1. Slovo úvodem

Podobně jako mí redakční kolegové, jejichž názory jste si mohli přečíst v minulých týdnech, i já se s vámi chci podělit o své osobní dojmy a praktické postřehy týkající se EOSu 5D. Jsem ale v trochu jiné situaci než oni a i další recenzenti, kteří 5D měli zapůjčený k otestování – již ho totiž sama vlastním. A tak doufám, že vám dokážu nabídnout malinko jiný úhel pohledu než oni. Tím vůbec nechci říct, že moje názory jsou fundovanější. Pouze to, že na rozdíl od nich jsem došla k názoru, že 5D je pro mě ten pravý, a dokázala přesvědčit o účelnosti této ne zcela zanedbatelné investice i svého muže. Mohu vám popsat, co mě k mému rozhodnutí vedlo, a prozradit vám, jestli má očekávání 5D naplnil. Také díky tomu, že ho mám k dispozici kdykoli se mi zachce, jsem měla možnost ho používat v různých podmínkách a vyzkoušet v praxi různé drobnosti, ke kterým se ostatní pro nedostatek času třeba vůbec nedostali. Doufám, že pro vás takové povídání bude alespoň trochu zajímavé a případně i užitečné, pokud jeho koupi zvažujete.

Většina mých názorů vychází z normálního používání fotoaparátu způsobem, na který jsem zvyklá. Zvědavost mi ale nedala a zkusila jsem udělat i pár umělých testů zaměřených na některé vlastnosti EOSu 5D, o kterých se často diskutuje (respektive některé na můj popud provedl můj muž Radek – k detailnímu testování fotografického vybavení má mnohem kladnější vztah než já a testy navrhnul a provedl s pečlivostí, které byste se ode mě nikdy nedočkali). Nijak se netajím tím, že zdaleka ne všechno jsem už v praxi vyzkoušela, a nevylučuji, že se časem některé moje názory mohou změnit. Řada soudů, které zde budu prezentovat, je ryze subjektivních. Berte je prosím tak. Budu se pokud možno snažit vysvětlit, co mě k nim přivedlo, a vy se můžete sami rozhodnout, co je pro vás relevantní a co nikoli.

Omlouvám se, ale veškerá porovnání a ukázky se budou týkat EOSu 5D a 10D. Je mi jasné, že většinu čtenářů by asi více zajímalo spíše srovnání s 20D nebo s přístroji profesionální řady 1D a 1Ds, případně s Nikonem D200. Tato těla ale bohužel nevlastním a pokud jsem je vůbec někdy držela v ruce, tak pouze krátce, takže s nimi v detailu srovnávat nemohu. Snad vám ale i srovnání s 10D v něčem pomůže.

2. Proč jsem si 5D pořídila

Nejdříve trocha historie. Digitálem jsem začala fotit seriózněji (čímž míním tak, aby šly dělat i rozumně vypadající papírové fotky, nejen obrázky na web) před třemi lety. Před tím jsem fotila na diapozitivy nebo tu a tam i na negativ, když si to situace žádala, a filmy jsem si sama skenovala. Zpočátku jsem to zkoušela s digitálním kompaktem Canon G3, ale s tím jsem se nikdy příliš nesžila. Po půl roce jsem to vzdala a vyměnila ho za digitální zrcadlovku Canon EOS 10D. S tou jsem se naopak skamarádila naprosto okamžitě, a to do té míry, že můj dříve milovaný Elan IIe (alias EOS 50E) od té doby leží ladem ve skříni. Vyfotila jsem s ním od té doby přesně jeden film - na akci fotografického klubu, kde bylo povinné fotit na diapozitivy.

Co mě vedlo k tomu, abych po dvou a půl letech přesedlala na nový EOS 5D? 10D je velice dobrý fotoaparát a nemyslím, že by byl v současnosti už nějak výrazně zastaralý. Rovněž ani nejeví žádné známky opotřebování (alespoň ten můj ne). Mám ho velmi ráda a v podstatě by mi svými parametry i nadále stačil. Dvě věci mi na něm ale přece jen čím dál tím víc vadily. Jednou je jeho velmi pomalé probírání se ze spánku. V posledních letech jsou velmi často objektem mého fotografického snažení mé vlastní děti a tu a tam troufnu i na cizí lidi nebo se mi před objektiv připlete i nějaké to zvíře. Nedokážu spočítat, kolikrát jsem se dostala do situace, kdy se dělo něco zajímavého, co stálo za vyfotografování, ale než se fotoaparát probudil a já stihla nastavit vše potřebné, bylo pozdě. Tou druhou věcí je prodlužovací faktor 1,6x. S filmovou zrcadlovkou jsem velmi ráda používala úhly široké a ještě širší a čím dál tím více se mi po nich stýskalo. Kromě toho jsem také s tímto faktorem přišla i o univerzální zoom, který by v jednom zahrnoval jak širší ohniska, tak i kratší teleobjektiv, vhodný pro detailnější záběry, portréty, apod. Mým nejčastěji používaným objektivem se stal EF 17-35mm f/2,8 L, poskytující v přepočtu rozsah 27-55 mm. Což je na horním konci poněkud málo a na dolním zase moc, vezmu-li v úvahu, že jediné moje ještě kratší sklo je Sigma 14mm f/2,8 EX, která obstojí jako prima hračka v podobě extrémně širokoúhlého objektivu pro občasné použití na kinofilmovém formátu, ale pro běžné užívání jako jediný opravdu trochu více širokoúhlý objektiv na APS-C formátu (s ohniskem přepočteným na kinofilm 22mm) není nic moc. Například už jen proto, že má velké sklony k vytváření prasátek a díky vypouklé přední čočce na ni nejdou zepředu šroubovat filtry.

Můžete poznamenat, že tyto problémy lze přece vyřešit i jinak, než nákupem 5D. A budete mít naprostou pravdu. Speciálně u prvního zmíněného problému by přechod na EOS 20D, který tímto nešvarem netrpí, zcela adekvátním řešením. V případě faktoru 1,6x je situace ale přece jen trochu složitější. Kromě toho, že 5D zřejmě nebude svádět k dalšímu upgradu tak brzy jako 20D a pravděpodobně vydrží člověku o něco déle, jak velmi správně poznamenal Honza Hlinák ve své recenzi, nahradit během let postupně nashromážděné objektivy s rozsahy ohnisek vhodnými pro kinofilmové políčko jinými, vhodnými pro senzor velikosti APS-C, může být finančně značně náročné a v tomto světle se na první pohled poměrně vysoká cena 5D jeví dost jinak. U profesionálních zoomů řady L se světelností 2,8 navíc skutečně plnohodnotná náhrada momentálně ani neexistuje. Canon sice již vyrábí několik zoomů s rozsahem uzpůsobeným formátu APS-C, ale jsou to všechno objektivy s menší světelností (což by mi vzhledem k tomu, že hodně často fotím z ruky za horších světelných podmínek, dost vadilo) a nepočítám-li 17-40mm f/4,0 L, tak jsou všechny i horší mechanické konstrukce než objektivy řady L. Kromě toho se mi třeba takový EF-S 17-85mm f/4,0-5,6 IS zdá v současnosti i stále ještě poněkud předražený (speciálně ve srovnání s EF 28-135mm f/3,5-5,6 IS, kterému je po přepočtení ohnisek víceméně ekvivalentní), nemluvě o tom, že na 10D objektivy EF-S stejně nepasují, takže současná výměna těla by byla nezbytná, i kdybych se nakrásně rozhodla se smířit s delší prodlevou po zapnutí. Pár objektivů s vhodným rozsahem ohnisek a světelností se sice najde v sortimentu jiných výrobců (Sigma, Tokina, Tamron), ale přiznám se otevřeně, že do těch se mi vůbec nechce. Nejen kvůli potenciálním problémům s kompatibilitou s budoucími těly, jimiž je proslavená konkrétně Sigma, ale hlavně protože mám opravdu ráda příjemnou mechanickou stavbu Canonů řady L s rychlým tichým USM a full-time manuálním ostřením a moc nerada bych se s nimi loučila.

Další dvě věci, které mě na 5D velmi lákaly, jsou menší šum při vyšších ISO a větší rozlišení. Ne že by 10D v těchto ohledech byl špatný a opravdu by mě to nutilo k přechodu na novější model, ale ještě lepší parametry v těchto dvou směrech se mi hodí. Vyšší ISO používám velmi často z mnoha důvodů. Ať už proto, že potřebuji použít dostatečně krátký čas, aby pohybující se objekty nebyly na snímku rozmazané, nebo protože se chci vyhnout použití blesku, aby se zachovala světelná atmosféra, nebo protože mi fňukající děti či manžel, který ho sám okupuje, brání v tom, abych použila stativ. Možnost v případě potřeby kdykoli přepnout na vyšší citlivost považuji za jednu z hlavních předností digitálu a oceňuji, když se nemusím bát ani hodně vysokých ISO.

Co se rozlišení týká, tak fotografie, které ukazuji na veřejnosti, mimo rodinný kruh, nebo si případně i doma věším na zeď, tisknu většinou na papíry formátu super A3 o rozměrech 13x19 palců. Vlastní obraz, bez bílého kraje, má rozměry zhruba 11x16,5 palce (tj. přibližně 28x42 cm), případně o malinko více. To znamená, že 6 MPix obrázky z 10D o rozměrech 3072x2048 tisknu při zhruba 180 dpi. Výsledná kvalita mi sice postačuje, ale přece jen je to už s poněkud odřenýma ušima, bez jakéhokoli prostoru pro výřez.

No a nakonec, proč to nepřiznat, měla jsem i chuť si pořídit krásnou novou hračku. Fotím sama sobě pro radost a uspokojení mi přináší nejen konečný produkt v podobě vytvořených fotografií, ale i samotný proces jejich vytváření. Není pro mě podstatné jen to, zda s daným kusem vybavení takovou či makovou fotografii dokážu pořídit, ale i jak moc mě práce s oním kusem vybavení bude těšit. Někdo má rád krásné staré stroje, já nové. Sice ve mně je i špetka nostalgie, když vidím, na jak rychlém ústupu klasická fotografie je, ale pokrok, který digitální fotografie udělala v posledních 5-10 letech, je úžasný.

Proč jsem si nepořídila profesionální tělo typu Canon EOS 1D/1Ds? Protože řada 1D nemá čip velikosti kinofilmového políčka a cena 1Ds se ani po zamhouření obou očí neblíží částce, kterou bych považovala za přijatelnou. Kromě toho jsou oba tyto fotoaparáty tak velké a těžké, že vůbec nemám chuť něco takového s sebou tahat. Jiní výrobci zatím s digitální zrcadlovkou s full-frame čipem za alespoň trochu rozumnou cenu nepřišli, nehledě na to, že mě jiné značky, díky celkovému objemu investic do objektivů a jiného příslušenství pro Canon EOS a tomu, že s Canonem jsem obecně spokojená, dávno přestaly zajímat.

3. Splnil očekávání?

Odpověď na tuto otázku je zcela jednoznačně ano. Nezastírám, že některé věci mi na něm nepřijdou úplně ideální, podrobněji se k nim dostanu za chvíli. Ale to jsem nakonec čekala. Fotoaparát, který by zcela beze zbytku splňoval všechny moje představy, nebude existovat nikdy. Mnohá technická řešení byla, jsou a budou pouhým kompromisem (už jen díky fyzickým limitům, na které konstruktéři narážejí), ale kromě toho také jiní lidé mají jiné představy o tom, co je nejlepší (a i o tom, co je stále ještě akceptovatelné). Co by se líbilo mně, se nemusí líbit jiným a naopak. Na rozdíl od kompaktů je u digitálních zrcadlovek modelů jen pár, takže výběr je omezený, speciálně pokud se člověk už některému systému upsal. V mém případě se 5D zcela bez debaty mému ideálu momentálně blíží nejvíce. A ačkoli má i své mouchy, tak prozatím jsem na něm nenašla nic, co by mi opravdu výrazně vadilo.

Vezměme si nejdříve jeden po druhém důvody, které mě vedly k jeho pořízení.

3.1 Čas potřebný k uvedení fotoaparátu do pohotovosti

Jak po zapnutí prostřednictvím vypínače, tak i při probírání zapnutého fotoaparátu ze spánku po namáčknutí spouště je prodleva téměř nulová. Fotit lze prakticky okamžitě. Konstruktéři tuto přednost trochu vykompenzovali tím, že ISO je nastavitelné po 1/3 EV. Podobně jako kolegovi Hlinákovi mi tak jemný krok přijde u citlivosti na digitálu dost zbytečný – pouze zdržuje, když chcete fotoaparát co nejrychleji uvést do žádoucího stavu. Na druhou stranu to ale není zas až tak strašné. Na 10D se z ISO 100 na ISO 1600 člověk dostal na jedno rázné zatočení kolečkem na zadní stěně, na 5D je to na dvě. Brzy si člověk zvykne i na to, že na změnu o 1 EV musí pod palcem ucítit tři cvaknutí (s výjimkou poloh L = ISO 50 a H = ISO 3200, které lze podle libosti dovolit nebo zakázat prostřednictvím uživatelské funkce).

Užitečnou novinkou, která může pomoci velmi rychle uvést fotoaparát do žádoucího stavu, je uživatelský režim C. Nastaví se snadno a rychle otočným voličem vlevo nahoře (tam, kde se nastavuje priorita clony, času atd.) a můžete si tam naprogramovat libovolné kompletní nastavení fotoaparátu, které často používáte. Já jsem si tam například dala hodnoty, které často používám v místnosti (priorita clony, f/3,5, ISO 1600, vyvážení bílé pro žárovku, ...). Chci-li teď najednou doma začít fotit děti, stačí mi přepnout na C a maximálně opravit vyvážení bílé, pokud jde dost světla od okna a nesvítí lampa. Venku mi pak stačí jednoduše zase přepnout zpátky na Av (standardní režim priority clony). Nemusím tak vždycky všechna nastavení jedno po druhém přestavovat tam a pak zase zpátky. Škoda jen, že těchhle programovatelných režimů není více, aby si člověk mohl uschovat i další nastavení. Klidně bych užila ještě alespoň jeden (priorita clony, f/8, ISO 100, automatické vyvážení bílé, ...).

V jedné z recenzí na 5D, které jsem četla, si její autor stěžuje na nevhodné umístění vypínače na zadní stěně dole uprostřed a jeho tuhý chod. Jako jednu z hlavních nevýhod 5D uvádí, že k jeho zapnutí jsou zapotřebí dvě ruce. Abych pravdu řekla, tak příliš nechápu, proč by to mělo vadit. Pokud má být fotoaparát pohotově k dispozici, není nic snazšího, než ho nevypínat. Čas, za jak dlouho samovolně usne, je modifikovatelný a spotřeba spícího fotoaparátu je prakticky nulová. Probouzí se namáčknutím spouště nebo některého z jiných tlačítek, což lze velmi snadno provést jednou rukou. Osobně mám fotoaparát téměř pořád zapnutý, vypínám ho jen zřídka.

3.2 Absence prodlužovacího faktoru

Mít zase univerzální základní zoom zahrnující jak širší úhly, tak i kratší teleobjektiv je úleva. Není potřeba prohazovat objektivy pokaždé, když člověk chce přejít z širšího pohledu na detailnější záběr nebo naopak. Často si jde v klidu vyrazit i jen s jedním objektivem. Na druhou stranu ale musím přiznat, že bylo příjemné, když 28-70 v přepočtu končil na 110 mm, ne na pouhých 70 mm. To mi trochu chybí. Je ale prima mít znovu k dispozici ultraširoké úhly. Překvapilo mě, jak moc jsem jim za těch dva a půl roku, kdy jsem je neměla, odvykla. Musím se s nimi v podstatě znova učit fotit – být schopná si předem v hlavě vizualizovat záběry, vidět, co bude fungovat a co ne, a hlavně se nebát jít dost blízko.

3.3 Rozlišení a kvalita obrazu

Pominu-li skutečnost, že CF karty i disky se plní rychleji, než by si člověk přál, tak více než zdvojnásobení počtu pixelů ze 6 MPix na 12,8 MPix je příjemné. Při rozlišení, které jsem při tisku používala doposud (180 dpi), se teoreticky můžu dostat na 40x60 cm. V praxi jsem to ale ještě nezkoušela, jelikož tiskárna, kterou máme doma, končí na super A3. Zvětšeniny tohoto mého obvyklého formátu teď mohu tisknout při 265 dpi. Rozdíl oproti 180 dpi je viditelný. Na monitoru vám to nemohu zcela přesně ukázat, ale pokusila jsem se alespoň o nějaké srovnání množství drobných detailů na snímcích. Výsledek vidíte na Obr. 1. Dole vlevo je výřez ze snímku pořízeného EOSem 5D s objektivem nastaveným na 27 mm, bez jakýchkoli úprav, zobrazený v plné velikosti. Vzhledem k tomu, že průměrné rozlišení v současnosti používaných monitorů je asi 100 dpi, celý snímek, který máte možnost vidět nahoře, by takto zobrazený měl rozměry asi 74x111 cm. Dole uprostřed je tentýž výřez z obdobného snímku pořízeného EOSem 10D s objektivem nastaveným na 17 mm, zvětšený na stejnou velikost. V zájmu objektivnosti porovnání jsem ho co nejlépe doostřila. Rozdíl v množství vykreslených detailů je ale jasně patrný. Vpravo je pak pro zajímavost přidaný ještě obdobně zpracovaný výřez z podobného snímku, který bychom obdrželi ořezáním snímku pořízeného EOSem 5D z téhož místa s objektivem nastaveným na 17 mm. Ořezáním celého políčka na formát APS-C vznikne obrázek o velikosti zhruba 2766x1844 pixelů, neboli 5,1 MPix. Jak vidíte, kvalita se dost blíží snímku pořízenému 10D. Kliknete-li na obrázek, uvidíte ukázky o něco větší.

Obr. 1: Porovnání množství detailů na snímcích pořízených EOSem 5D a 10D

Asi jste zaznamenali, že krátce po uvedení EOSu 5D vznikla na internetu rozsáhlá diskuse ohledně neostrých rohů na některých ukázkách snímků pořízených tímto fotoaparátem. K tomu mohu poznamenat pouze to, že ty, které jsem viděla, byly pořízené ohnisky 16-17 mm. Je nutno si uvědomit, že u kinofilmového formátu tato ohniska zabírají extrémně široký úhel a tomu odpovídá jak zkreslení, tak i míra projevení optických vad. Není fér tato ohniska srovnávat s týmiž ohnisky na APS-C formátu, kde jednak úhel pohledu je užší a jednak se u objektivů konstruovaných pro kinofilm využívá pouze střední část obrazového kruhu, který dokážou vykreslit. Osobně jsem to nezkoušela, nemám s čím, ale pokud mohu soudit z ukázek dostupných na internetu (viz např. tento test), tak u těl s čipem formátu APS-C a nových ultraširokých zoomů pro ně určených, začínajících na 10-11 mm, které vykreslí menší kruh a poskytují podobný úhel pohledu, kvalita v rozích rovněž není žádná sláva. Nemyslím si dokonce ani, že by to byl problém specifický pro digitály, přestože potenciálně by konstrukce čipu k něčemu takovému vést mohla. Mám ve svých sbírkách více než dostatek ukázek rozmazaných rohů s ohniskem 17 mm na klasickém filmu. Radek pro vás vyrobil i jednu zbrusu novou. Snažili jsme se o maximální vyloučení všech možných ostatních vlivů jako je hloubka ostrosti, přesnost zaostření nebo rozmazání pohybem. Scénu jsme volili speciálně za tímto účelem a snímky jsou zhotovené při f/11, ze stativu, s předsklopením zrcátka a jsou zaostřené manuálně za pomoci zvětšujícího úhlového hledáčku. Rohové výřezy z filmu jsou skenované zvlášť, s odlišným zaostřením, aby úbytek ostrosti nebyl způsobený prohnutím filmu. Film jsme skenovali při 4000 dpi, výsledné skeny jsou zmenšené na velikost shodnou z obrázkem pořízeným 5D a pokud možno co nejlépe doostřené. Jak vidíte, 5D dává kinofilmu v množství viditelných detailů i hranové ostrosti na frak a úbytek ostrosti do rohů není u 5D o nic větší než u kinofilmu. Na druhou stranu film nemá problémy s moiré u pravidelných drobných textur.

Obr. 2: Úbytek ostrosti do rohů, EOS 5D vs. kinofilm

Podobně je tomu i s vinětací. Jak vidíte na Obr. 3, míra vinětace na 17mm při f/2,8 je u 5D prakticky identická jako u kinofilmu. Pokoušeli jsme se úbytek světla do rohů alespoň přibližně změřit pomocí série různě exponovaných snímků. V obou případech je někde v rozsahu 2-3 EV. Jak však vidíte na dalších snímcích, se zvětšující se clonou vinětace poměrně rychle mizí. Vinětace se zmenšuje i spolu s rostoucí ohniskovou vzdáleností, avšak v tomto případě zcela nevymizí. Jak můžete vidět na poslední ukázce, vinětace na fotografii pořízené EOSem 10D s objektivem, který dokáže vykreslit celé políčko kinofilmu, nastaveným na 17mm je (alespoň u malých clonových čísel) výrazně menší než na obdobné fotografii pořízené EOSem 5D s objektivem nastaveným na 27mm.

Obr. 3: Porování vinětace EOSu 5D, 10D a kinofilmu a úbytek vinětace u 5D při vyšších clonách a delších ohniskových vzdálenostech.

Mám pocit, že tyto a podobné diskuse vznikají do značné míry ze dvou důvodů: Za prvé proto, že provádět nejrůznější testy je s digitálem mnohem snazší než s fotoaparátem na film. Obrázky lze detailně analyzovat při obrovském zvětšení a nic to nestojí, člověk si může testovacích snímků nasekat, co hrdlo ráčí. Za druhé, dříve takto krátká ohniska vůbec nebyla tak běžná. 17 mm objektiv byl považován za speciální sklo, které se pro své zkreslení používá jen poměrně zřídka, a s tím, že směrem ke krajům kvalita obrazu dost prudce klesá, se počítalo. Díky digitálním zrcadlovkám s menšími čipy se ale objektivy s takto krátkými ohnisky masově rozšířily a začaly se používat pro běžné fotografování. Mnozí z těch, kteří takový objektiv vlastní, nikdy neviděli, co dokáže u kraje políčka velikosti kinofilmu (a zřejmě ani co u kraje jejich APS-C senzoru dokáže ultraširokoúhlý objektiv s ohniskem 10 mm). Srovnávají pouze s kvalitou, jak ji znají pro kombinaci 17 mm objektivu s malým APS-C čipem, kde se uplatňuje jen střed a úhel, pod kterým procházejí paprsky, je mnohem užší.

Šum při vyšších ISO je u 5D zřetelně nižší než u 10D. Viz Obr. 4, kde vidíte výřez z obdobného snímku pořízeného oběma fotoaparáty při ISO 1600, bez jakýchkoli úprav.

Obr. 4: Porovnání šumu při vysokém ISO, 5D vs. 10D

4. Další postřehy

4.1 Velikost snímků

Že se při 12,8 MPix karty a disky plní kvapem se dočtete prakticky v každé recenzi a i já jsem to už zmínila. Oficiální specifikace sice udávají u RAW průměrnou velikost 12,9 MB, ale u záběrů s velkým množstvím drobných detailů dokáže velikost souboru vyšplhat klidně i na více než 17 MB. 1 GB karta je, jak když plivne, a člověk musí projevovat mnohem více kázně při mazání nepovedených záběrů.

Možnost nechat fotoaparát zaznamenávat současně RAW i JPEG je příjemná, nicméně vzhledem k velikosti souborů je to dost luxus. Celkem rozumná a užitečná mi přijde varianta nechat ukládat RAW spolu s JPEGem v nejnižším možném rozlišení. Malé JPEGy totiž bohatě stačí nejen na obrázky pro web, ale i na běžné fotky 10x15 cm, a s konverzí RAW souborů si tak potom člověk může pohrát jen u těch několika málo fotek, na kterých mu opravdu záleží nebo které očividně potřebují upravit (například protože jsou vyfocené se špatným vyvážením bílé). Škoda jen, že i nejnižší volitelné rozlišení je u 5D ještě pořád zbytečně velké - 2496x1664 pixelů. Klidně by stačilo cca 1800x1200 (fotka 10x15 cm při 300 dpi), což by představovalo skoro poloviční objem dat a úsporu téměř 1 MB na každém obrázku.

Při prohlížení snímků na kartě lze snímky přeskakovat buď po 10, po 100, po datech pořízení a nebo po adresářích. Vzhledem k tomu, že když fotíte do RAW, tak se vám na 1 GB kartu 100 snímků ani zdaleka nevejde, tak přeskakování po 100 opravdu ocení nejspíš pouze ti, komu stačí fotit na nejmenší JPEGy. Možnost přeskočit na snímky pořízené jiný den jsem už ale použila - je příjemné ji mít, pokud máte ve zvyku jako já fotky na kartě po stažení ihned všechny nesmazat, ale pokud to jde, tak je tam pro jistotu ještě chvíli nechat, než se zkopírují i někam jinam. Vzhledem k tomu, jak málo snímků se na kartu vejde, je tam ale s 5D bohužel příliš dlouho mít nelze.

4.2 Hledáček a hlavní LCD

Velmi příjemný je na 5D velký světlý hledáček. Člověk lépe vidí, co fotí. Líbilo by se mi, kdyby měl 100% pokryv, ale to bych asi chtěla moc. Na rozdíl od mých redakčních kolegů se mi velikost písma displeje zobrazujícího informace pod obrazem v hledáčku zdá zcela adekvátní. Zato by tam mohlo být údajů více – uvítala bych například ISO a typ vyvážení bílé. Na rozdíl od 10D má 5D výměnnou matnici. Svého času, když jsem ještě fotila hlavně krajinky a ne vlastní děti, mě kvůli neustále padajícím horizontům dost lákalo mít na matnici mřížku. U 5D bych si ji mohla pořídit. Možnost si mřížku se standardní matnicí kdykoli rozsvítit, tak jako to dovolují některé Nikony, mi ale přijde jako lepší řešení.

Jedna z věcí, která na 5D zaujme na první pohled, je velký LCD na zadní stěně. Trochu mě znervózňuje, že není nijak chráněn. Prozatím ho mám stále pouze jen upatlaný, ale i mnohem menší LCD na 10D se mi podařilo časem poškrábat.

Velký LCD je příjemný, ale bohužel jeho potenciál není tak docela využitý. Způsob zobrazování menu a informací na něm je totiž prakticky identický jako u 10D a 20D, u kterých je ale displej mnohem menší. U 5D je pouze všechno zvětšené - včetně písmen. To jistě velmi potěší ty, kdo špatně vidí, ale pro normálně vidícího člověka, který bez problému přečte informace i na dipleji 10D či 20D, jsou písmena zbytečně velká. Kromě toho, že vypadají dost humpolácky, tak by se s menšími fonty na displej vešlo více informací a více řádků menu a při zobrazení obrázku najednou se základními informacemi by byla textem zakrytá menší část snímku. (Na rozdíl od 10D ovšem 5D umožňuje zobrazit i pouze náhled snímku přes celý diplej bez jakýchkoli údajů o snímku, které by cokoli zakrývaly; tlačítkem INFO se cyklicky volí mezi třemi různými možnostmi zobrazení - pouze snímek bez jakýchkoli údajů, snímek ze základními údaji a detailní informace o snímku včetně histogramu, ne jen přes dvě poslední jmenované jako na 10D.) Stejně jako písmo by nemusely být zvětšené ani histogramy. Náhled snímku vedle histogramu by pak nemusel být tak mrňavý a mohlo by na něm být i něco vidět. Takhle si člověk musí vybrat, jestli po každém zmáčknutí spouště chce vidět raději obrázek, který vyfotil, nebo jeho histogram. Oboje najednou totiž dost dobře vidět není.

Co mi zatím na 5D vadilo asi nejvíce je to, že LCD na zadní stěně je málo jasný – mnohem méně než u 10D. I s jasem nastaveným na maximum jsou obrázky na displeji za jasnějšího dne dost špatně vidět. Nicméně evidentně nejsem sama, komu to vadilo, a Canon se rozhodnul tuto chybu napravit. Odstraňuje ji nový firmware (verze 1.0.3). Jeho nainstalování vřele doporučuji. Výrazně to pomohlo.

Když už jsem u instalování firmware - považuji za nemravnost, že Canon neumožňuje firmware nahrát jinak než prostřednictvím čtečky karet. Jediné další řešení, které nabízí, je poslat fotoaparát do jejich servisního centra (v USA, kde bydlím, jsou dvě, jedno pro východní pobřeží, jedno pro západní). Já vím, že čtečka zas tak moc nestojí a je užitečná, ale ne vždy musí být zrovna po ruce.

4.3 Autofokus

Asi nejčastěji diskutovaným problémem u 5D je rozložení zaostřovacích bodů v hledáčku. Všech devět se nachází velmi blízko středu. Krajní bod vlevo a vpravo je ani ne v polovině vzdálenosti od středu ke kraji, bod nahoře a dole ani ne ve třetině (obrázek viz recenze od Honzy Hlináka). K tomu mohu říct jen to, že mě osobně to sice také nepřijde ideální, protože kontinuální sledování pohybujících se objektů používám jen zřídka a vesměs v ne příliš náročných situacích (dítě na trojkolce atp.), a tak větší hustotu zaostřovacích bodů nevyužiju, ale na druhou stranu to pro mě nepředstavuje ani výrazné zhoršení. Nikdy jsem se totiž nedokázala sžít s automatickou volbou zaostřovacího bodu, protože mě velmi rozčiluje, když fotoaparát zaostří jinam, než kam chci. Možná, že jednoho krásného dne inženýři naučí autofokus, aby sám rozeznal lidský obličej a oči uprostřed scény plné jiných objektů. Prozatím ale jen se slzou v oku vzpomínám na volbu zaostřovacího bodu okem u Elanu IIe. Nevím, proč na ni Canon tak zanevřel. Od té doby, co ji nemám k dispozici, mívám prakticky neustále přepnuto na střed a jiné body používám pouze spíš jen výjimečně. Většinou po zaostření prostředním bodem překomponovávám nebo případně i ostřím manuálně. To je mimochodem daleko pohodlnější s objektivy umožňujícími full-time manuální ostření, nevyžadujícími cvakání přepínačem na objektivu, kdykoli chcete přejít z automatického ostření na manuální nebo obráceně, a také s uživatelskou funkcí č. 4, která dovoluje přeprogramovat aktivaci autofokusu ze spouště na tlačítko * na zadní stěně vpravo nahoře (které lze při fotografování naprosto bez problémů s okem u hledáčku rychle nahmátnout). Namáčknutí spouště pak autofokus neaktivuje, takže vám nerozhodí to, kam jste si předem, ať už manuálně nebo prostřednictvím autofokusu, zaostřili.

EOS 5D má, podobně jako 20D, na zadní stěně joystick, kterým lze volit zaostřovací bod. Oproti 10D, kde lze body nastavovat pouze otočným voličem, je to rozhodně pokrok. Možná, jestli se mi někdy podaří volbu bodu joystickem nacvičit tak, abych bod mohla měnit snadno přímo během focení, aniž bych vzdálila oko od hledáčku, podobně jako jsem ho kdysi mohla měnit při ovládání okem, tak mi lepší pokryv hledáčku zaostřovacími body začne chybět. Zatím jsem ale této úrovně zručnosti rozhodně nedosáhla a nejsem si jistá, že jí kdy dosáhnu. Do hledáčku koukám levým okem a při ovládání joysticku mi překáží nos.

4.4 Konstrukce a ovládání

Na 5D je mi velmi sympatické to, jak moc se podobá 10D. Vyhovuje mi jeho velikost i ergonomie ovládání – až na drobné výjimky, z nichž některé jsem již zmínila a jiné zmíním níže. Kovové tělo působí příjemným, solidním dojmem. Malou vadou na kráse je mírné „vrzání“ dvířek slotu CF karty, když zatlačíte zezadu na dolní roh fotoaparátu (což 10D nedělá). Já bych si toho sama asi ani nevšimla, ale můj muž Radek, který má ve zvyku věci zkoumat víc než já (a také pečlivě sleduje zahraniční diskusní fóra, kde tento problém byl již probírán), tvrdí, že si toho všimnul hned, jak vzal fotoaparát do ruky.

Za klad považuji to, že všechna základní nastavení, která obvykle bývá potřebné při fotografování měnit (ISO, vyvážení bílé, způsob měření expozice, kompenzace expozice, kompenzace expozice blesku, režim snímání a režim autofokusu) nejsou utopená někde v menu, ale jsou zvlášť. Až na kompenzaci expozice, která se ovládá přímo kolečkem na zadní stěně, mají tyto funkce dedikovaná, snadno přístupná tlačítka, která jsou umístěná pěkně pohromadě na horní straně fotoaparátu, hned vedle displeje s informacemi o jejich nastavení. Všechny ostatní méně používané a „digitální“ funkce se přistupují pomocí menu na velkém displeji na zadní stěně. (Pokud často měníte typ zaznamenávaného souboru nebo obrazový styl, můžete si i tuto funkci z menu „vytáhnout“ a naprogramovat si ji na tlačítko SET uprostřed ovládacího kolečka na zadní stěně.) Jediná záludnost je, že každé z dedikovaných tlačítek nahoře je určeno dvěma funkcím – každý ze dvou otočných voličů nastavuje po zmáčknutí tlačítka jednu z nich. Je otázkou zvyku si rychle vybavit, který kterou.

Jednou z nejčastějších stížností uživatelů EOSů 5, 10 a 20 (a i dřívějších modelů z této skupiny) je, že na displeji (a ani v hledáčku) není permanentně zobrazené nastavené ISO (a také velikost kompenzace blesku). Zobrazuje se pouze po stisknutí příslušného dedikovaného tlačítka (nebo na velkém displeji na zadní stěně po stisknutí tlačítka INFO, spolu s mnoha jinými informacemi o aktuálním nastavení fotoaparátu). Nevím, proč Canon tuto chybu již dávno nenapravil. Patrně protože někomu, kdo činí příslušná rozhodnutí, to zas až tak velká chyba nepřijde – zdá se mu, že displej by byl přeplněný a pouhé jedno stisknutí tlačítka se mu nejeví být velkou újmou. Navíc určitě dobře ví, že permanentní zobrazení nastavené citlivosti na displeji by mi stejně nezabránilo v tom, abych fotila se špatně nastaveným ISO, přesně stejně jako mi zobrazená ikonka často nezabrání ve focení se špatně nastaveným vyvážením bílé.

Jedna z věcí, v souvislosti se kterými s láskou vzpomínám na svůj starý Elan IIe, je ovládání náhledu hloubky ostrosti. Nejenže šel náhled hloubky ostrosti, podobně jako volba zaostřovacího bodu, ovládat prostým pohledem oka, ale šlo ho nastavit prostřednictvím uživatelské funkce na tlačítko * na zadní stěně vpravo nahoře, které se dá při focení kdykoli snadno zmáčknout. Umístění dedikovaného tlačítka pro ovládání náhledu hloubky ostrosti na 5D (stejně jako na 10D a 20D) vlevo dole u objektivu (tj. na opačné straně, než je grip), je pro člověka, který je zvyklý držet fotoaparát jako já (a evidentně také můj redakční kolega Honza Hlinák) – s objektivem podepíraným zdola palcem levé ruky, nikoli levou rukou otočenou dlaní nahoru, jak je to namalované v manuálu – velice nešťastné. Toto tlačítko nedokážu zmáčknout bez toho, abych pustila objektiv, a pokud nefotím ze stativu, celou váhu těla a objektivu držela jen pravou rukou. V důsledku toho, zatímco na starém Elanu IIe jsem používala náhled hloubky ostrosti téměř pořád, na 10D a 5D ho používám opravdu jen zřídka. Umístění dedikovaného tlačítka náhledu hloubky ostrosti u profesionálních modelů řady 1D a 1Ds na opačné straně, u gripu, kde na ně lze dosáhnout malíkem pravé ruky, se mi zdá mnohem lepší. Nechápu, proč ho tam za prvé nemají i tyto poloprofesionální modely a za druhé, proč Canon neumožňuje naprogramování ovládání náhledu hloubky ostrosti na jiné tlačítko pomocí uživatelských funkcí.

Když už jsem u uživatelských funkcí, zobrazování jejich nastavení považuji za trochu nešťastně řešené. Sice máte k dispozici všechna nastavení na jediný pohled – ale to vám je platné pouze pamatujete-li si všechna čísla, co které znamená. Textový popis je k dispozici vždy pouze pro jednu funkci (a stejně tak vždy vidíte i popis pouze jediné z možností jejího nastavení). A tak když chcete něco nastavit a nevíte, jaké má příslušná funkce a číslo, musíte to dost pracně hledat. Nepříjemné je to zejména proto, že některé dost užitečné věci, které chcete tu a tam zapnout a pak zase vypnout, se ovládají právě prostřednictvím uživatelských funkcí – například předsklopení zrcátka nebo synchronizace blesku na druhou lamelu. Jmenný seznam funkcí, ve kterém by se rolovalo, u kterého by bylo alespoň částečně vidět, kterým směrem se máte pohybovat, abyste se dostali na funkci, kterou hledáte, by byl příjemnější. Na druhou stranu, když si vzpomenu na starý Elan IIe, kde popis, co které číslo znamená, byl pouze v manuálu, tak se mi nastavování uživatelských funkcí na 5D jeví jako opravdový luxus.

4.5 Další rozdíly mezi 5D a 10D

Jedním z nenápadnějších rozdílů v ovládání 5D a 10D je absence motivových programů. Nikdy jsem je nepoužívala, takže mi nijak nechybí. Programovatelný režim C je mnohem užitečnější. Jak už jsem ale zmínila, bylo by příjemné, kdyby jich bylo více, podobně jako je tomu třeba u další novinky, kterou jsou uživatelem modifikovatelné obrazové styly. K dispozici jsou styly Standard (standardní), Portrait (portrét), Landscape (krajina), Neutral (neutrální), Faithful (věrný), Monochrome (monochromatický) a tři další uživatelem definované styly. Můžete si tam zaregistrovat některé z již jmenovaných stylů (a nastavit jim jiné parametry) nebo si z webu si můžete stáhnou a do fotoaparátu nahrát styly, jako Twilight (soumrak) nebo Nostalgia (nostalgie), viz stránky Canonu věnované stylům). U každého ze stylů můžete modifikovat ostrost, kontrast, barevný tón a saturaci, s výjimkou monochromatického, kde místo barevného tónu a saturace můžete měnit „filtr“ simulující použití barevných filtrů v klasické černobílé fotografii (žlutý, červený, ...) a tónování výsledného snímku (sepia atd.). Styly pochopitelně využijete pouze fotíte-li do JPEGu nebo pokud je podporuje RAW konvertor, který používáte (zatím nevím o jiném než originálním softwaru od Canonu). Osobně mi přijde pro většinu účelů zcela vyhovující standardní styl se svým defaultním nastavením. Ačkoli krajina patří k mým oblíbeným námětům a měla jsem ráda saturované barvy Fuji Velvia, tak u stylu landscape mi přijdou barvy nepřirozeně přesaturované, vypadající velmi uměle.

Dalším rozdílem je již v odstavci týkajícím se autofokusu zmíněný joystick. Nejenže umožňuje pohodlněji volit zaostřovací bod, ale také dovoluje posunování výřezu při prohlížení zvětšeného náhledu obrázku na hlavním displeji. Na 10D se po obrázku posunuje kolečkem na zadní stěně a je nutno tlačítkem přepínat směr. Podle toho, jak je přepnuto, otáčení kolečkem posouvá buď ve svislém, nebo ve vodorovném směru. Fuj.

Mnozí naříkají nad absencí vestavěného blesku. Pokud jste zvyklí ho používat, bude vám chybět. Já si ale ani nevzpomenu, kdy jsem ho na 10D naposled úspěšně použila, takže ho na 5D nijak nepostrádám.

Na rozdíl od 10D a 20D nabízí EOS 5D bodové měření expozice. Pro Canon je typické, že ho u fotoaparátů střední a nižší třídy nenabízí (ač by to s mnohasegmentovým systémem měření expozice snad neměl být velký problém). U fotoaparátu kategorie 5D by už ale jeho absence byla dost ostudou. Já jsem se osobně naučila žít celkem spokojeně i bez něj, a to i při focení na diapozitivy. Na digitálu, kde je k dispozici okamžitě náhled spolu s indikací přepálených míst a histogram, mi bodové měření nechybělo prakticky už vůbec. Mnohem důležitější podle mě je, že 5D navíc nabízí i separátní histogram pro každý z RGB kanálů. To se hodí mnohem více.

Za pravděpodobně nejzbytečnější vylepšení oproti 10D považuji speciální tlačítko pro tisk přímo z fotoaparátu, bez počítače. Myslím si, že tuto funkci ocení asi spíše někteří majitelé kompaktů. Uznávám, že i u profesionální zrcadlovky se někomu tato funkce může možná někdy hodit. Ale na co dedikované tlačítko? Nestačilo by to schovat někam do menu? A když už toto tlačítko fotoaparát má, nešlo by alespoň dovolit si na něj naprogramovat něco jiného prostřednictvím uživatelské funkce?! Když už Canon mermomocí chtěl okopírovat něco z kompaktů, mohl si raději vybrat čidlo pro bezdrátovou dálkovou spoušť.

Závěrka je na 5D o něco hlučnější než na 10D, který je mimořádně tichý. Je však ale méně hlučná než na 20D.

4.6 Infračervená fotografie s 5D

Filtr na čipu blokující infračervené záření je poměrně silný, takže citlivost v IR oblasti je dost malá. Nicméně statické náměty za dobrých podmínek infračerveně s 5D fotografovat lze. Velmi příjemně mě překvapila výsledná kvalita. Připojený snímek byl zhotoven s infračerveným filtrem Hoya R72, expozice byla 30 sekund při cloně f/11 a ISO 400, tj. asi o 14,5 EV větší než by byla bez filtru v normálním světle (a asi o 2 EV než s EOSem 10D s týmž filtrem). Redukci šumu při dlouhých časech jsem měla vypnutou. Snímek jsem „vyvolala“ z RAW programem Digital Photo Professional (dodávaným Canonem spolu s fotoaparátem). Použila jsem obrazový styl Monochrome se žlutým filtrem (který pomohl snížit šum) a kromě nepatrného zvýšení jasu a kontrastu jsem neaplikovala žádné úpravy. Zmenšený celý snímek vlevo je doostřen, výřez vpravo je v plné velikosti, bez dodatečných úprav.

Obr. 5: Ukázka infračerveného snímku pořízeného EOSem 5D.

Jedna z věcí, kterou shledávám na 5D příjemnou, je USB 2.0. Ve srovnání s 10D je stahování přímo z fotoaparátu do počítače o poznání rychlejší, a to i přes větší velikost souborů. I tak je ale čtečka karet pořád rychlejší. Schválně jsem si udělala malý test. Stáhnout obsah plné 1 GB karty z 5D do laptopu mi trvalo malinko přes 7 minut. Zkopírovat tytéž soubory na disk čtečkou (také USB 2.0) trvalo pouze 2 minuty.

5. Závěrem

Jak vidíte, různých možných vylepšení bych si dokázala vymyslet mnoho. To ale nemění nic na skutečnosti, že 5D se mi velmi líbí a za nic jiného bych ho v současnosti nevyměnila. Jsem ráda, že ho Canon uvedl na trh dříve, než jsem podlehla nutkání upgradovat z 10D na 20D.

Poděkování: Na úplný závěr si dovoluji poděkovat svému muži Radkovi za nafocení a naskenování některých ukázek a za to, že pochopil, jak životně nezbytný pro mě 5D je. :-)