motiv

Povídání o jedné fotografii a velké krychli

20.3.2007 - Izidor Macháček - Eseje
Jak to, že jedna fotografie se někomu líbí a jiný by ji vyhodil? Jak to, že o jedné věci se často tvrdí úplně odlišné věci? Ve svých úvahách jsem se odrazil od jedné fotografie, která podle mě nikdy nikomu jinému nic neřekla.
David Skoumal
Copyright © David Skoumal

Připadá mi, že onen muž stojí na chodbě celou věčnost. Čeká na něco. Nebo na někoho? Přemýšlí. Soustředěně přemýšlí. Odevzdaně přemýšlí. Je smířen s tím, co přijde, s tím, kdo přijde. Střeží vypínače. Světlo je v jeho rukou, stačí pohnout rukou a bude tma. Konec naděje, konec dne, konec snažení. Bez světla není život.

Ale ještě světlo svítí. Ještě mu cosi brání. Ještě je třeba zvážit všechna pro a proti. Ještě se musí počkat. V klidu, bez nátlaku, beze spěchu. Ještě je čas.

Čekání není nečinné. Je využito na nejvyšší míru. Z celého vzezření muže cítím, že je to takto správně. Není, kam spěchat. Není nic, co uspěchat. Teď je čas klidu, míru, usebrání, kontemplace. Zdá se, že je vše v naprostém harmonickém souzvuku. V souzvuku klidu a ticha. V celé dlouhé chodbě nikdo jiný není. Jen on a já. Všude je ticho, mír, nic neruší absolutní klid. Jen jeden muž žije, čeká, přemýšlí. A ještě jeden člověk ho pozoruje a čeká. Ještě nepřišel pravý čas.

Vím, že jednou to přijít musí. Hora ruit. Čas kvapí. Zdá se, že užuž je ta chvíle tu, že konečně přišel impuls, na který tak dlouho čekal. Užuž si myslím, že právě teď to přijde. Ale stále je čas. Pro mě je to deprimující čekání, ale on je klidný. Ví, že to nemůže zkazit. Ale já to můžu zkazit. Mám strach, že nebudu dostatečně připraven. Nebojím se tmy. Nepřipouští si můj neklid, dokonce ani není vidět, že by vnímal, že tam jsem. O to víc na mě tlačí celá tíha čekání.

Vím, že jednou přijde ten okamžik, kdy bude tma. Ale ještě čeká. Až kdosi přijde a vydá rozkaz. Anebo až sám uzná za vhodné, že ta chvíle nastala. Na tom stejně nezáleží. Čeká, až zhasne světlo. Čekám, až zhasne světlo. Ale ještě mám čas.

* * *

Toto a ještě mnoho dalšího čtu ve fotografii Davida Skoumala. Jsem si naprosto jistý, že nic podobného nikoho jiného ani v nejmenším nenapadlo. Znamená to tedy, že všichni ostatní se na ni dívají špatně? Nebo to znamená, že se na ni dívám špatně já?

Nabízím krátké přirovnání. Představte si, že je někde velká dvacetimetrová krychle, před každou stranou stojí jeden člověk, který krychli sleduje, zkoumá, jak vypadá, přemýšlí, proč je asi taková a ne jiná. První říká: "Tato krychle je zelená, protože symbolizuje, že jsme součást přírody." Druhý stojí před jinou stranou a tvrdí: "Nene, krychle je žlutá, naznačuje, že bez slunce nemůže být život." Třetí nesouhlasí: "Nevím sice, proč je krychle modrá, ale modrá je dobrá!" Čtvrtý člověk jenom kroutí hlavou: "Což jste snad slepí? Vždyť každý vidí, že je červená. Vždyť nám tím říká, že láska všechno přemáhá!"

Víte, který z nich skutečně mluvil pravdu? Všichni. Krychle má z každé strany jinou barvu. Skutečně tedy všichni mluvili pravdu? Částečně ano, z jejich úhlu se zdálo, že je celá zelená, žlutá, modrá nebo červená. Ve skutečnosti je to však složitější, barvy tam jsou čtyři. Můžeme tedy říci, že každý tedy měl pravdu i neměl pravdu.

* * *

Jeden ze znaků dobré fotografie je, že umožňuje mnohoznačnost interpretace. Daná fotografie je tak dobrá, že každý, kdo se na ni podívá, si z ní něco odnese (anebo aspoň každý, kdo si chce něco odnést), vyloží si ji, interpretuje ji po svém. Něčím ho osloví, něco se mu na ní líbí. Jenže když se na ni podívá tisíc lidí, máme tady tisíc názorů, tisíc rozdílných interpretací. A teď babo raď, která je ta správná?

Každá je správná. Protože je originální, subjektivní, prožitá. Je správná ve svém prožitku. Jenže zároveň je i každý špatná. Proč? Tím, že vyzvednu svou jedinou správnou interpretaci, zároveň upozadím ostatních devět set devadesát devět. Má je tedy správná v tom, že je moje, že vnímám to, co mě osloví, ale zároveň je špatná v tom, že potlačím všechny ostatní, ač jsou vlastně také správné...

A proto jsou odlišné názory naprosto v pořádku, rozšiřují obzor, obohacují ho. Nejen ve fotografii, ale i v mnoha oborech nejen umění. Za svůj originální názor se nemusíme stydět. Nestyďme se za něj.

Izidor Macháček
http://izidorova.mysteria.cz
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Leoš Suchánek20.3.2007, 13:53odpověď
 Jo
ZdenekT21.3.2007, 16:16odpověď
Jiří Karásek22.3.2007, 12:07odpověď
Josef Krása28.3.2007, 17:20odpověď
Radek23.3.2007, 06:49odpověď
Izidor26.3.2007, 01:11odpověď
radek26.3.2007, 22:16odpověď
Izidor26.3.2007, 22:36odpověď
Josef Krása28.3.2007, 17:36odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace