Tlačítko pro kontrolu hloubky ostrosti

V poslední době se dosti často objevují dotazy na význam a funkci tlačítka kontroly hloubky ostrosti. Proč vůbec na přístroji resp. na objektivu je?

Tento ovládací prvek najdeme výhradně u zrcadlovek, a to ještě jen u těch modernějších. Je to sice maličkost, ale maličkost důležitá, neboť umožňuje ještě před vlastní expozicí snímku zjistit, jak to vlastně bude vypadat s výslednou ostrostí budoucího snímku.

Relativně dávno se objevil vynález automatické clony (objektiv se zacloní jen v okamžiku snímku) a clonového simulátoru (TTL měření expozice při odcloněném objektivu). Bylo to velké usnadnění fotografické práce, protože se již nemusela expozice měřit při pracovní (někdy dost vysoké) cloně – hledáček byl pořád stále stejně světlý jako při úplném odclonění a lépe se tak zaostřovalo. Ale jediným kontrolním mechanismem pro hloubku ostrosti zůstala její stupnice na obvodu objektivu, což není dostatečně přesné. Starší typy přístrojů bez clonového simulátoru měřily expozici přímo přes zacloněný objektiv, a tak si mohl fotograf zároveň s měřením také zkontrolovat hloubku ostrosti. Proto takové přístroje kontrolní tlačítko nemusejí mít (Praktica MTL/LTL) – ale na objektivu samozřejmě být mohou.

Pro zopakování: hloubka ostrosti je veličina určující pole zaostřeného obrazu, tedy “odkud kam” ve vzdálenosti od objektivu bude obraz ostrý. Závisí na ohniskové vzdálenosti objektivu – roste-li ohnisková vzdálenost, zmenšuje se současně hloubka ostrosti; největší hloubku ostrosti mají širokoúhlé objektivy (některá “rybí oka” se proto ani nezaostřují), nejmenší naopak teleobjektivy. Velký vliv na hloubku ostrosti má i použité clonové číslo – čím je větší clona, tím je větší i hloubka ostrosti, proto se např. pro portréty užívá malá clona, aby se rozostřilo pozadí a nepůsobilo rušivě a naopak při snímcích krajiny se používá clona co možná největší, aby byl celý obraz ostrý.

Tlačítko pro kontrolu hloubky ostrosti může být dvojího druhu. Mechanické manuální fotoaparáty toto tlačítko nemají na vlastním těle, protože bývá umístěno na objektivu (Olympus OM nebo Nikon FM). V poslední době se u automatických zrcadlovek objevuje tlačítko hloubky ostrosti přímo na těle, tudíž funguje s jakýmkoli objektivem (funguje elektronicky a dokáže proto “zkušebně” zaclonit i objektiv, který vůbec nemá ovladač clony).

K čemu ten “čudlík” tedy vlastně je? Uvedeme si takovou modelovou situaci: fotografujete chalupu, která se vám líbí. Změříte si expozici a vyjde vám čas 1/500 s při cloně 5,6. Ale chcete se přesvědčit, jestli bude celá stavba ostrá – stisknete tedy kontrolní tlačítko: nesmíte se ale nechat zmást tím, že obraz je tmavý (přístroj prostě zařadil předvolenou clonu) a sledujte jen ostrost popředí a pozadí. Vidíte, že stavba není celá ostrá, proto zvolíte clonu 11 a čas 1/125 s (pro přepočet expozičních hodnot viz tabulka v článku “Vztah mezi clonou, časem a citlivostí filmu”). Větší clonou více než dvojnásobně zvětšíte hloubku ostrosti, čímž dosáhnete ostré kresby po celém obrazu. Podobně lze kontrolovat naopak zase žádoucí rozostření pozadí u portrétu apod.; nemusíte pak napjatě čekat, jestli “to bude nebo nebude vostrý” a divit se PROČ. Tmavnutí obrazu v hledáčku při stisknutí kontrolního tlačítka je naprosto nutné a nelze to jinak vyřešit – vyplývá to ze samotné konstrukce a funkce irisové clony.

Napsat komentář