motiv

Konec mýtu fotografky Leni Riefenstahlové

Výstava proslulé filmařky a fotografky Leni Riefenstahlové, která před nedávnem zemřela v požehnaném věku, je vlastně výstavou naruby: dokládá totiž, že většinu fotografií signovaných jménem „Riefenstahl“ vyfotografoval někdo jiný.

Leni portrét
Mimořádně pestrý a více než stoletý život Leni Riefenstahlové v sobě koncentruje nejeden paradox německých (ale i evropských) dějin 20. století. Toto období prudkého vzestupu a také nezadržitelného pádu dvou totalitních ideologií – fašismu a komunismu – nějakým způsobem, snad s výjimkou dnešních dětí a teenagerů, ovlivnilo každého z nás. Životní příběh Leni Riefenstahlové připomíná houpačku: po jejím téměř neuvěřitelném vzestupu přichází stejně rychlý pád a zavržení. Říká se, že každý člověk prožije během života svých patnáct minut slávy. Sláva Riefenstahlové trvala sice téměř patnáct let, ale o to hlubší však bylo zavržení a ponížení, kterým musela po druhé světové válce projít. Právem či neprávem?

Leni portrét 2
Leni Riefenstahlová (1902–2003) byla od dětství velmi ambiciózní. I když byla vychovávána stejně jako řada německých dívek na počátku minulého století velmi konzervativně, se svou předurčenou rolí hospodyně se mladá Leni se nehodlala smířit: chtěla být tanečnicí, poté herečkou. Zatímco dráhu tanečnice jí překazilo zranění, hereckou dráhu opustila pro nedostatek nadání. Ve třiceti letech nesmírně ambiciózní, činorodá (a také velmi pohledná) Leni nachází pole působnosti, které ji zanedlouho skutečně proslaví: zcela propadne filmu a stává se filmovou režisérkou, kameramankou a producentkou. Svou životní šanci má náhle před sebou a nehodlá se jí vzdát za žádnou cenu. Svůj talent však dává do služeb nastupujícího fašismu a začíná točit sice fascinující, ale zároveň nepokrytě propagandistické filmy ze sjezdů NSDAP. Trojice filmů Vítězství víry (1933), Triumf vůle (1934) a Vítězství svobody (1935) patří k tomu nejlepšímu, ale také nejzrůdnějšímu ve svém oboru. Proč? Protože jsou to filmy z uměleckého hlediska vytříbené a fascinující, ale slouží přitom scestné ideologii, která přinesla utrpení nezměrnému počtu lidí.

Náhle velmi slavná Riefenstahlová má však vrchol ještě stále před sebou: film z XI. olympijských her v Berlíně v roce 1936. Při natáčení tohoto filmu Riefenstahlová využila všech možností, které se jí naskytly díky podpoře nacistických pohlavárů a téměř neuvěřitelnému rozpočtu (většímu, než mají leckteré dnešní hollywoodské velkofilmy). Ať už byly průvodní okolnosti natáčení jakékoli, film Olympia v mnohém předběhl dobu, v některých ohledech dokonce ještě nebyl překonán: například svou dynamikou a novátorským vedením kamery ještě stále předčí většinu dnešních filmů ze sportovního prostředí.

Olympia I
Nás však zajímají především fotografie Leni Riefenstahlové. Nejproslulejší jsou právě její snímky z olympijských her v Berlíně 1936, které vznikaly v přímé souvislosti s natáčením filmu Olympia. A zde docházíme k asi největšímu paradoxu tvůrčí dráhy Leni Riefenstahlové: snímky z olympiády 1936, které se pod jménem „Riefenstahl“ objevují v mnoha světových galeriích a prodávají na sběratelských aukcích, totiž Riefenstahlová vůbec nefotografovala. Jak je to možné? Jak již bylo zmíněno výše, film Olympia měl nejen posvěcení od Hitlera, ale také mimořádný rozpočet, který režisérce umožnil najmout obrovský štáb nejlepších tvůrců své doby. Mezi nimi byli samozřejmě i fotografové - v první řadě Rolf Lantin, Walter Frentz a Willy Zielke. Těm také patří autorská práva ke snímkům, připisovaným dlouhá léta Riefenstahlové. (Jen pro zajímavost: fotografií signovaných jménem „Riefenstahl“ je podle odhadů na světě zhruba 700, jejich cena se na aukcích pohybuje mezi 6 000 a 30 000 eury). Zvláštní je i další věc: zatímco v Německu byla Riefenstahlová dlouhá léta po válce tabu, v jiných státech se kolem ní začal vytvářet kult. V USA dokonce vznikl její teenagerský fanklub.

Olympia 2
Riefenstahlová se k fotografování o něco později přece jen dostala: v polovině 60. let vzbudila pozornost médií její série fotografií afrického domorodého kmene Núbů, v roce 1974 na sebe upozornila znovu, tentokrát sérií fotografií frontmana rock´n´rollové skupiny Rolling Stones Micka Jaggera a jeho ženy Bianky. Řekněme rovnou, že obě série stárnoucí fotografky a jejího klanu námezdních fotografů přišly vhod hlavně novinářům lačnícím po senzacích a posloužily k přiživení jejího uhasínajícího mýtu. Z uměleckého hlediska jsou totiž jen velmi průměrné.

Výstava Leni Riefenstahlová – Mýtus, která k nám před Vánocemi doputovala z Německa a zanedlouho poputuje dál, se snaží uvést legendu, kterou o sobě Leni Riefenstahlová vytvořila, na pravou míru. Zájemcům o historii fotografie přináší poznání, že ať byla Riefenstahlová mimořádnou osobností filmu, jako fotografce jí žádné mimořádné uznání nepřísluší.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Jarda20.1.2005, 09:59odpověď
Martin Rybak20.1.2005, 20:46odpověď
Jarda21.1.2005, 13:09odpověď
Pavel Neuzil28.1.2005, 02:09odpověď
Jarda31.1.2005, 12:05odpověď
Tomas Houda20.1.2005, 12:08odpověď
Martin Rybak20.1.2005, 20:50odpověď
Jiří23.1.2005, 22:03odpověď
Gunter22.1.2005, 16:16odpověď
Martin Rybak22.1.2005, 18:01odpověď
Jiří23.1.2005, 22:05odpověď
Také Jarda1.2.2005, 18:54odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace