motiv

Willy Ronis, žijící klasik francouzské fotografie

V souvislosti s úspěšnou pařížskou retrospektivní výstavou představujeme pětadevadesátiletého francouzského fotografa Willyho Ronise, přítele Cartier-Bressona, Roberta Capy a Roberta Doisneaua.

Ulice Savart
Willy Ronis: Ulice Laurence Savart, 1949. © Willy Ronis.
Jméno Willy Ronis sice moc francouzsky nezní, ale přesto patří patrně "nejfrancouzštějšímu" z francouzských fotografů. Jeho současnou retrospektivní výstavu, která byla prodloužena až do 27. května, shlédlo podle povánočních odhadů více než 350 tisíc návštěvníků. I když o výstavy fotografií nebývá obvykle velký zájem, před pařížskou radnicí se každý den během dopoledne tvoří fronta lidí, které Ronis zajímá. Nečekejme však žádnou senzaci, ale pečlivě vybranou kolekci černobílých, povětšinou nostalgicky laděných fotografií ze „staré“ Paříže.

Willy Ronis se narodil 14. 8. 1910 v Paříži v rodině židovských imigrantů – otec pocházel z Ukrajiny, matka z Litvy. Jeho otec byl manuálně zručný, a tak brzy našel uplatnění jako retušér ve známém studiu v ulici Saint-Honoré. Brzy nato si pod pseudonymem Ronese otevírá vlastní fotografické studio. Malý Willy se tu seznamuje s fotografickým řemeslem, ale sní spíš o dráze hudebního skladatele. Když se v jednadvaceti letech vrací z vojny, zjišťuje, že otec má rakovinu a že ho nenáviděné řemeslo kvůli obživě rodiny nemine. Čtyři roky sice mechanickou práci vydrží, ale podmínky k „přežití“ jsou stále horší a horší. Po otcově smrti v roce 1936 studio zaniká a mladý Willy Ronis, který se v témže roce sblíží s Henrim Cartier-Bressonem, má jasno: bude „volným“ fotografem.

Náměstí Vendome
Willy Ronis: Náměstí Vendome, 1947. © Willy Ronis.
Ovšem vysněný svět svobodného povolání naráží jako v mnoha jiných případech na nedostatek peněz. Dobře placené zakázky prostě nejsou, nebo na nich pracují jiní, známější fotografové. Ronis sice navazuje spolupráci s novinami L´Humanité a s časopisem Regards, ale i tak se jeho předválečný život podobá spíše živoření. Fotografovat však nepřestává – spíš naopak, na svých nekonečných toulkách po Paříži má svůj Rolleiflex neustále při ruce. Paříž ho fascinuje a srůstá s ní natolik, že se mu stává hlavním a ústředním celoživotním tématem. Znalosti Paříže, jejich rázovitých čtvrtí a hlavně schopnost kontaktu s obyčejnými lidmi se mu zúročí až po válce, kdy ve zcela jiné atmosféře pořídí své nejlepší, nesmrtelné záběry.

Malý Pařížan
Willy Ronis: Malý Pařížan, 1952. © Willy Ronis.
Za války dočasně pracuje v Paříži, ale protože fotografování podléhá přísné kontrole ze strany Němců, rozhoduje se pro útěk do svobodné zóny – na jih Francie. Živí se různými příležitostnými pracemi a samozřejmě fotografií. Velké tvůrčí vzepětí Ronis prožívá s koncem války. Při práci na reportáži z vojenského transportu vracejícího se do Paříže vzniká jeho lidsky "nejsilnější" fotografie Retour des prisoniers, gare de l´Est, mars 1945 (Návrat vězňů, nádraží l´Est, březen 1945), na níž zachytil dojemnou scénu loučení zdravotní sestry s jedním z vojáků. Z fotografie čiší tolik citu, že se Ronis odhodlal k její publikaci až po 30 letech. Nechtěl nikomu uškodit.

V roce 1947 Ronis objevil pařížskou čtvrť Belleville Ménilmontant, kterou si ihned zamiloval. Další tři roky fotografoval hlavně tady, s tajným snem vydat o této čtvrti fotografickou publikaci. To se mu podařilo v podstatě náhodou o několik let později. Kniha s názvem Belleville Ménilmontant spatřila světlo světa v roce 1954, dokonce s předmluvou známého spisovatele Pierra Mac Orlana. I když Ronis začal díky ní být uznávaným fotografem a účastnil se různých výstav, velký komerční ohlas její vydání nemělo. Část nákladu knihy, která je dnes sběratelskou lahůdkou, dokonce skončila ve výprodeji.

Kluci z ulice Vilin
Willy Ronis: Kluci z ulice Vilin, 1957. © Willy Ronis.
Na konci 40. let a v průběhu padesátých let vznikly Ronisovy nejproslulejší fotografie. Většinu z nich ještě fotografoval svým oblíbeným Rolleiflexem, jehož negativ formátu 6x6 mu umožňoval i nejrůznější varianty výřezů. Později Ronis přešel na pohotovější kinofilmový Pentax a začal kompozičně využívat celou plochu negativu. Již za války si Willy Ronis oblíbil jihofrancouzskou Provence. Zajížděl sem i později, v 70. letech tu dokonce pobýval trvale. Jednoho dne v roce 1949 tu v měkkém protisvětle zachytil svou ženu Anne Marie bez šatů u venkovského umyvadla. V krátké intimní chvilce tak vznikl Provensálský akt (Le Nu Provencal, 1949), fotografie s nespornou malířskou inspirací, prostoupená něhou, štěstím i úctou k prostému venkovskému životu. Provensálský akt však na současné výstavě, která je zaměřena výhradně na Paříž, zastoupen není. Nechybí tu však dvě další Ronisovy fotografie-ikony, které zlidověly natolik, že nechybí snad v žádné pařížské prodejně pohlednic. První z nich je Le petit parisien, 1952 (Malý Pařížan, 1952), snímek chlapce běžícího s bagetou pod paží, druhý Les amoreux de la Bastille, 1957 (Milenci od Bastily, 1957). Ronis, který s oblibou popisuje okolnosti vzniku svých fotografií, přiznává, že zatímco snímek Milenci od Bastily vznikl bez předchozí přípravy, Malý Pařížan je vlastně domluvenou, předem zinscenovanou fotografií. Většina z nás by asi hádala, že je to přesně naopak.

I když v okruhu zasvěcených byl Ronis uznáván již od konce 40. let, na opravdový úspěch si musel počkat až do své sedmdesátky, kdy vydal retrospektivní knihu Sur le fil du hasard (Na nitce náhody). Její obrovský a v podstatě nečekaný úspěch mu vrátil chuť do fotografování, kterému se poté aktivně věnoval až do roku 2002. Ale nejen to – v 90. letech ještě lyžoval a dokonce skákal s padákem.

Milenci od Bastily
Willy Ronis: Milenci od Bastily, 1957. © Willy Ronis.
Willy Ronis je klasickým představitelem humanistické fotografie 2. poloviny 20. století. Jeho fotografie jsou jednoznačným přitakáním životu a drobným životním radostem. Nepochybně v sobě mají i kus sentimentu a s postupujícími léty z nich víc a víc vystupuje nostalgie po „starých dobrých časech“. Proto si také na uznání širší veřejnosti musely několik desetiletí počkat. Ale aby nedošlo k omylu: Ronis nikdy nebyl svým založením dokumentarista, ale člověk, který fotografoval především srdcem. Proto jsou jeho černobílé fotografie plné citu a odstínů nejrůznějších nálad. Některé z nich jako by přímo zářily mnoha barvami.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Martin Syrovátka11.5.2006, 11:29odpověď
Richard11.5.2006, 13:46odpověď
silencix14.5.2006, 21:41odpověď
Michal2.6.2006, 00:34odpověď
Skopek20.6.2006, 11:48odpověď
Jiří Urban29.6.2006, 08:43odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace