motiv

Šest otázek pro fotografa Vladimíra Birguse

Prof. Vladimír Birgus (1954) je nepochybně jednou z největších autorit naší fotografické scény. Výčet jeho aktivit by připomínal telefonní seznam: připomeňme proto jen jeho práci pedagogickou (FAMU a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě), kurátorskou (například výstavy v galerii Velryba) a publikační (Imago, Listy o fotografii atd).

Vladimír Birgus není však jen teoretikem fotografie, ale také aktivním fotografem (čtyři desítky autorských výstav). V souvislosti s právě pobíhající výstavou s názvem Cosi nevyslovitelného (Pražský dům fotografie – Galerie Oskara Kokoschky do 16.2.) jsme Vladimíru Birgusovi položili několik otázek. Připomeňme také, že Vladimíru Birgusovi před několika týdny vyšla stejnojmenná monografie (Cosi nevyslovitelného, nakladatelství Kant).

Šest otázek pro fotografa Vladimíra Birguse

Rovinj 1992
Vladimír Birgus: Rovinj 1992

Vážený pane Birgusi, můžete našim čtenářům prozradit, jakou fotografickou technikou vznikaly fotografie z cyklu Cosi nevyslovitelného, které vystavujete v Pražském domě fotografie?

Už mnoho let fotografuji hlavně dvěmi stařičkými fotoaparáty Nikon FA, jedním na černobílý film, druhým na inverzní barevný film. Pro černobílé snímky snímky používám převážně filmy Kodak T-MAX, pro barevné Fuji Sensia 100. Černobílé snímky si zpracovávám sám, barevné zvětšeniny na Cibachrome mi dělají ve Fotonově v Hronově.

Všechny vystavené fotografie jsou barevné. Mě osobně jejich velmi syté barvy až překvapily. Stala se barevná fotografie vaším výrazovým prostředkem natolik, že jste přestal fotografovat na černobílý materiál nebo je to jen věcí cyklu Cosi nevyslovitelného?

Už více než dvacet let fotografuji paralelně barevné i černobílé snímky, ovšem v poslední době více vystavuji ty barevné. V knížce Cosi nevyslovitelného, kterou vydává nakladatelství KANT, však stále ještě značně převládají černobílé fotografie.

Fotografujete lidi v různých koutech světa. Používáte teleobjektiv nebo fotografované osoby žádáte o svolení? Dostal jste se někdy do konfliktních situací?

Miami Beach 1998
Vladimír Birgus: Miami Beach 1998

Teleobjektivy téměř nepožívám, naopak naprostou většinu dokumentárních snímků fotografuji širokoúhlými objektivy. Mnohdy proto snímám z bezprostřední blízkosti. Nearanžuji a snažím se být při fotografování být co nejméně nápadný, takže většinou není čas na to, abych předem žádal lidi před objektivem o svolení. Nemyslím si, že by mé fotografie někoho zesměšňovaly nebo ukazovaly v trapných situacích, takže většinou v tomto směru žádné konflikty nemám. Pokud by však někdo projevil výrazný nesouhlas s tím, abych pořízený snímek někde publikoval, budu to respektovat. Přesto jsem se několikrát dostal do problémů. Většinou to bylo v 70. a 80. letech při pořizování značně ironických záběrů z různých komunistických slavností, kdy se mi v tom snažili zabránit různí tajní nebo členové Lidových milicí. Obdobné konflikty jsem míval i v bývalém Sovětském svazu, kdy někteří lidé nemohli pochopit, proč nefotografuji pomníky, ale je. Vůbec nejhorší situaci jsem však zažil v newyorském Harlemu, kdy se mé fotografování nelíbilo jedné nadopované černošce – a za pár minut bylo kolem mne asi dvacet jejích hrozivě vyhlížejících příbuzných a přátel. Naštěstí mě tam zachránili policajti, kteří nás oba odvezli na policejní stanici.

Na vystavených snímcích hraje značnou roli světlo a stín. Řekl bych, že vyhledáváte světelné podmínky, kterým se řada fotografů raději vyhne – mám na mysli prudké slunce a ostré stíny. To patrně nebude náhoda...

Máte pravdu, ostré světlo a hluboké stíny mám rád. Myslím si, že stíny nesou v sobě určité tajemství a v mnoha případech působí jen jako náznak čehosi nereálného. A prostřednictvím vlastního stínu sám vstupuji do fotografie.

Barcelona 2000
Vladimír Birgus: Barcelona 2000

Ze světa literatury dobře vím, že literární kritici a teoretici nebývají nejlepšími autory. Nevím, zda to platí i pro oblast fotografie... Nejsou Vám znalosti historie fotografie a velký přehled o současné fotografické tvorbě při vlastní práci spíš na obtíž?

Tady asi není možná jednoduchá odpověď. Mnozí fotografové a výtvarníci byli současně skvělými teoretiky, vzpomeňme třeba na Alfreda Stieglitze, Alexandra Rodčenka, Josefa Čapka, Jaromíra Funkeho, Eugena Wiškovského a mnoho dalších. Orientace ve vývoji fotografie či výtvarného umění určitě přispívá k tomu, že autoři neobjevují věci už dávno objevené. Ale také jistě přispívá k tomu, že někdy mají pocit, že už vlastně nezbývá mnoho co by se ještě dalo objevovat.

Berlin 1993
Vladimír Birgus: Berlin 1993
Digitální fotografie v podstatě ovládla pole fotožurnalistiky. I když nejsem zastáncem škatulkování a dělení na tzv. vážnou a komerční tvorbu, přece jen by mě zajímalo, jak podle Vás digitalizace proměnila uměleckou fotografii...

Digitální fotografie už nyní zásadním způsobem změnila třeba reklamní a módní fotografii. A nepochybně se bude stále více uplatňovat i ve volné tvorbě. Sám však mám raději její téměř nepostřehnutelné použití například v dílech Jeffa Walla nebo Andrease Gurského než v těch případech, kdy je zneužívána k různým povrchním efektům. Dosud příliš velké procento digitálních snímků překračuje hranice kýče.

Děkujeme za rozhovor.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace