Křídla pana Makovičky

Příběh Křídel pana Makovičky, snad nejznámější fotografie Miroslava Hucka, jsme našli v jeho nové knize Takoví jsme byli?, která vyšla před několika měsíci. Knížka s podtitulem Fotografie z let 1957-2006 nás zaujala svým nadhledem a moudrostí, takže se k ní ještě určitě vrátíme.

Miroslav Hucek: Křídla pana Makovičky, 1972. © Miroslav Hucek

Pan Makovička měl krámek s pohlednicemi a suvenýry u vchodu do Šternberského paláce. Byla tam taková škvírka, do které se vešel on, jeho zboží, a také jeho křídla. Pan Makovička se opravdu snažil létat, ačkoli původně tím chtěl jen na sebe upozornit v době krize po 1. světové válce, kdy se vrátil domů jako poloviční invalida. Lékař mu tehdy řekl, že ho může uzdravit jen práce na čerstvém vzduchu. Nakoupil bambusové tyče, dřevo, plátno a kůži a začal s konstrukcí křídel. Když bylo vše hotovo, s pomocí své ženy se do křídel ustrojil, několikrát mávnul, trochu ho to nadneslo a najednou cítil, že krásně letí a vznáší se ve vzduchu. Později si dal křídla patentovat.

Evžen Rošický o něm napsal do novin. Když článek vyšel, všichni chtěli vědět, zda pan Makovička opravdu létá a jak daleko. Potom přišli filmaři. 28. října 1943 odjeli ke stohu slámy v Bohnicích, za účelem, aby vynálezce skočil, aby to vypadalo, že skutečně letí. Teprve sedmý pokus vyšel, jenže pan Makovička byl už tak unavený, že si při skoku nalomil páteř. V roce 1972, když jsem se s ním setkal a požádal ho, aby se ustrojil do těch svých zvláštních křídel, která měl ve svém krámku, řekl: “Dnes, kdy je mi už přes sedmdesát, už nemám takovou sílu. Chtělo by to mladého, silného a zdravého člověka.”

Když ale pak přece jen s křídly vylezl na malý stolek, báli jsme se, aby ho vítr neshodil….