motiv

Nemilosrdné pravdy ve fotografiích Anderse Petersena

Sedmapadesátiletý švédský fotograf Anders Petersen, jehož snímky jsou nyní k vidění v Langhans Galerii Praha, patří k těm umělcům, kteří se snaží dostat až k samému jádru věcí. Jeho nelítostně drsné fotografie lidí z okraje společnosti žánrově balancují mezi sociálním dokumentem a subjektivní fotografií, pocitově mezi krásou a ošklivostí. Výstava končí 7. 2. 2004.

Petersen: Café Lehmitz
Anders Petersen: z cyklu Café Lehmitz, 1967-1970
I když se Anders Petersen nechává slyšet, že ho fotografování vlastně vůbec nezajímá a že by byl mnohem lepším kuchařem než fotografem, moc se mu to věřit nedá. Těžko si lze představit, co by měl uvařit a naservírovat, aby překonal své sugestivní fotografie z cyklů Mental Hospital a Close Distance. Ovšem aby nedošlo k omylu: nejsou to žádné líbivé obrázky do kalendářů nebo dámských časopisů, není tu ani mnoho technicky precizních záběrů. Pro Petersena je perfekcionalismus především svazující šablonou, která omezuje věrohodnost jeho fotografií. Sám k tomu říká: „Snímky, které jsem pořizoval ve velkém spěchu, jsou často věrohodnější než ty, na které jsem se hodně připravoval.“ Tato tendence je patrná i v zatím posledním cyklu Petersenových fotografií, nazvaném Close Distance. Stačí si povšimnout, kolik černobílých fotografií přitlučených bez okolků přímo na zeď staví na hlavu základní poučky fotografického řemesla.

Ptejme se však raději, jak je možné, že Petersen, synek z dobré rodiny, začal tak nelítostným způsobem fotografovat „okraj“ společnosti. Vysvětlení není tak složité. Jeho formujícím zážitkem, díky němuž velmi rychle dospěl, byl tříměsíční pobyt v hamburské vykřičené čtvrti St. Pauli a v okolí Reeperbahnu – mimochodem v místě, kde nedlouho předtím začínali hrát Beatles. Ovšem srovnávání s Beatles přece jen pokulhává. Zatímco ti měli v Hamburku roli placených bavičů, osmnáctiletý, po uši zamilovaný Petersen se tu jako „pěšák“ propadal velmi hluboko ke dnu. O svých tehdejších iluzích říká: „Často jsem si říkal, že lidé ze St. Pauli žijí svůj pravý život pouze v noci. Kdekoli jste se ocitli, převládal zájem o druhého. Ale to všechno zmizelo s ranním rozbřeskem.“ Do St. Pauli, kde na vlastní kůži poznal život společenské spodiny, se Petersen dostal znovu až v dalším desetiletí, už jako „vystudovaný“ fotograf. A pokusil se dodatečně zachytit svět, který mu vzal iluze a ideály mládí. Vznikl tak soubor fotografií Café Lehmitz, který dnes již přece jen působí dost neosobně. Dalo by se říci, že na rozdíl od novějších cyklů Café Lehmitz spadá do oblasti dokumentu. Subjektivní prvky, jinde pro Petersena typické, tu ustupují do pozadí. Atmosféru místa prostě nelze zachytit dodatečně. O tom se Petersen přesvědčil ještě jednou mnohem později – při další návštěvě hamburské St. Pauli v roce 1999, kdy, jak sám říká, vytvořil už jen povrchní, nevýrazné a bezduché fotografie.

Na průzkum hranic mezi šílenstvím a normalitou se Petersen vydal ve svém klíčovém cyklu Mental Hospital. Kdo by čekal, že právě při fotografování duševně chorých lidí se nejvýrazněji projeví jeho přímočarost a nelítostnost, bude překvapený. Mental Hospital je totiž Petersenovým nejlyričtějším souborem, v němž uplatňuje nejen své malířské vidění, ale i mimořádnou fantazii a smysl pro hru nezatíženou konvencemi všedního života. Snové a místy až pohádkové záběry ještě podtrhuje pečlivým rámováním a ukázněným uspořádáním svých „obrázků“.

Petersen: Close Distance
Anders Petersen: z cyklu Close Distance, 2000-2002
Zbylé dva představené cykly Close Distance a Portraits jsou si podobné pojetím, nikoli však vyzněním: zatímco v souboru Close Distance fungují použité prostředky bezvýhradně, soubor Portréty vyznívá spíš jako formalistní hříčka. 110 portrétů Petersenových příbuzných a známých zabraných z bezprostřední blízkosti bez příkras a se surovou pravdivostí. Dojem, který si divák z tohoto cyklu odnáší, je víceméně děsivý. Přiznám se, že při pohledu zdálky jsem měl dojem, že se dívám na Mental Hospital, portréty duševně nemocných lidí.

Druhým, již zmíněným vrcholem Petersonova fotografického umění, je soubor fotografií nazvaný Close Distance. V tomto cyklu jako by zkoncentroval vše, co se dosud naučil a co zatím prožil. Je to jakási postmoderní směska nejrůznějších fotografií současného života, kde se s naprostou samozřejmostí mísí něha a násilí, vášeň s cudností, kýč s uměním a krása s ošklivostí.

Malá retrospektiva legendy švédské fotografie Anderse Petersena je po nedávné Auře dalším dobrým počinem pražské Galerie Langhans. Vše nasvědčuje tomu, že zde, v samém jádru Prahy, vzniká nekomerční galerie současné fotografie, v níž mají dobrý vkus i smysl pro nekonvenční umění. Ovšem fotografie Anderse Petersena rozhodně neuspokojí každého. Naopak, autor tohoto kalibru může svou syrovostí nepřipraveného diváka překvapit, naštvat či dokonce znechutit. Ale tak už to v umění často bývá.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Roman22.1.2004, 07:25odpověď
chose22.1.2004, 11:28odpověď
David22.1.2004, 13:16odpověď
pistols25.1.2004, 11:37odpověď
chose25.1.2004, 21:02odpověď
Jiří25.1.2004, 21:58odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace