motiv

Nástin současné francouzské fotografie

Jaká je současná francouzská fotografie? Podle právě probíhající výstavy s názvem Transfigurace (Francouzský institut v Praze, Galerie Štěpánská 35) by se dalo říci, že především zajímavá.

Mercadier 1
Corinne Mercadier: Glasstype 16, 1999
Výstava však nechce a ani nemůže postihnout všechny proudy v současné francouzské fotografii. Právě naopak, představením fotografií sedmi osobností z frankofonní oblasti se pokouší postihnout jen jeden sílící trend: opětovný příklon k realitě. Podle příslibů pořadatelů by na Transfiguraci měly na podzim navázat další, spíše monograficky zaměřené výstavy.

Když scházíte do příjemné suterénní galerie Francouzského institutu ve Štěpánské ulici, jako první spatříte velkoformátové fotografie-obrazy Patricka Tosaniho (1954) a vytušíte, že tu nepůjde o nějaké konfekční zboží. Ovšem pozor, Patrick Tosani má k výše uvedenému příklonu k realitě ze sedmičky vystavujících Francouzů přece jen nejdále: nezasvěcený divák by soudil, že autor nějakými speciálními výtvarnými technikami vytváří abstraktní obrazy, ale Tosani je opravdu především fotograf, a navíc ještě portrétista. Své fotografie však zpracovává originálním způsobem: promítá je na papír pokrytý plastickými znaky slepeckého písma. Jeho rozpité, barevně redukované portréty mají sílu nejednoznačného, těžko zařaditelného uměleckého díla.

Mercadier 2
Corinne Mercadierová: Glasstype 18, 1999
Ostatní zúčastnění autoři mají k realitě o poznání blíže: například barevné fotografie přímořských krajin Corinne Mercadierové (1955) v sobě mají nejen tajemnost a poezii kdesi v paměti zasutých vzpomínek, ale i ženskou něhu. Mercadierová k současným trendům říká: „Zdá se mi, že fotografie krajiny dnes musí ukazovat něco jiného, než co je jen pitoreskní nebo úchvatné…“. Ovšem se nezabývá jen fotografováním krajiny: mezi její nejlepší vystavené práce patří například Glasstype 16, snové, surrealistické zátiší se silným emocionálním účinkem. Ještě blíže k přímočarému zobrazení reality má Florence Chevallierová (1955): její fotografie (Bez názvu, z cyklu Casablanca, 2000) má v sobě prostotu naivistů i sílu přímočarého dokumentaristického podání. Z jejího záběru, který je pozoruhodný i barevným podáním, přímo čiší radost z uchopení prostého tématu.

Chevallier
Florence Chevallierová: Z cyklu Casablanca, 2000
Samostatnou zmínku jistě zaslouží ve Švýcarsku žijící fotograf Mathieu Bernard-Reymond (1976). Nejen proto, že jeho digitálně manipulované obrazy jsou ze všech vystavených fotografií nejpřístupnější širokému publiku, ale i proto, že jeho variace na tatáž témata zabírají na výstavě největší prostor. Bernard-Reymond se svou tvorbou zajisté náramně baví: je to hračička, který systematicky pracuje s vícenásobnou expozicí: své figury a figurky zasahuje do lhotákovského prostředí městských periferií – ať už parků, hřišť, pláží či přímořských promenád, a s divákem tak trochu hraje rozpustilou hru na schovávanou. Na jeho fotografiích můžete najít jedny a ty samé postavy v nejrůznějších pozicích. Bernard-Reymond se svými líbivými fotografiemi balancuje na samé hranici kýče, avšak naštěstí se dokáže udržet na té lepší straně. Svými idealizovanými „obrázky“ zachycujícími lidské hemžení a prosté radosti přitakává obyčejnému, všednodennímu životu.

Mercadier 3
Corinne Mercadierová: Z číslovaného cyklu přímořských krajin
Zbývající autoři už zdaleka tolik líbiví nejsou. Například Andrea Keenová (1967) bez jakéhokoli patosu a líbivosti zkoumá proměny francouzské krajiny, Valérie Bélinová (1964) programově zachycuje obyčejné věci (na této výstavě především sklo), které v jejím černobílém podání ztrácejí svůj původní smysl a stávají se výtvarným objektem bez ohledu na svůj praktický význam. Zbývající fotograf, Stéphane Couturier (1957), nejraději pracuje s výsekem konkrétní reality: zajímá ho struktura a barva celku i vytržených detailů. Je to v podstatě velmi netradiční fotograf architektury. Na jedné straně ho fascinují rozestavěné anonymní budovy (La Défence, 1999), na druhé ruiny či stavby určené k demolici (Villa Noailles, 1996). Je až s podivem, kolik se v jeho syrových, nelítostně urbánních fotografických studiích dá najít poezie.

Jaká je tedy současná francouzská fotografie? Už i z této malé kolekce velmi volně spřízněných autorů střední a mladší generace lze vysledovat, že je velmi mnohotvárná. Sedmička fotografů vybraných do projektu Transfigurace má společnou radost z prostých věcí kolem nás a z jejich uchopování: na rozdíl od dokumentaristů si však s realitou pohrávají a všemožně ji transfigurují. Své prosté zážitky tak dokáží přetvořit v obrazy, které v sobě mají sdělnost pro diváka, jenž nemá ve zvyku věci zkoumat do velké hloubky. Postihují však také i emoce, sny, nejistotu a tíseň skrytou kdesi vespod, což naopak velmi ocení vnímavější část publika. Celkově: rozsahem skromná, ale velmi příjemná, povznášející výstava!

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace