Fotografie krajiny bezesporu patří mezi nejoblíbenější fotografické žánry.
Historie
Ostatně i nejstarší dochovaná fotografie vůbec je víceméně krajinářská. Pořídil ji Francouz Joseph Nicéphore Niepce. Tento předčasně penzionovaný důstojník byl posedlý touhou vynalézat a objevovat. Jako jednomu z prvních se mu podařilo sestrojit provozuschopný velocipéd. Byl zaujat i tehdy módní litografií a zkoušel různé náhradní materiály, protože Francie byla doslova obklíčena Evropou, jež nemohla zapomenout na Napoleona a jeho armádu. První Niepcovou fotografií byla podobizna papeže Pia VII, ale skleněná deska se rozbila již za autorova života.
Roku 1826 vzniká snímek s názvem “Pohled oknem na dvůr”, vpravdě revoluční čin, který položil základy fotografie. Niepce používal skleněnou desku zcitlivělou oxidy zinku, mědi a stříbra. Svůj objev nazýval “heliografií” (= kreslení sluncem). Jeho snímek pak na dlouho zmizel v Anglii, kde byl objeven až roku 1952. Za nejstarší dochovaný snímek byl po více než 100 let považován jiný Niepcův snímek, “Prostřený stůl” z roku 1829. Fotografii zdokonalil Niepcův spolupracovník Louis Jacques Mandé Daguerre, jenž je považován za opravdového vynálezce, protože nebyl tak opatrný a své pokusy zveřejnil. Nicméně bez Niepcova impulsu by neměl co zveřejňovat…
Technika v současnosti
Přenesme se teď do moderní doby, kdy je krajinářská fotografie stejně populární jako kdykoli dříve. Protože byla fotografická technika velmi zdokonalena, začala se používat účelově – ke každému fotografickému žánru se hodí něco jiného. Samozřejmě, že lze krajinu fotografovat i levným kompaktem, ale výsledky nebudou nijak slavné. Dokonce ani se špičkovou zrcadlovkou nebudou fotografie krajiny nikterak zázračné, pokud autor nebude znát alespoň to nutné minimum teorie.
Pro snímání krajin se hodí spíše širokoúhlý objektiv; pokud budeme mluvit o nejpoužívanějším materiálu, o kinofilmu, pak je “ideálním krajinářským objektivem” optika s ohniskovou vzdáleností mezi 20 a 35 mm. Výhod tohoto rozmezí je mnoho: objektivy mají velký zorný úhel a snímek nevypadá jako násilný výřez, mají velkou hloubku ostrosti (se zmenšující se ohniskovou vzdáleností hloubka ostrosti roste) a nedeformují obraz jako např. objektivy 15 mm.
Lze pochopitelně užívat i objektivy jiných ohnisek než jen širokoúhlé. Teleobjektiv má schopnost deformovat perspektivu a tím “zkracovat vzdálenosti” – to je vhodné tam, kde chceme rovnou na filmu udělat výřez a odstranit ze snímku nežádoucí objekty. Naopak např. “rybí oko” je vhodné pro netradiční krajinářské snímky s deformací reality – tyto objektivy totiž přenášejí všechno do kruhové perspektivy. Nejméně vhodné jsou na krajinu tzv. základní objektivy (u kinofilmových přístrojů kolem 50 mm), protože – laicky řečeno – zachycují buď moc, nebo málo; jejich zorný úhel snímek v prvním případě znevýrazní (zanikne dominantní motiv) a v druhém zase příliš “ořeže”. Ovšem i zde pochopitelně existují výjimky.
Samozřejmostí by mělo být pro krajináře používání stativu – nemusí to být klasický těžký krajinářský stativ, s nímž se každá procházka změní v galeje; stačí lehký skládací stativ. Podle typu aparátu používejte buď samospoušť, dálkové ovládání nebo spoušť drátěnou, aby nedošlo k roztřesení snímku – co je platný stativ, když se přístroj rozhýbe při stisknutí spouště… Stativ je vhodný i proto, že lze používat málo citlivé materiály s malou zrnitostí a z nich pak pořizovat velkoformátové zvětšeniny. Tyto materiály vyžadují poměrně dlouhé expoziční časy a též je vhodné co nejvíce clonit, aby se zlepšila kresba objektivu a zvětšila hloubka ostrosti.
Kinofilm ovšem není ideálním formátem pro krajinu; daleko lepší výsledky dávají středoformátové přístroje (6×4,5 až 6×9), ovšem ty jsou poměrně drahé a značně se při delším pochodu pronesou. Zkrátka, něco za něco… Zkušení profesionální krajináři používají velkoformátové kamery (13×18 i více); ty dávají opravdu vynikající výsledky, nicméně pro amatéra jsou z cenových důvodů a speciálního účelu jejich užití vlastně nevhodné.
Jak fotografovat krajinu?
Jako odpověď na tuto otázku už bylo napsáno nespočetně knih. Těžko lze v jediném článku postihnout všechny aspekty takto rozsáhlého problému; pokusím se tedy jen o nezbytné minimum.
Krajina se nejlépe fotografuje na podzim – barvy jsou zajímavé a navíc je mnohem lepší viditelnost, protože zmizí ten známý a fotografy často proklínaný letní opar zahalující dálky. Ideálním krajinářským počasím je chladný slunečný den, kdy je obloha sic modrá, ale jsou na ní mraky. Mraky jsou vůbec důležitým prvkem krajinářských fotografií; bez nich je obloha jen nudnou jednobarevnou plochou. Aby ale byly mraky dobře barevně podány, musíme velmi pečlivě zvolit expoziční hodnoty. Chceme-li mraky zvýraznit, je nutno v případě barevného negativního filmu mírně přeexponovat. Zvýraznění oblohy na černobílém materiálu dosáhneme pomocí barevných filtrů – žlutého, oranžového nebo červeného. Podobně vhodné počasí jako na podzim bývá na jaře, kdy jsou dny chladné a větrné, ale slunečné.
V létě lze fotografovat krajinu také. Jen je nutno počítat s modravými dálkami a oparem. Obojí je možno poměrně dobře odstranit pomocí polarizačního filtru, který zlepšuje barevné podání. Polarizační filtr lze používat pro černobílou i barevnou fotografii. V zimě má krajinářská fotografie také svá specifika – automaticky změřenou expozici je někdy nutno upravit, protože sníh odráží příliš mnoho světla. Jinak platí vlastně totéž co jindy, jen je dobré dbát na to, aby mráz nepoškodil přístroj, a nosit ho proto v brašně nebo ještě lépe pod bundou a vyjímat ho jen na nutnou chvíli při fotografování.
Kompozice
Snímky krajiny (a vlastně jakékoli snímky) by především neměly být nudné. Je proto potřeba zachytit na film nějakou dominantu, např. osamělý strom, který přitáhne zrak diváka. Ploché a nicneříkající snímky, na nichž se oko nemá čeho zachytit, jsou k ničemu. Dále je více než vhodné “dostat” do snímku třetí rozměr, aby fotografie získala hloubku. Ideálním pomocníkem k simulaci třetího rozměru jsou sbíhající se linie, např. cesta, silnice či koleje. Hloubka ostrosti by měla být co největší, nejlépe od objektivu do nekonečna. Pokud budeme chtít nějaký předmět zvýraznit (skála či strom), je možno zaostřit na něj a zbytek nechat neostrý; to je ale spíše výjimka.
Cílem krajinářské fotografie je zachycení netradičního, osobního pohledu na danou scenérii. Jakkoli netradičně podaná krajina je vždy mnohem lepší než snímky typu “pole, strom a chata” z rodinné dovolené. Samozřejmě, že tyto snímky mají také svůj význam, ale neměli bychom je vydávat za krajinářskou fotografii; v nejlepším případě je to fotografie upomínková.
Každá fotografie by měla nést jakýsi punc svého autora, část jeho osobnosti. V krajinářské fotografii je to asi ze všech žánrů nejtěžší a podaří se to opravdu jen výjimečně. Ale ostatně i snaha “se počítá”.
Krajina se nefotografuje jen za slunečných dní, ale pochopitelně i např. v noci, za bouřky, v dešti či po něm apod. Zamračené nebe má také pro fotografa své kouzlo, stejně jako mlha, která je z nepochopitelných důvodů považována za nefotogenické počasí. Vyzkoušejte si vyfotografovat krajinu v mlze a uvidíte, že výše uvedený názor je jen tradovaným omylem.
Černobíle nebo barevně?
Jednoznačná odpověď na tuto otázku zřejmě neexistuje. Podzimní les fotografovaný na barvu nebo černobílý lán obilí pod zamračenou oblohou jsou jen příklady toho, že záleží na konkrétním případu.
Barevná fotografie divákovi nabízí jaksi “navíc” možnost sledovat barevné plochy, jejich soulad či kontrast. Už méně se tu klade důraz na vlastní tvarovou kompozici, protože ta do jisté míry v barvě zaniká. Tím nechci říci, že barevná fotografie nemá kompozici, jen v ní není tolik vidět.
Naopak černobílá fotografie klade na kompozici eminentní důraz, protože přechodová škála od bílé přes šedou až k černé barvě zvýrazňuje právě kompoziční hlediska. Chceme-li zdůraznit spíše tvary, zvolíme černobílou fotografii, která má kromě nesporných výtvarných kvalit i dokumentační a uměleckou hodnotu. Černobílá fotografie se poslední dobou (a bez vlastního přičinění) posunula dále do oblasti umění, protože drtivá většina lidí dnes fotografuje barevně a jen prostý fakt výskytu černobílé fotografie působí jaksi umělecky.
