Vánoční čas je časem zázraků a čas od času se takové divy přihodí i ve fototechnice. Hořící fotoaparát se mi sice nezjevil, ale i tak došlo k události neméně zajímavé — vzkříšení objektivu a jeho návratu z mosazného limbu.
Nepravidelný seriál o velkoformátové fotografii přináší Jiří Zouhar z webu Negativ na cestách
Už se stává skoro mantrou, že začínám svý články větami typu „Jediný objektiv ve vesmíru“, „Strašně raritní vehement“ či „Je to vzácný jak slepičí zuby“. No holt se v těch kromobyčejnostech spokojeně rochním a připadám si pak víc zajímavej, nedá se nic dělat. Ale dost obhajoby a přejděme k dnešnímu objektivu, kterej je strašně převzácnej a raritní a dočista pravděpodobně se v celym široširym všehomíru nachází jenom tady na tý naší Modrý skleněnce. Je jím naprosto neznámý soft-focus Crown Anastigmat Series I 300mm f4.5.
- Byla žila fy. Crown Optical Co. Rochester N.Y. (neplést s Crown Optical Co. Ltd. z Japonska!), sídlící v Rochesteru, jež byl svého času Mekkou americké optiky. Dleli zde velikáni jako Bausch & Lomb či Kodak stejně jako myriáda menších výrobců.
- Crown spadal do kategorie malých firmiček s krátkým životem. A. H. Hatmaker ji roku 1906 založil společně se svým sekretářem A. E. Mayem, jen aby ji roku 1917 pohltila americká vláda a začlenila pod Naval Gun Factory. Tady se plně věnovala válečnému úsilí, což ji ale vydrželo jen dva roky a léta páně 1919 Crown zanikl.
Z celých třinácti let existence fabriky velká část připadla produkci armádních binokulárů a periskopů. Vlastně jedenácti, protože poslední dva roky pod NGF už nevyráběla objektivy ani dalekohledy. O firmě, portfoliu a obzvláště řadě Series I není známo téměř nic a informace jsou jen kusé. Žádné existující záznamy například o sériových číslech mi nejsou známy, takže se jen velmi těžko odhaduje počet vyrobených kusů. Vzhledem k velikosti podniku, jepičí době produkce a ještě jepičtější výrobě objektivů tipuji celkový počet vyrobených objektivů na pár tisíc. Celé Series I? Možná pár set. Series I 300mm f4.5? Přinejlepším pár desítek, možná ani to ne.
Soft-focus objektivy nejsou a nikdy nebyly středobodem zájmu a v drtivé většině případů ani hlavním pilířem výroby jakékoli firmy. Po většinu historie šlo spíše o okrajovou záležitost, kterou bylo navíc ve verzi s měnitelným posuvem optické soustavy (Universal Heliar, TTH Cooke aj.) velmi těžké vyrobit. Stejně jako in-house kalibry či tourbillon v hodinařině nebo rakouský Sacher jde o vysoce sofistikovaná řešení vyžadující mimořádné know-how.
Je tedy nanejvýš zarážející, že takto malá fabrika za takto krátkou dobu existence, kdy se navíc nevěnovala výrobě objektivů ani zdaleka na plný plyn, dokázala vyvinout přesně takový kousek. Je samozřejmě možné, že konstrukci Crown tzv. rebrandoval a zakoupil práva od jiného výrobce, ale za a) si opět nemyslím, že by na něco takového měli chechtáčky a uniká mi význam tohoto kroku, a za b) mi není znám jiný SF objektiv těchto specifikací a vzhledu. A že znám všechny!
- Objektiv má měnitelnou míru soft-focus efektu skrze separátní okruží na stupnici 1-4. Při změně dochází k pohybu části optické soustavy dopředu a dozadu, kdy se (krom malé změny ohniska) reguluje míra sférické aberace a tedy výsledné měkkosti obrazu. Jde o nejvíce sofistikovaný systém, jehož výrobu ovládli jen nemnozí a je objektivně považován za objektivovou „modrou krev“. O dalších způsobech regulace a SF obecně se můžete dočíst v mém předešlém článku.
- Jde navíc o tehdy poměrně horkou novinku — anastigmat. Optickou konstrukci s velmi dobře korigovanými optickými vadami jako astigmatismus, kóma ad. (jak se to sakra skloňuje?). Schéma bylo navrženo roku 1890 Dr. Paulem Rudolphem a prvních cca. dvacet let šlo o experimentální období a prošlapávání cestiček. Úspěch Crownu je tedy dvojnásob úctyhodný.
No a co ten slíbený návrat z mrtvých? To se má tak: objektiv ke mne přicestoval z velkých dálav v hrůzostrašně zbědovaném stavu. Mechanismus posuvu a clona byly naštěstí relativně v pořádku, ale to nejdůležitejší, gró objektivu — totiž skla — byla všechna bezútešně separovaná. Fotil jsem s ním a výstup vypadal o mnoho lépe než by jeden při pohledu na zevnějšek řekl. I tak mne ale jímal žal, že bych měl nechat něco tak neběžného tak smutnému osudu — a začal přemýšlet, co s tím.
- Separace v tomto kontextu značí rozpad tmelicí vrstvy, která drží pohromadě optické členy. Výrobní postup, špatné skladování, rána při pádu nebo bůhvíco dalšího může spustit separaci. Ta se projevuje různými způsoby a průvodním jevem je ztráta kontrastu, ostrosti a vyšší náchylnost k působení parazitního světla. Lék je jen jeden — odstranění starého „lepidla“ a opětovné tmelení.
- Dříve se k tmelení používal tzv. kanadský balzám. Směs pryskyřice z Jedle balzámové (Pinus balsamea) se smíchá v poměru 1:1 s xylénem a vznikne směs s indexem lomu světla téměř totožným jako má křemenné sklo. Po tepelném zatvrzení tahle kulajda zprůhlední a drží optické elementy u sebe, aniž by negativně ovlivňovala výstup.
- Separace většinou začíná směrem od okraje a vesměs tam i zůstane a nešíří se. Bývá nažloutlá až oranžová, působí popraskaným vzhledem a v extrémních případech může pokrýt až většinu povrchu. U modernějších skel s coatingy se separace povětšinou projevuje různobarevnými duhovými efekty, které jsou narozdíl od prvního typu na pohled docela zajímavé – ale pořád nechtěné. Speciálním druhem jsou „kytičky“, kdy se při tmelení elementů dostanou mezi čočky zrnka prachu a časem se kolem nich začne šířit separace podobná okvětním lístkům. Díky absenci vzduchu a tedy i oxidace balzámu je zde bezbarvá a taky poměrně pěkná — avšak stále akorát k nasrání.
Teorie zpětného tmelení mi byla známa, ale to se všechno snadněji řekne než provede. Už jen sehnat kanadský balzám není úplně sranda (a hrát si doma s xylénem ještě o něco menší). Na internetech (obzvlášť na eMimino.cz, tam je všechno) si přečtete zaručený návody na to, jak se zbavit tmelidla pomocí postupného rozpékání v troubě (kde poté i to nově nanesené znovu zapečete) či pomalého ohřívání v hrnci s vodou. Ale už vám málokdo řekne, že si slušně koledujete o teplotní šok a následné nenávratné prasknutí náchylného starého skla.
- Vaření objektivů mi připomnělo dobu, kdy jsem nic zlého netuše na internetu narazil na poměrně podrobný recept na výrobu domácího napalmu. Tam se alespoň zmínili, že vařit na plotně hrnec s benzínem a krmit ho polystyrenem může být trochu ošemetný a taky vám z toho třeba vybouchne barák. A než se zeptáte, už si nepamatuju kde sem ten návod našel. Nejspíš u Rettigový.
A jak si pojistíte, že dáte poté elementy k sobě správně tak, jak byly? No přece si tam uděláte značku tužkou, aha! Jenže vůbec. Už zase vám nikdo nepoví, že je nutno kalibrovat čočky v obou osách, X i Y. K tomu je třeba kalibrační optická lavice, což nebývá narozdíl od hrnce na napalm běžnou výbavou domácnosti a pokud toto neuděláte, rozhodíte si optickou soustavu objektivu a jeho podání. Možná to bude natolik minoritní, že si toho nikdo nevšimne. Ale možná taky ne. U běžného a levného Tessaru nebo Rectilinearu za pár stovek se dají experimenty a čichání xylénu obhájit, ale toto na mne byla až příliš velká zodpovědnost.
- Znám své hranice a jelikož mi znalostí optiky nebylo naděleno, svěřil jsem celý případ profesionálovi. Detaily jsou pravděpodobně střeženým rodinným stříbrem, ale čočky se rozdělí působením acetonových směsí a místo již desítky let nepoužívaného kanadského balzámu se zatvrdí speciálními polymerovými tmely nebo lepidly vytvrzovanými UV zářením. Výhodou jsou hlavně lepší optické vlastnosti a mizivá šance na degradaci časem. Proces je však vratný jen s velkými obtížemi nebo vůbec.
- Crown se skládá ze čtyř tmelených elementů a SAMOZŘEJMĚ ŽE VŠECHNY POTŘEBOVALY OPRAVU. Se omlouvám že křičím, ale pravděpodobnost něčeho takovýho je skoro záporná — a samozřejmě že tyhle srandy stojí penízky. Dlouho sem se kroutil, ale nevykroutil — a stejně jako si Dante došel do předpeklí pro Vergilia a vytáhl ho na ještě jednu cestu, i já jsem se rozhodl Crown vyrvat ze spárů zapomnění a dopřát mu nová dobrodružství. Jeho vzkříšení můžete porovnat na fotkách dole.
No a teď to nejdůležitější — jak to fotí? Rozmezí nastavení SF je 1-4, kdy jednička je nejostřejší varianta bez měkkých a halačních částí a čtyřka pak maximální měkkost — a musím říct, že mne Crown opravdu překvapil. Čekal jsem soft-focus efekt méně výrazného ražení, podobně jako bylo standardem pro tehdejší portrétní objektivy, namátkou třeba Bausch & Lomb Portrait Unar nebo Wollensak Varium, kde se jen tak zlehka a akorát přidýchne trocha tý lásky a měkkosti. Ale chyba lávky! Na stupeň čtyři se podáním až překvapivě zavile sápe na pravověrný piktorialistický těžkotonážníky jako je Kodak Portrait nebo Graf Variable!
K mytickému Grafu řady Variable A a B má schopnostmi vůbec asi nejblíže — modulární konstrukce, která zahrne hned několik objektivů v jednom, takže ideální sklíčka na tahačku, kdy jeden neví, co se bude fotit. Na nejostřejší nastavení není ani jeden z nich přehnaně klinický, ale se stoupající číslovkou se tvrdošíjně mění v měkkejše. Když přihlédneme k parametrům a možnostem, jsou oba také překvapivě malí a lehcí (porovnejte například s Universal Heliarem 300mm f4.5, nebo Cookem, ha!).
Konec roku se blíží a já doufám, že stejně jako já máte v plánu zasvětit ten nadcházející ještě většímu počtu fotek na co největších formátech. Rozloučím se s vámi větou, která se dá vztáhnout jak ke Crownu a mne samotnému, tak i k vám — „Lazare! Vstaň a foť!“
