motiv

Životní příběh Keithe Cartera

Pražský dům fotografie nám představuje dalšího zajímavého autora, čtyřiapadesátiletého Američana Keithe Cartera.

Každý zájemce o fotografování už patrně ví, že Pražský dům fotografie přechodně sídlí v Galerii Oskara Kokoschky na Jungmannově náměstí. Výstavu křehkých lyrických snímků Keithe Cartera nazvanou Opravdové příběhy tu můžete navštívit až do 5.1. příštího roku. Opravdové příběhy jsou tím pravým pro lyrické duše: i když Keith Carter často tvrdí, že svými fotografiemi jen skládá svůj životní příběh, je to bytostný romantik.

Plachý a stydlivý fotograf z texaského Beaumonte na zahájení své první výstavy v Čechách nedorazil – prý mu v tom zabránily neodkladné rodinné záležitosti. Keith Carter ovšem Čechy zná, nějaký čas dokonce pobýval – samozřejmě s fotoaparátem – v Praze. Během pražského pobytu vznikla další pozoruhodná kolekce poetických fotografií. „Carterovo umění spočívá v tom, že vyfotografuje to, co jsme už všichni viděli, ale odhalí věci, kterých jsme si nikdy předtím nevšimli.“ Tak vystihl Carterovo umění v textu ke katalogu výstavy John Wood. Aby však nedošlo k omylu: současná výstava není zaměřena na fotografie z Prahy (neobsahuje ani jedinou), ale je výběrem z dosavadní Carterovy tvorby. Celkem je tu vystaveno 42 velkých čtvercových zvětšenin: kdo už navštívil některou z výstav Pražského domu fotografie po letošních záplavách, dobře ví, že náhradní prostory v Galerii Oskara Kokoschky nejsou „nafukovací“, a tak mohlo být z 85 nabídnutých fotografií vystaveno jen výše zmíněných 42; pro ty, které se nevešly na stěny, musely být zřízeny speciální stojany. Ovšem buďme vděčni za zapůjčené prostory, protože i takto „zeštíhlená“ výstava nám ve zkratce přibližuje to nejlepší, co americký lyrik s fotoaparátem zatím vytvořil.

Rádiový letec
Keith Carter: Rádiový letec (Radio Flyer)
Nikoli věkem, ale spíše celkovým přístupem se Carter řadí spíš ke klasickým „vypravěčům příběhů“ než k modernistům. Tomu odpovídá i technika, kterou používá: vyhýbá se nejen digitálním aparátům, ale i kinofilmu. Po městech (kniha o Paříži, nedávno též o Praze), ale i po své domovině chodí se středoformátovou, často též i s velkoformátovou kamerou. Fotografie nijak zarputile nerežíruje, spíš hledá ke zmáčknutí spouště ten „pravý“ okamžik. I když není vyznavačem manipulované fotografie, lyrickému vyznění svých fotografií přece jen napomáhá, a to především veskrze výtvarnými prostředky. Zatímco při fotografování je jeho hlavním tvůrčím prostředkem hloubka ostrosti, při zpracovávání fotografií v temné komoře pak především tónování, kolorování a další výtvarné úpravy pozitivu. Postupem doby vyzkoušel leccos, od klasických tónovačů, přes čaj, kávu, stříbro, paladium a různé oleje – v poslední době své fotografie především selénuje. Snímky, které by v barvě mohly působit i banálně, tak dostávají snovou, lyricky rozechvělou a nostalgickou atmosféru. Vezměme si za příklad třeba fotografii s názvem Pomerančovník z roku 1995: zatímco estét se může nad stokrát použitým motivem (bílý kůň v krajině) pošklebovat, nezakomplexovaný vnímavý divák se nechá lyrickou silou snímku strhnout. Carter ostří na pomeranče v horní části snímku a rozmazaný kůň ve středu snímku se tak stává spíše snem než skutečností. Dostal se až na samou hranici kýče? V jistém smyslu ano. Avšak fotograf se za svůj sklon k sentimentu nijak nestydí – dokonce tvrdí, že si ve spojitosti s uměním chce „i trochu zaplakat“.

Uchopení Venuše
Keith Carter: Uchopení Venuše (Holding Venus)
S lyrikou Pomerančovníku koresponduje i řada dalších snímků s tematikou dětského světa. Zdá se, že se Carter vydal do nejrůznějších míst světa hledat své dávné dětské sny a zmizelé představy: proto tak rád mění prizma dospělého pohledu a s takovou radostí na objektiv nasazuje předsádky a objektiv s velmi krátkým ohniskem („rybí oko“). Opravdu se snaží rekonstruovat svůj dětský svět nebo je jen pomocná „berlička“ k dosažení nezvyklých snímků? Od každého trochu. S návraty do dětství souvisí i Carterova obliba masek, poutí, cirkusů a lidových obyčejů. I když převažují lyrické motivy, lze v jeho fotografiích též vysledovat jistý smysl pro humor (Sloní noha, Opice ve svatebním dortu). Avšak Carter je především humanista: chce být lidský a daří se mu to, protože z jeho fotografií lidskost a soucit často přímo čiší. Velmi dobře se mu to daří i při fotografování zvířat, zejména psů. Stačí se dobře podívat na fotografii nazvanou Opuštěný pes, jednu z nejlepších ve svém žánru. Lyrika dětského světa, humanismus i cestovatelská vášeň se pak prolíná v jednom z nejlepších dosavadních Carterových cyklů, který dostal podle jedné z fotografií název Uchopení Venuše. Carter však v žádném případě není reportér: jezdí po světě a snaží se poznat život a pochopit jeho smysl, aby se podle svých slov naučil, co všechno znamená být lidský. Velmi působivá titulní fotografie Uchopení Venuše má v sobě navíc i další prvky z Carterovy fotografické „kuchyně“: tajemství a pokoru.

„Carter nás nutí uvědomit si, že obyčejné věci každodenního života mohou být a skutečně jsou nadpřirozené, pokud je náš pohled správně nasměrovaný a my jsme otevření a připravení na zázraky a magii,“ píše dále John Wood v katalogu k výstavě. To je pravda, ovšem neznamená to, že se Carterova pražská výstava bude líbit každému. Je to výstava pro citlivé duše. Pokud vyznáváte sociální dokument nebo eroticky laděnou fotografii, není to nic pro vás. Carterův svět je prostě po všech stránkách velmi křehký.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace