Přístroje na střední formát

Pojmem “středoformátové přístroje” se myslí aparáty, které pracují s neperforovaným filmem šířky 60 mm.

Střední formát je tak trochu “jiný svět”, a to je dáno mimo jiné i tím, že někteří výrobci se specializují převážně či výhradně na tuto oblast – Mamiya, Zenza Bronica, Linhof či Hasselblad. Přístroje této kategorie bude asi sotva vlastnit někdo, kdo fotografuje jen příležitostně – jejich cena je totiž příliš vysoká na to, aby ležely po většinu roku kdesi ve skříni a mlčky se těšily na dovolenou… Jsou to v naprosté většině fotoaparáty určené profesionálům, spíše výjimečně je také vlastní někteří amatéři.

Pentax 645
Přístroje bez kontroly zaostření se už nevyrábějí, proto se zde budeme zabývat jen dálkoměrnými přístroji a zrcadlovkami (jedno- i dvouobjektivovými). Vývojově jsou vlastně starší než kinofilmové přístroje, protože tzv. svitkový film je materiálem starším a pro fotografii původně určeným. Svitkový film nemá kazetu, ale je navinut na cívce spolu s papírovým pásem, který funguje jako ochrana před světlem. Původně měl papír ještě jinou funkci: na jeho zadní straně jsou napsána čísla, která – pozorována přes červené okénko v zadní stěně starých přístrojů – nahrazovala počítadlo snímků. Po exponování všech snímků se film nepřevinuje zpět, ale cívka se vyjme a zajistí lepicí páskou, aby se svitek nerozvinul a nebyl osvětlen film. Existují dvě varianty svitkového filmu – označují se číselnými kódy 120 a 220 – typ 120 je základní a běžnější variantou (má papírový pás po celé délce), typ 220 je dvojnásobně dlouhý a papírový pás má jen na začátku a konci, proto ho nelze používat ve starších přístrojích, kde se počet snímků odečítá červeným okénkem na zadní stěně. Formátové možnosti a počty snímků obou typů filmu shrnuje následující tabulka.

Formát (cm)Počet snímků
Film 120Film 220
6×4,516 exp.32 exp.
6×612 exp.24 exp.
6×710 exp.20 exp.
6×98 exp.16 exp.

Pentax 67 II
Ze středního formátu lze zhotovit mnohem dokonalejší zvětšeniny; hlavně velké plochy jsou na zvětšeninách ze středního formátu klidnější a celý obraz tak působí lépe. Při výrobě fotografií se totiž nezvětšuje jen obraz, ale i jeho zrnitost, kazy či škrábance a index zvětšení je u středního formátu mnohem menší než u kinofilmu, neboť zvětšujeme z plochy, která je asi 4x větší než obrazové pole kinofilmu. Traduje se, že středoformátové přístroje mají mnohem lepší objektivy – to je ale pravda jen zčásti; při stejné světelnosti a konstrukci jsou většinou objektivy kinofilmových kamer kvalitnější. Kvalitní objektiv pro střední formát je konstrukčně složitější a tudíž mnohem dražší než srovnatelný objektiv pro kinofilm. Při práci se středním formátem tedy rostou nároky na kvalitu optiky, čímž se samozřejmě prodraží celý přístroj.

Dálkoměrné přístroje

Tato skupina představuje menšinu – jsou to aparáty hlavně pro reportéry, kteří chtějí pořizovat technicky dokonalé zvětšeniny, a přitom se nechtějí vláčet s velkým a hlavně těžkým zavazadlem, kterým bezpochyby je středoformátová zrcadlovka s kompletním příslušenstvím; je to tedy jakýsi kompromis mezi kinofilmem a středním formátem – přístroj není o mnoho větší než kinofilmový a kvalita je vyšší. Dálkoměr funguje shodně s tím, jak byl popsán u kinofilmových přístrojů, a umožňuje velmi přesné (i když pomalejší) zaostření. Většinou se používá formát 6×9 cm, spíše výjimečně 6×7 cm. Obdélníkové formáty 6×7 či 6×9 cm se také výborně hodí pro krajinářskou fotografii. Výrobci (Mamiya, Linhof a Fuji) pojímají své výrobky jako systém, který je možno postupně doplňovat opravdu všestranným příslušenstvím; nejsou ale běžně v prodeji, musejí se objednávat. Stojí řádově několik desítek tisíc korun v základním provedení.

Dvouobjektivové zrcadloky

Chata v Hraběticích
Jizerská chalupa; Flexaret VI, obj. Belar 80 mm f/3.5, 1/100 s, f=5,6; materiál ORWO NP 20 – kontaktní kopie z negativu 6×6 cm; ©1973 Jaroslav Sýkora

Dvouobjektivová (obvykleji, leč nesprávně zvaná “dvouoká”) zrcadlovka představuje dnes již nepoužívaný konstrukční model; čestnou výjimkou je (či donedávna byla) firma Mamiya. Konstrukce spočívá v tom, že aparát má dva objektivy nad sebou – horní je hledáčkový a dolní snímací; v něm je zabudována i centrální závěrka. Obraz z hledáčkového objektivu se promítá na velkou matnici a pozorujeme ho ve světlíku (tzv. “šachta”). Výhodou tohoto modelu je nesklopné zrcadlo, které umožňuje sledovat fotografovaný objekt i v okamžiku snímku a jehož nárazy také není potřeba nijak tlumit. Naopak nevýhodou je paralaxa, nepohotovost a zpravidla nemožnost výměny objektivů; kromě toho je ve světlíku obraz stranově převrácený, což ztěžuje zaostřování na pohyblivé objekty. Zpravidla se používal formát 6×6 cm, jehož výhodou je hlavně to, že není potřeba přemýšlet nad tím, jestli snímat na výšku, nebo na šířku; konečný formát a výřez se upraví až při zvětšování.

Dvouoké zrcadlovky vyráběla řada firem, nejlepší byly asi kamery Yashica, Minolta či Rolleiflex; skutečnou špičku pak představovaly profesionální přístroje Mamiya. Tuzemská Meopta Přerov vyvinula do roku 1970 celkem sedm generací velmi slavného a oblíbeného Flexaretu, který s použitím adaptéru a různých masek mohl používat jak svitkový film, tak i kinofilm (!!!) a formátové možnosti Flexaretu VII byly opravdu impozantní (24×24 mm, 24×36 mm na kinofilm, 6×4,5 cm a 6×6 cm na svitkový film). Právě pomalost práce dvouokých zrcadlovek a nevýměnné objektivy vedly k jejich postupnému vymizení z výrobních programů a prodejních pultů a dnes jsou spíše sběratelskou raritou.

Jednoobjektivové zrcadlovky

Kosatec
Kosatec; Zenza Bronica EC-TL, obj. Zenzanon 75 mm f/2.8, 1/250 s, f=5,6; materiál Fuji Neopan 21 DIN – fotografie 9×9 cm; ©1977 Jaroslav Sýkora

Princip jednoobjektivové či “jednooké” zrcadlovky jsme si vysvětlili v minulém dílu. Zde se však – kromě “klasiky” s hranolem a trochu většími rozměry – používá ještě jiný konstrukční model: přístroj krychlového tvaru, tzv. “kostka”. Hledáčky jsou výměnné, lze používat světlík, pentagonální hranol nebo úhlový hledáček.. Dále mají tyto aparáty také výměnné zásobníky na film – můžeme fotografovat na několik filmů najednou; stačí jen jedno tělo a zásobníků může být několik, což je cenově i provozně výhodné. Takovéto konstrukční uspořádání nabízejí hlavně firmy Mamiya, Zenza Bronica a Hasselblad, z levnějších pak ukrajinský Kiev a ruský Zenit, které se ovšem kvalitou naprosto nemohou rovnat prvně uvedeným. Ke všem typům existuje široké příslušenství a mnoho výměnných objektivů (všechny zrcadlovky bez rozdílu mají možnost výměny objektivů). Používají se formáty 6×4,5 cm, 6×6 a 6×7 cm. Poslední novinkou v této kategorii je Pentax 645, vybavený autofokusem. Nejvyspělejší přístroje umožňují také naklánění roviny objektivu, čímž se dosahuje úpravy perspektivy a hloubky ostrosti.

Kampa v opravě
Kampa v opravě; Pentacon Six TL, obj. Biometar 80 mm f/2.8, 1/250 s, f=11, materiál Fomapan T200 ©1997 Milan Sýkora

V minulosti byl u nás nejrozšířenější jednookou středoformátovou zrcadlovkou východoněmecký Pentacon Six (klasická koncepce), který umožňoval místo světlíku také použití TTL-hranolu s vnitřním měřením světla. Přístroj byl ale dosti poruchový (selhával hlavně posun filmu), proto se nenechejte zlákat nízkou cenou v bazarech (pod 4000,-Kč), většinou to není dobrá koupě. Legendárním matadorem dané kategorie je Asahi Pentax 6×7, který jeho majitelům vydržel bez poruch za plného provozu třeba i 30 let; až loni se objevila jeho druhá generace, Pentax 67 II… Cena nových středoformátových zrcadlovek je vysoká, u základních modelů se blíží hranici 100 000,-Kč, nezřídka stojí taková zrcadlovka i čtvrt milionu (Hasselblad).

Závěr

Pentax 645
Střední formát prostě není pro každého, vyžaduje trpělivou a precizní práci, ale odměňuje se za ni opravdu dokonalými výsledky. S levnými (resp. levnějšími, skutečně levný není žádný) přístroji se nevyplatí pracovat, protože mívají méně kvalitní objektivy a tudíž to, co získáme velkým formátem, ztratíme na nedokonalé optice a výsledky jsou stejné, ne-li horší než u kinofilmu. To platí, srovnáváme-li střední formát se současnou technickou úrovní kinofilmu; ještě zhruba před dvaceti lety byl stření formát jednoznačně kvalitnější. Prorokovaný soumrak a zánik středního formátu se tedy zatím nekoná – přístroje fungují dál, vyrábějí se nové a vývoj se nezastavil, neboť kvalitativního maxima zatím nebylo dosaženo. I v současné době se umělecké, reklamní či krajinářské snímky (např. kalendáře) fotografují na střední formát (mimo jiné výhody se z něj lépe tiskne). Krásné a ušlechtilé středoformátové kamery představují jakési “rodinné stříbro” profesionální (a vyspělé amatérské) fotografie.

Napsat komentář