Trochu podrobnější pohled na to, jak funguje stabilizace obrazu a co z toho plyne.
Stabilizátor obrazu je vynikající věc. Umožňuje udržet z ruky expozice o pár stupňů delší než normálně a oddaluje nutnost sáhnout po nepohodlném stativu. Jako ostatně všechno, má ale i tato technologie svá omezení. O některých z nich se mezi fotografy moc neví, a to mě právě přimělo k napsání tohoto článku. O co jde by se sice dalo shrnout asi tak ve třech větách, ale já bych ráda uspokojila ty, kteří jsou zvědaví, proč tomu tak je, a přesvědčila různé nevěřící Tomáše, takže půjde o povídání trochu delší a budeme muset začít od toho, jak takový stabilizátor funguje.
Rozmazání snímku příliš dlouhou expozicí je velice častý problém a výrobci fotoaparátů se snaží nalákat uživatele nabídkou různých funkcí, které tomu mají zabránit. Některé fungují o poznání lépe než jiné, a proto je zapotřebí při výběru fotoaparátu nejen zaznamenat, že fotoaparát má jakýsi “anti-shake” režim, ale také si dát práci zjistit, o jaký typ se jedná.
U kompaktů, zvlášť pak těch levnějších, se často vůbec o žádnou stabilizaci obrazu nejedná. Jde prostě jen o to, že když fotoaparát zjistí, že je málo světla, tak automaticky nastaví vysoké ISO. Expozice se zkrátí a riziko, že bude fotka rozmazaná pohybem, se zmenší. Zato ale máte jisté, že fotka bude zašuměná, až běda.
V poslední době se u některých modelů kompaktů objevila “elektronická” stabilizace. Jedná se o hybridní řešení – softwarovou úpravu obrazu na základě měření třasu pomocí hardwarových senzorů. Udělat z rozmazaného obrázku ostrý je ale velice obtížný problém, i když poměrně přesně víte, jak je snímek rozmazaný, a účinnost této funkce je dost malá. Na fotoaparátu je spíš jen proto, aby ji výrobce mohl jmenovat ve specifikacích. Zcela softwarové řešení, které by používalo pouze obrazovou informaci, je prozatím jen utopií. (Poznámka na okraj: Hovoříme o klasických fotoaparátech a stabilizaci během expozice snímku. Stabilizace u kamkordéru, kde jde o to, aby jednotlivé snímky ve filmové sekvenci nebyly vzájemně posunuté a obraz neskákal, je něco trochu jiného. To lze řešit softwarově poměrně snadno.)
Chcete-li, aby fotoaparát měl stabilizaci obrazu, která opravdu k něčemu je, musí se (alespoň v současné době a dohledné budoucnosti) jednat o hardwarovou stabilizaci. Existují dva typy hardwarové stabilizace: pohybem senzoru a pohybem optických členů v objektivu. Zůstaneme-li u zrcadlovek, pak Canon, Nikon, Sigma a Leica používají optickou stabilizaci v objektivech a Sony, Pentax a Olympus naopak používají stabilizaci pohybem senzoru.
Oba typy stabilizace mají svá pro a proti a jejich zastánci se navzájem přebíjejí, který z nich je lepší. Příznivci stabilizace v těle argumentují tím, že když je stabilizace v těle, tak funguje se všemi objektivy, a protože objektivy nemusí obsahovat extra členy, jsou menší a hlavně levnější – za stabilizátor zaplatíte pouze jednou, při koupi těla. Druhá strana na to namítá, že objektivy vydrží déle než těla a těla se mění o poznání častěji, takže v dlouhodobější perspektivě to zas až tak velká výhoda není. Jako trumf pak předkládá to, že s optickým stabilizátorem v objektivu je stabilizovaný i obraz v hledáčku, takže pořádně vidíte, co fotíte, a můžete lépe komponovat a ostřit. Opozice rychle kontruje tvrzením, že to ale mnohem víc žere baterky.
Zastánici optické stabilizace také tvrdí, že stabilizace v objektivu může být speciálně přizpůsobená tomu kterému objektivu, a je proto účinnější. Což sice laboratorní testy, např. v Popular Photograhy, do jisté míry potvrzují, ale rozdíl se zdá být dost malý a záleží na tom, o který objektiv se jedná. U některých se tomu zdá být spíš naopak. (Také to ale může být do jisté míry pouhý důsledek porovnávání jablek s hruškama, protože zatímco objektivy byly testované při různých ohniskových vzdálenostech, tak stabilizátory v těle byly testovány pouze s ohniskem 200mm, jak se můžeme dočíst v doprovodném textu.)
Pojďme se teď podívat na to, jak stabilizátor funguje. Začneme optickou stabilizací, a to z toho prostého důvodu, že Canon a Nikon jsou poněkdu méně skoupí, co se zveřejnění detailů týká, a tak si můžeme poměrně přesně ukázat, jak vypadá.
Princip fungování optického stabilizátoru hezky ilustruje Obr. 1, přebraný ze stránek Canon Camera Museum: Když se fotoaparát nakloní, obraz na senzoru se pohne. Objektiv ale obsahuje speciální pohyblivý člen, který se posouvá podle toho, jak se fotoaparát naklání, a vrací obraz do původního místa.
|
||
|
||
|
||
| Obr. 1: Optická stabilizace – princip. Zdroj: Canon Camera Museum. |
Jistě si dovedete představit, že skutečná technická realizace už zdaleka tak jednoduchá není. Její hlavní rysy nastiňuje Obr. 2, převzatý z webu Nikonu. Stabilizátor používá dva senzory, které měří úhlovou rychlost – jeden ve směru nahoru a dolů, druhý doleva a doprava. Signál z těchto senzorů je potřeba zpracovat (je potřeba izolovat jen vlastní třas a odstranit velký pomalý pohyb i vysokofrekvenční šum v signálu) a zpracovaný signál pak slouží jako vstup do řídícího systému, který řídí dva motorky, které hýbou pohyblivý optickým členem směrem nahoru a dolů a do stran. Objektiv obsahuje navíc ještě jiné dva senzory, které odečítají přesnou polohu pohyblivého optického členu a poskytují zpětnou vazbu pro řídící systém.
 |
| Obr. 2: Optický stabilizátor – schéma. Zdroj: Nikon Imaging. |
Pokud jste již někdy přišli s optickou stabilizací do styku, jistě jste si všimli, že existují různé módy stabilizace. Canon nabízí speciální mód, kdy se stabilizuje pouze ve svislém směru, určený pro panování objektů pohybujících se vodorovně. Nikon se snaží velký pohyb znamenající panování nebo změnu kompozice detekovat a stabilizaci v takovém případě automaticky vypnout. Ale pak zase může dojít k tomu, že např. při fotografování z jedoucího vozidla je pohyb natolik velký, že může tuto detekci poplést. Takže Nikon nabízí speciální “Active” mód, kdy je tato detekce vynputá a objektiv se snaží stabilizovat obraz pořád. U novějších verzí stabilizátorů také řídící systém podle charakteristik signálu z úhlových senzorů sám pozná, jesti je fotoaparát držený v ruce nebo je na stativu, a podle toho stabilizaci přizpůsobí.
U starších verzí stabilizátoru výrobci doporučují stabilizátor při fotografování ze stativu vypnout, protože ostrost nezlepší, ale naopak ji může i zhoršit. Proč přesně tomu tak je, jsem se nikde nedočetla, ale domnívám se, že je to tím, že systém je vyladěný na typické frekvence třasu rukou a ostatní frekvence se snaží ze signálu z úhlových senzorů odfiltrovat. Pokud je fotoaparát na stativu, tak typická frekvence jeho pohybu (způsobeného například sklopením zrcátka před expozicí) je mimo tento rozsah. Po odfiltrování tak zbude převážně jen šum, na jehož základě vznikne falešný řídící signál, který nežádoucím způsobem hýbe pohyblivým optickým členem. V extrémních případech, pokud je tento pohyb příliš velký, může dojít ke ztrátě ostrosti.
V úvodu jsem vám slibovala, že vám povím cosi o omezeních stabilizace obrazu, o kterých se příliš často nehovoří. Teď přichází ta chvíle. Jak jste si mohli všimnout výše, stabilizátor používá pouze dva senzory na měření pohybu fotoaparátu a jsou to úhlové senzory měřící rychlost otáčivého pohybu nahoru a dolů a do leva a doprava. Fotoaparát se ale pohybuje šesti způsoby: absolvuje posuvný pohyb ve směru kždé ze tří os a otočný pohyb kolem každé z nich. Senzory měří pouze dva z nich. Ostatní typy pohybu stabilizátor ignoruje.
Důvodem, proč stabilizátory v praxi fungují tak dobře, přestože kompenzují pouze dva typy pohybu, je to, že různé typy pohybu přispívají k rozmazání vlivem dlouhé expozice různou měrou. Náklon nahoru a dolů a do stran hraje obvykle zdaleka největší roli. Pootočení fotoaparátu nahoru, dolů či do strany o pouhých pár setinek stupně totiž znamená pohyb obrazu na senzoru o několik pixelů a tudíž viditelné rozmazání.
 |
| Obr. 3: Posunutí obrazu na senzoru způsobené otáčivým pohybem fotoaparátu. |
Vliv ostatních typů pohybu je obvykle mnohem menší, a proto je možné je zanedbat. Důraz je zde ovšem na slově obvykle.
Rozmazání vlivem posuvného pohybu směrem do stran nebo nahoru a dolů má totiž tu vlastnost, že závisí na vzdálenosti subjektu od fotoaparátu. Čím blíž je, tím je rozmazání větší. Vezměme si kupříkladu běžnou digitální zrcadlovku formátu APS-C s pixelem o velikosti zhruba 6μm a s objektivem o ohniskové délce 100mm. Pohnete-li fotoaparátem během expozice o desetinu milimetru při fotografování subjektu vzdáleného 5m, nemá to na ostrost téměř žádný vliv, protože obraz na senzoru se pohne o pouhý zlomek pixelu. Je-li ovšem subjekt vzdálený pouze 0.5m, tak se obraz pohne o více než tři pixely a dojde k viditelnému rozmazání.
 |
| Obr. 4: Posunutí obrazu na senzoru způsobené posuvným pohybem fotoaparátu. |
Co to znamená? Při fotografování na krátké vzdálenosti vliv posuvného pohybu vzrůstá. Postupně přestává být zanedbatelný a účinnost stabilizátoru tím pádem klesá.
Speciálně, pokud toužíte po makroobjektivu se stabilizátorem, abyste mohli fotit makro z ruky, bez stativu, tak si můžete docela klidně nechat zajít chuť. Pokud mi pořád ještě nevěříte, doporužuji vám nahlédnout do tiskové zprávy Nikonu ohlašující první makroobjektiv se stabilizátorem. Mezi drobnými poznámkami upřesňujícími detaily tam najdete následující text:
|
VR II Vibration Reduction technology allows photographers to shoot hand- held at as many as 4 shutter speeds slower* (at near infinity to 1/3x shooting and approx. 1 step at near 1:1) than would otherwise be possible, assuring dramatically sharper hand-held images. |
Volně přeloženo do češtiny, účinnost stabilizátoru má být až 4EV (všimněte si slůvka až!) při fotografování od zaostření na nekonečno až po vzdálenost při které zvětšení je 1:3, a pouze až 1EV pro vzdálenost poskytující maximální zvětšení 1:1.
Text doprovázející test stabilizátorů v Popular Photography bohužel poskytuje příliš málo technických detailů a tak není zcela jisté, jakou váhu lze měřením obecně přikládat. Jedno ale jisté je. Makro od Nikonu bylo testováno se stejně vzdáleným terčem jako ostatní objektivy a naměřené hodnoty nejsou relevantní pro makro rozsah.
Pokud teď příznivci stabilizace v těle prostřednictvím posunu senzoru tajně doufají, že u tohoto typu stabilizace toto omezení není, musím je zklamat. Detailní informace o tom, jak je tento stabilizátor přesně udělaný, se mi sice nepodařilo najít, ale jednoduché schéma na Obr. 5, převzatém ze stránek Olympusu, poměrně jasně ukazuje, že stabilizátor používá gyrosenzor, neboli že také měří pouze úhel náklonu, stejně jako optický stabilizátor. Podobně i Pentax na svých stránkách zmiňuje dva gyrosenzory.
 |
| Obr. 5: Stabilizace posunem senzoru – schéma. Zdroj: Olympus. |
Je to jen můj osobní názor a mohu se mýlit, ale domnívám se že stabilizátor, který by kompenzoval i posuvný pohyb fotoaparátu není vůbec snadná záležitost a aspoň v brzké době se něčeho takového nedočkáme. Vyžadoval by totiž jak komplikovanější senzory, tak i mnohem složitější řídící systém, protože, jak už víme, to, jak moc se obraz posune, v tomto případě záleží i na vzdálenosti fotografovaného subjektu. Což mimochodem také znamená, že v případě scény vykazující nezanedbatelnou prostorovou hloubku není možné prostým posunutím obrazu nebo senzoru zabránit rozmazání ve všech částech snímku současně.
Na závěr ještě jedna poznámka. To, že stabilizátory kompenzují jen otáčivý a ne posuvný pohyb se může projevit nejen při makrofotografii. I při delších vzdálenostech, je-li pohyb větší, tak může způsobit rozmazání, kterému stabilizátor nedokáže zabránit.
Typický příklad je malý kompakt, který držíte v natažených rukách (nebo dokonce i jen v jedné) kus před sebou. Nejen že se pohybuje celkově více než zrcadlovka, kterou držíte pevně u oka, ale hlavně posuvná složka pohybu je mnohem větší, takže stabilizace obrazu pak je méně účinná i u delších vzdáleností než jen u makra.
Vezměme si například kompakt s 8Mpix senzorem o velikosti 1/2.5″. Budete-li fotografovat ohniskem zhruba 100mm (přepočteno na 35mm formát) člověka vzdáleného 2m od vás a fotoaparát držet půl metru před sebou (tj. dotyčný bude od fotoaparátu pouze 1,5m), tak každý milimetr pohybu fotoaparátem nahoru nebo dolů znamená pohyb obrazu na senzoru o více než 6 pixelů. A stabilizátor tento pohyb nevykompenzuje, protože o něm vůbec neví.
Dávejte si proto pozor. Hardwarové stabilizátory sice obecně fungují velice dobře, ale mají svá omezení a jsou v praxi situace, kdy jejich účinnost není až tak velká. Týká se to hlavně fotografování velmi blízkých objektů, tj. detailů a makra, ale projeví se to i u větších vzdáleností, pokud fotoaparát není držen příliš stabilně. Není radno mávat kompaktem před sebou, v jedné ruce, ani když má stabilizátor.
Panovani
Canon nabízí speciální mód, kdy se stabilizuje pouze ve svislém směru, určený pro panování objektů pohybujících se vodorovně.
Pokud je mi znamo, tak tento moc panuje i pri vertikalnim panovani.
Stabilizátor na stativu ve větru
Dobrý den, zajímalo by mě, zda může stabilizátor obrazu pomoci vyřešit problém fotografování ze stativu za silného větru (když selhávají zátěže, není kam položit pytlík s pískem atd….)
V návodech se právě často píše o vypínání stab. na stativu, máte někdo zkušenost z praxe?
stabilizátor na stativu ve větru
mohu potvrdit, ze to funguje. Mam Canon 20D a 70-200/2.8 IS a stabilizator na stativu zapinam a funguje dobre. Navod hovori o vypinani asi z duvodu uspory baterie, to ja vyresil zakoupinim nahradni baterie (ackoli nepozoruji, ze by byl stabilizator zrout energie)
SLR / DSLR = rozdil ?
Mel bych taky jeden dotaz … objektivy urcene primarne pro slr – ku prikladu stary canon 28-135 is usm … pouzivam jej jak na slr (eos 100) tak dslr (400d) a musim rict, ze na 100vce se mi obraz zda mnohem “stabilizovanejsi”. Samozrejmne je to asi proto, protoze u dslr je crop faktor – vyplyva z toho teda ze na slr maji stabilizatory vetsi EV ucinnost nez na dlsr ?
slr / dslr = rozdil ?
Povedal by som že fullframe EF objektív 28-135 IS bude mať na 1.6 crop tele rovnakú účinnosť, aká by sa dala čakať s IS objektívom 45-216 na FF tele. Samozrejme za predpokladu, že je použitý identický systém stabilizácie obrazu. Ono je to ale čisto teoretické, nakoľko by 45-216 mal väčšie a ťažšie členy a z toho vyplývajúcu odlišnú charakteristiku stabilizácie. Prípadne by mohol 28-135 IS na 1.6 crop tele stabilizovať asi tak, ako na fullframe tele s 1.4x telekonvertorom. Samozrejme za predpokladu že by IS ešte fungoval. A tu sme pri zaujímavej otázke. Ako sa chová IS pri použití telekonvertoru? Vie niekto?
slr / dslr = rozdil ?
A tim si prave nejsem jist, jestli je stabilizace dimenzovana i pro crop faktor – jestli ISko pouziti na cropu nejak neosidi nebo nesnizi jeho ucinek.
Co se tyce telekonvertoru, tak bych rekl ze to vliv na funkci stabilizace nema – gyroskopy jsou v tele objektivu, takze funguovat bude – otazka opet zni – jestli IS nebude zmatene – protoze nebude svetlo usmernovat do bodu vzdaleneho rekneme 20mm od stabilizacniho clenu, ale do bodu 40mm vzdaleneho.
Sice u me pouziti konvertoru nehrozu – f5.6 na dlouhem konci je moc, ale tato otazka je vice nez zajimava
slr / dslr = rozdil ?
nemám exaktně změřeno, ale nepozoruji žádný rozdíl
(nikkor 70-200/2,8VR + TC-17E II, pokud je clona 8 ani rozdíl v kvalitě obrazu)
slr / dslr = rozdil ?
Rozdíl tam být může, stejně jako je rozdíl v udržitelném čase bez stabilizace.
Pokud uděláte z 24×36 políčka fotku 30×45 a rozkmit na filmu bude 0,05 mm, tak na zvětšenině bude 0,625mm, kdežto rozkmit 0,O5mm na čupu bude mít na zvětšenině kolem 1mm
Pekný článok
Pekný článok, ktorý si napriek rozmanitosti tématiky zachoval relatívne krátku dĺžku. Chcel by som sa spýtať, napriek tomu že žiadne IS objektívy nemám zdá sa mi že niekde som čátal že ak je stabilizovaný senzor, tak umožňuje aj korekciu naotečnia v osi objektívu, teda osi Z podľa obrázku 2 v tomto článku. Teoreticky si to predstaviť viem, ale prakticky som sa s tým ešte nestretol. Ak by to však bolo možné, tak na to sa žiaden optický IS nezmôže. 🙂 Osobne si myslím že je to hoax, ale prispelo by to určite maketingu. To že IS nevlastním mi nijako neprekáža, totiž fotím často pohybujúce sa objekty za nízkeho osvetlenia a radšej ocením možnosť mať 100 mm @ 2.8 pri 1/125 ako mať 100 mm @ 5,6 pri 1/30. Hoc by to stabilizácia udržala, objekt by bol rozmazaný.
pekný článok
Já jsem někde zahlédla poznámku o Pentaxu (pokud se dobře pamatuji) a rotaci senzoru, ale nějak se mi nepodařilo tu informaci ověřit, zda je pravdivá , a dohledat detaily. Hádám, že možné to je, ale technická realizace je asi dost složitá a účinnost poměrně malá, protože ta rotace kolem optické osy nemá zase až tak velký vliv (možná trochu u krajů, ale kolem středu snímku by se muselo jednat o poměrně velký úhel, aby došlo k viditelnému rozmazání).
stabilizace cipem
Nehrozi nahodou u stabilizace pohybem cipu, ze se cip prilis priblizi k okraji obrazoveho pole vykresleno objektivem a kvalita na okraji snimku necekane klesne? Nejsem nikde schopen zjistit, o kolik se presne takovy cip ve fotoaparatu pohybuje, nicmene napriklad Sony pri zapnute stabilizaci snizuje synchronizacni cas blesku z 1/250 s na 1/200 s (Alfa 700), lze tedy predpokladat, ze pohyb neni bezvyznamny. Vzhledem k tomu, jak u rady objektivu optimalizovanych pro mensi format klesa smerem k okrajum kvalita a mnozi se ruzne vady, neprijde mi posouvani cipu nekam, kde jej konstrukter objektivu neocekaval, zase tak strasne vyhodne. Kvalita zobrazeni mimo predpokladnou polohu cipu klesa mnohem dramaticteji a pokud nekdo pozaduje ostrost i v krajich snimku, muze pro nej tento zpusob stabilizace byt mene vyhodny, nez jak se na prvni pohled jevi. Zabyval se tim seriozne nekdo?
stabilizace cipem
Myslim že čip sa posúva maximálne do jedného milimetru. Pokial je nutné stabilizovať posun o veľkosti 10 pixlov, tak to asi veľa nebude – veď pixel pitch sa meria v mikrometroch. Objektívy väčšinou majú rezervu. Skúšal som zo srandy Sigmu 1.4/30 EX DC HSM na Canone s 1.3 crop senzorom a do f5.6 dávala ceľkom znesiteľné výsledky, samozrejme vinetácia bola značná, ale pri F 1.4 na prekvapivo nízkej úrovni (nad F8 zasa už bolo jasné že objektív nevykreslí celé políčko). Stabilizácia obrazu pomocou posúvania senzoru IMHO nekladie žiadne nároky na zväčšenia plochy, ktorú vie objektív pekne vykresliť.
Osobne by som bol veľmi rád, keby Canon spravil 1.6 crop prosumer kameru, ktorá ba mala pohyblivý bajonet, čím by z každého EF (proste fullframe) objektívu vznikol shift objektív. Veľmi by som to ocenil pri fotení architektúry a takýto feature by sa dal dobre predať…
Meranie rýchlosti
V článku je napísané:
“Stabilizátor používá dva senzory, které měří úhlovou rychlost – jeden ve směru nahoru a dolů, druhý doleva a doprava.”
Zaujímalo by ma, že či sa tým myslí niečo ako:
– merajú zrýchlenie a samotnú rýchlost dorátajú intergrovaním v čase a prepočítaním na uhlovú rýchlosť.
Priame meranie uhlovej rýchlosti si viem predstaviť pomocou odstredivej sily 🙂 ale to tu tak asi nebude fungovať. (a aj to by ešte chýbala informácia o smere otáčania)
meranie rýchlosti
Nevím jak je to u ostatních značek, ale na Obr. 2, který zobrazuje stabilizaci u Nikonu, jsou senzory popsané zcela konkrétně jako “Angular velocity sensor” (a podobně tomu je i v jiných materiálech, které jsem viděla, ale které zde bohužel nemohu citovat). Tj. nejedná se o akcelerometry, měřící zrychlení, ale na výstupu ze senzoru je skutečně úhlová rychlost. Jak je ovšem senzor realizovaný uvnitř, to mi není známo. Je dost dobře možné, že zrychlení používá.
meranie rýchlosti
Mereni rychlosti se realizuje vcelku snadno pomocí induktivních snímačů, které poskytují napětí úměrné rychlosti vibrací, možná proto se mluví o rychlosti. Zrychlení je, vzhledem k nízké frekvenci vibrací, která je významná při držení v ruce (okolo 1 Hz), poměrně malé a hůře se měří. Pro hodnocení velikosti vibrací je rozhodující rychlost vibrací (výchylka ani zrychlení nejsou nezávislé na délce expozice). Ve skutečnosti je to ale dost fuk, protože derivovat/integrovat vystup snimačů je triviální pro moderní elektroniku.
Mimochodem, někde jsem četl, že výchylka stabilizovaného čipu (u starých Minolt) dělala až 5 mm, což je podle mě hodně – obraz v hledáčku je pak někde jinde. I ta výchylka 1 mm uvedená výše je víc než 5% obrazu.
meranie rýchlosti
Opravdu existuji snimace, ktere meri uhlovou rychlost primo a nikoli integrovanim. K urceni uhlove rychlosti jim slouzi Coriolisovo zrychleni. Jedny z nejoblibenejsich k videni napriklad zde: http://www.analog.com/en/subCat/0,2879,764%255F801%255F0%255F%255F0%255F,00.html
A povidani jak to funguje zde: http://www.analog.com/library/analogDialogue/archives/37-03/gyro.html
Stabilizace čipem a teleobjektiv
Narazil jsem v internetových diskusích na tvrzení, že stabilizace pohybem čipu není vhodná pro velké ohniskové vzdálenosti objektivu, protože posuv čipu by musel být příliš velký, stabilizace prý v tomto případě ztrácí účinnost. Udělá mi v tom někdo jasno? Předem děkuji.
stabilizace čipem a teleobjektiv
Hm, škoda. To tvrzení, které jsem uvedl, je poměrně rozšířené a přitom z žádné diskuse nemám jasno, jak lze vyjádřit úbytek účinnosti stabilizátoru na ohniskové vzdálenosti. Na technické podpoře Olympusu jsem dopadl stejně – jo, tak nějak to je, nic víc vám neřekneme. Přitom právě u delších ohniskových vzdáleností je větší potřeba účinné stabilizace, takže jsem se neptal až tak zbytečně.
stabilizace čipem a teleobjektiv
Nejde o to, že by pohyb byl větší. Díky tomu, že se uvažuje kratší expozice, je celková velikost pohybu zhruba stejná. Nicméně pohyb obrazu je způsobený menším vychýlením fotoaparátu a je rychlejší. To znamená, že delší ohnisko klade větší nároky na rychlost celého systému (od senzorů, přes řídící systém, až po mechanismus pohybující senzorem) a také na přenost měření úhlů naklonění. Výrobci používající optickou stabilizaci se potýkají se stejným problémem, ale mají tu výhodu, že do objektivů s dlouhými ohnisky buď stabilizátor vůbec nemusí dát, nebo tam mohou dát dražší, kvalitnější systém, který zvýšené nároky zvládá. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že optický systém stabilizuje i obraz v hledáčku, tak musí řešit i velkou celkovou velikost pohybu. To je vyřešené tak, že stabilizační optický člen neustále pomalu driftuje ke středu, aby bylo co nejvíce místa pro stabilizaci rychlých pohybů do všech stran. Při expozici se toto drftování vypne.
Male nepresnosti
Male nepresnosti som nasiel v paragrafe o panningu:
“Ale pak zase může dojít k tomu, že např. při fotografování z jedoucího vozidla je pohyb natolik velký, že může tuto detekci poplést.”
Hlavne tato veta nedava zmysel, lebo logicky predpokladame rovnomerny priamociary pohyb auta, ktory sa neda nijako detekovat, teda nemoze ziadnu detekciu “poplest”. Ak ma Nikon nejaku detekciu, tak je to detekcia otacania okolo vertikalnej osy, co je normalny sposob panningu, lebo objekt sledujeme otacanim aparatu a nie jeho priamociarym pohybom. Teda Nikom bude fungovat spravne a Canon v ne-panning mode tiez. Oba aparaty budu kompenzovat jak vibracie ruky tak vibracie auta.
male nepresnosti
To auto jsem si prosím nevymyslela, přesně tako Nikon existenci “Active” módu sám zdůvodňuje. Váš předpoklad, že auto se pohybuje rovnoměrným přímočarým pohybem, je příliš zjednodušující. Představte si např. fotografy fotící z auta jedoucího terénem na safari v Africe. Auto přejíždějící terénní nerovnosti se rovnoměrným přímočarým pohybem nepohybuje a fotografové uvnitř něj už vůbec ne.
male nepresnosti
Aj pohyb auta iduceho na safari v Afrike sa sklada z pohybu rovnomerne priamociareho, ku ktoremu sa pridavaju vibracie vo vsestkych smeroch.
V clanku bol pouzity pojem “velky pohyb”, pod ktorym som si automaticky predsravil pohyb rovnomerne priamociary (typicky pre automobil). Potom musi existovat aj maly pohyb, to su tie vibracie. Vznikol dojem, ze clanok pripusta moznost detekcie tohto “velkeho pohybu”, co by bolo v rozpore so zakladnymi principmi fyziky. To bolo pricinou mojej reakcie.
Je mozne, ze vibracie v iducom automobile su natolko netypicke, ze mozu “poplest” stabilizaciu. Takto to malo byt formulovane a pojem “velky pohyb” radsej vynechat.
Lepší stabilizace, nebo nižší clona?
Škoda, že se autorka nezmiňuje o “stabilizátoru vs. cloně”. Mnoho lidí si právě neví rady s tím, zda koupit za podobný peníz objektiv se stabilizací, nebo raději bez stabilizace, ale s lepším clonovým číslem…
lepší stabilizace, nebo nižší clona?
Stabilizátor nahrazuje stativ. Pomůže udržet delší expozice. Světelnější objektiv nenahradí. Nedokáže ani vytvořit menší hloubku ostrosti, ani zkrátit expozici. Tj. pomůže při fotografování statických scén, při fotografování pohybujících se objektů dochází k rozmazání pohybem.
Stativ + Stabilizace
Na MFF UK (zadna fotograficka skola) jsme meli jednu prednasku u Digi foto a tam rikali, ze je lepsi stabilizaci se stativem vypinat jednoduse pro to, ze to “rezonuje” a stabilizator se snazi kompenzovat pohyby, ktere vznikaji samotnym vrtenim se objektivu. Predpokladam, ze se ale jednalo o pripad, kdy mame fotak pevne na stativu a dalkovou spout a nezalezi az tak na delce expozice.
stativ + stabilizace
Nechci brat iluze, ale jestli myslis prednasku Z. Topfera, tak tu je treba brat se znacnou rezervou. On tomu ten prednasejici totiz moc nerozumi a zdroje informaci si vybira dost nestastne, takze se pak clovek nemuze divit, kdyz tam placa nesmysly a nedokaze ani poradne zodpovedet dotazy z rad posluchacu. Nejlip by asi bylo zapomenout na vsechna moudra, co tam clovek slysel. Pokud si dobre vzpominam, tak postavil prednasku hlavne na doporucenich z navodu k pouziti od sveho digi kompaktu Olympus (a par jejich propagacnich brozurach, co asi dostal v obchode kdyz to kupoval), blabolech z digineffu a kolekci svych neprilis povedenych fotografii z dovolene, na kterych se snazil ukazovat zasady kompozice.
Vyznelo to ale dost nestastne, protoze na kazde fotce vzdy uplatnil jenom zasadu, o ktere zrovna mluvil, a ostatni porusil – napr. kdyz chtel ukazat, ze je vhodne umistit hladinu more do tretiny snimku, predvedl fotku, na ktere byla jedna lod presne uprostred zaberu a jeste byla strasne malicka, jinak na te fotce nebylo nic. Proste tragedie. Obcas aspon ukazoval cizi fotky postahovany z ruznych for (pochybuju, ze se tech autoru zeptal), u kterych tak nejak intuitivne citil, ze jsou lepsi, ale nebyl schopen ani presne popsat, proc je zrovna tahle kompozice tak vhodne zvolena…
stativ + stabilizace
Jojo, chtelo to brat s rezervou… Ale jako u vseho, je na cloveku co s toho zahodi jako blabol a co si odnese. Mne se treba libilo jak na prednasce ukazoval ja se da menit barva oci a delat z toho BW a co se tam da nastavovat. No a skoncil s modrym uprostred a cernym okolo 🙂
Co se tyce tech stabilizatoru, tak mi to prijde logice. Fotka je tak jako tak pouzitelna, akorat kdyz to clovek zkouma, tak to je drobatko slabsi s tim zapnutym. A co jineho se tam deje, nez ze se stabilizator vrti i kdyz by mel byt v klidu 🙂
stbilizace čipem + IS
Docela by mě zajímalo, jaký bude výsledek, když se na stabilizované tělo nasadí stabilizovaný objektiv. Zatím to možná zní jako hloupá otázka, kdo by utácel za IS, když už jednu stabilizaci má, ale jak se postupně patenty rozšiřují na ostatní značky, tak se možná dočkáme situace, kdy upgradujeme tělo a k IS objektivu(ům) dokoupíme stabilizované šasi. Osobně si myslím, že to bude dělat pěknou rotyku a nezbyde nic jiného, než jednu stabiliaci vypnout. Ale pokud by někdo měl možnost to vyzkoušet …
stbilizace čipem + is
Podle mně to bude tak, jako když budete mít v PC spuštěné dva antiviry nebo dva firewally nebo, řečeno ještě lapidárněji, necháte si barák hlídat dvěma ochrankama, které o sobě nebudou vědět a navzájem se neznají. Celkový výsledek bude mnohem horší než kdyby tam nebylo nic.
Natočení, posun, makro. Jak to je?
Nějak se v tom nemohu orientovat. V začátku článku se mluví o kompenzaci natáčení DSLR od středové osy objektivu. Tento pohyb umí stabilizátory kompenzovat, ostatní jako je například posun, ne.
V pasáži o účinnosti stabilizace v závislosti na vzdálenosti objektu se najednou mluví o posunu.
Výklad o závislosti rozmazání na vzdálenosti objektu mi opravdu jasný není.
Myslím si že je dokonce trochu zavádějící.
Dosud jsem si myslel, že síla projevu úhlového odchýlení přístroje od přímky procházející středem objektivu a objektem závisí jen na míře úhlového “zvětšení/zmenšení” obrazu na čipu/filmu bez ohledu na tom, zda toho bylo dosaženo ohniskovou vzdáleností objektivu a nebo například jen mezikroužkem. To platí i pro projev účinnosti stabilizace.
Stabilizátor funguje na základě snímání “zrychlení” objektivu+fotoaparátu a stabilizuje vždy naprosto stejně, nezávisle na tom jak je nazoomováno a nebo kam je zaostřeno. Obraz se nesnímá.
Tedy je podle mně jedno jestli fotím velmi blízký a nebo vzdálený předmět. Podstatné je úhlové zvětšení předmětu optikou.
natočení, posun, makro. jak to je?
Nedalo mi to, a přečetl jsem článek ještě dvakrát. Teprve potom jsem si uvědomil, že autorka na závěr nemluví o stabilizaci, ale jen o zvyšujících se projevech pohybu fotoaparátu, které stabilizátor z principu neindikuje a tedy na ně nereaguje 🙂
Takže to beru zpět.
fotografie a video
Jen škoda, že stabilizaci nejde prakticky využít kromě fotografie i pro video
Tomáš Adamec
Macro
Jsem jediný, kdo si u článku o VRII u macro objektivu všiml, že 4 shutterspeeds rozhodně nejsou 4 EV? Při standardním kroku 1/3EV je to snad 4/3EV a to je přece jenom trochu rozdíl.
Stabilizace a neostrost – Radko?
Nedávno jsem se setkal se zajímavým názorem.
Kolega mi tvrdil, že srovnáme-li tentýž model objektivu (konkrétně řeč byla o Canon EF L 70-200 f/2.8), bez stabilizace a s ní, verze bez bude mít ostřejší fotky, neboť stabilizátor svojí snahou kompenzovat sice rozhýbanější fotky zachrání, ale ty úplně ostré (př. statické focení z ruky) zase mírně mázne.
Jelikož tentýž kolega sveřepě tvrdil, že stabilizace na čipu je mnohem výkonnější než v objektivu, nebral jsem ho úplně vážně, ale když jsem narazil na Váš článek – jak to tedy je: skutečně může stabilizátor fotkám uškodit?
stabilizace a neostrost – radko?
Jen pro přesnost: Zmiňujete se v článku o starších typech stabilizátoru, které bylo třeba na stativu vypnout, ale můj dotaz směřuje spíše k běžnějšímu focení bez stativu, kdy si třeba vezmu podobný teleobjektiv na procházku soumračnou Prahou. Skutečně by platilo, že ty úplně nejostřejší snímky dělají skla bez IS (VR)?