever zase někdy vrátit… tentokrát
už nejen na ochutnávku, ale na pořádnou hostinu. Jen mám vážnou obavu,
zda je vůbec možné všechny ty severské dobroty za jeden lidský život zkonzumovat…

Použitá technika: Canon EOS50E, objektivy Canon 20/2.8
USM, 28-135/3.5-5.6 IS USM, stativ Manfrotto 190B, filmy Kodak Elite II
100, Fuji Velvia 50, Fuji Superia X-tra 400