motiv

Co zůstalo v paměti Leni Riefenstahlové

Žila celých sto let a zažila prudký vzestup a ještě strmější pád. Tanečnice, herečka, režisérka, fotografka Leni Riefenstahlová, která se ve 30. letech minulého století nesmazatelně zapsala do dějin kinematografie filmem Olympia, začala po osmdesátce psát paměti. Knihu nazvanou V mé paměti, která nedávno vyšla i česky, je možno vnímat i jako její sedmisetstránkovou obhajobu.

Pilotka Hella
Leni Riefenstahl ve filmu SOS ledovec (1932). Repro z knihy V mé paměti.
Při povrchním pohledu by se dalo říci, že na co sáhla, to se jí dařilo. Chtěla se stát tanečnicí a zanedlouho vystupovala před plnými sály. Chtěla být herečkou a zanedlouho hrála ve filmech, které si získaly obdiv i uznání. Když zjistila, že její vize nikdo jiný nenatočí, začala filmy režírovat sama. Jen k fotografii se dostala v podstatě náhodou a z nouze. Přesto patří mezi nejznámější fotografy „přírodních“ národů černé Afriky. Při pozornějším čtení pamětí Leni Riefenstahlové (1902–2003), které mají 744 tištěných stran, však zjistíme, že Leni nebyla jen dítětem štěstěny, jak by se mohlo zdát. Navenek tak působí životopisy mnoha slavných a úspěšných lidí. I když štěstí je v životě nepochybně potřeba, mnohdy je za úspěchy skryta především tvrdá práce. A tak je tomu i s Leni Riefenstahlovou, která z vlastního líčení svých životních peripetií vychází jako mimořádně houževnatá a cílevědomá žena, jež nenechá nic náhodě. Že má pro strach uděláno, mnohokrát prokázala jako herečka při natáčení Bílého pekla (1929), Bouře nad Montblankem (1930), Modrého světla (1932) nebo filmu SOS ledovec (1933), protože ani v nejriskantnějších scénách se nenechala zastupovat horolezci či kaskadéry. Z vlastních vzpomínek ale také bezděčně vychází jako žena, kterou nezměrné ambice a sebestřednost přivedly k hlubokému pádu.

Na lávce
Leni Riefenstahl ve filmu Bouře nad Montblankem (1930). Repro z knihy V mé paměti.
V květnu 1932 se totiž Leni Riefenstahlová rozhodla napsat dopis, který ovlivnil celý její budoucí život. Dopis začíná slovy: „Vážený pane Hitlere, nedávno jsem poprvé v životě navštívila politické shromáždění. Měl jste projev ve Sportovním paláci. Musím přiznat, že jste na mě velmi zapůsobil, stejně jako entuziasmus posluchačů. Přála bych si Vás poznat osobně...“

S Hitlerem
Leni Riefenstahl s Hitlerem, Norimberk 1934. Repro z knihy V mé paměti.
Tak podle Leni Riefenstahlové začalo její dlouholeté přátelství s Adolfem Hitlerem. A můžeme se jen dohadovat: proč krásná žena, jakou Leni Riefenstahlová ve svých třiceti rozhodně byla, úspěšná herečka a režisérka ceněného filmu Modré světlo píše obdivný dopis muži, který se právě prodírá na politické výsluní? Chce se dostat na výsluní s ním, anebo si jen chce, jak říká, na něj utvořit vlastní názor a zjistit, zda je to šarlatán nebo skutečný génius? Ať už je to jakkoli, jisté je, že se osudově zapletla s mocí, která jí umožnila realizovat projekty, jež by jinak nemohly vzniknout. Již za rok po odeslání svého osudového dopisu Riefenstahlová točí dokumentární film o sjezdu nacionálně socialistické strany Vítězství vůle, o rok později následuje Triumf vůle. Pracuje výsostně uměleckými prostředky a tím také později své filmy obhajuje. V roce 1936 vzniká její životní dílo, které má trvalé místo v dějinách světové kinematografie, dvojdílný film z letních olympijských her v Berlíně nazvaný Olympia. Líčení vzniku tohoto filmu patří v pamětech Leni Riefenstahlové k nejdramatičtějším a čtenářsky nejvděčnějším pasážím. Režisérka je tu ve svých čtyřiatřiceti letech nepochybně na svém tvůrčím vrcholu.

S Núby
Leni Riefenstahl s Núby v roce 1974. Repro z knihy V mé paměti.
Zde udělejme malou odbočku a konstatujme, že Leni Riefenstahlová v této době sama nefotografovala. Fotografy však potřebovala a najímala si je. Jak jsme již upozornili v dřívějším článku Konec mýtu Leni Riefenstahlové, napsaném souvislosti s předloňskou autorčinou výstavou v pražské Leica Gallery, fotografie z olympijských her, často signované jménem Leni Riefenstahlové, jsou dílem jiných fotografů. Fotografovat začala Riefenstahlová až v souvislosti se svou první africkou výpravou v roce 1956, ovšem i tehdy bylo její hlavní ambicí filmovat. O soustředěné fotografické práci se u ní dá hovořit až v souvislosti s výpravou za kmeny Núbů a Masajů v roce 1962. Vyprávění o této expedici končí slovy: „Na malém psacím stroji jsem si zapsala všechno, co jsem prožila – byl to můj nejpodrobnější deník. Zapsala jsem si také poznámky o materiálu, expozicích a motivech všech svých snímků – naexponovala jsem celkem 210 filmů. Byla to má první práce v úloze fotografa.“ (s. 539).

Vraťme se však ještě na okamžik do 30. let minulého století. Předválečná léta po natočení Olympie jsou pro Leni Riefenstahlovou nejšťastnějším obdobím vůbec. Film je oslavován v tisku i na filmových festivalech. Možná právě opojení z mimořádného úspěchu ji natolik oslepilo, že si nedokázala uvědomit, co se v Německu děje, a tak se na začátku války rozhodla „dát dohromady štáb filmařů, který by zajišťoval zpravodajství z fronty“. Nešťastná přítomnost u incidentu v polském městečku Końskie, při němž bylo zastřeleno třicet Poláků, pro ni byla první i poslední prací v roli válečné zpravodajky, ale stala se i jejím černým znamením, které bylo později mnohokrát použito proti ní.

Pokud byla předválečná léta pro Leni Riefenstahlovou šťastným obdobím, pak poválečná dobou strádání a permanentní obhajoby. I když freiburgský denacifikační soud došel v prosinci 1949 k závěru, že paní Riefenstahlová je „zákonem nedotčena“, v roce 1952 se musela u denacifikačního soudu obhajovat podruhé kvůli fotografii pořízené ve výše zmíněném městečku Końskie, kde údajně „přihlížela vraždění Židů“. Líčení poválečných patnácti let je celkově velmi smutným čtením. Leni Riefenstahlová toto období shrnuje lapidárně slovy: „Koncem roku 1960 jsem bilancovala patnáct let, které uplynuly od konce války. Tři roky jsem prožila v lágrech a vězeních, čtyři měsíce v ústavu pro choromyslné. Následovalo zabavování mého majetku, denacifikace, soudní procesy a zkáza mé profesní existence. Všechny mé filmové projekty byly zmařeny.“ (s. 489).

Pod vodou
Čtyřiaosmdesátiletá Leni Riefenstahl při potápění v Rudém moři, 1986. Repro z knihy V mé paměti.
To, co by jiného zlomilo, Leni Riefenstahlovou vybudilo k novým aktivitám. Na dalších patnáct let obrátila pozornost k Africe a při opakovaných expedicích do Súdánu se etablovala jako zručná fotografka. I když se mnoho negativů ztratilo, výsledkem dlouholetého zájmu o domorodý kmen Núbů je mimořádná fotografická publikace Núbové z Kau, která Riefenstahlové po mnoha letech přinesla uznání i celosvětový úspěch. A aby toho nebylo dost: v jednasedmdesáti letech si udělala zkoušku z potápění poté, co nahlásila, že je jí o dvacet let méně, a začala fotografovat a filmovat pod vodou. Film z podmořského světa nazvaný Podvodní imprese byl uveden u příležitosti jejích stých narozenin v roce 2002.

Obsáhlou knihu pamětí Leni Riefenstahlové nazvanou V mé paměti (vydal Prostor, nakladatelství s. r. o. v roce 2005 v překladu Blanky Křiklánové a Milana Navrátila) lze vnímat z několika úhlů. V první řadě je to subjektivní svědectví o životě umělce v prostředí dramaticky se proměňující německé společnosti 20. století. Zároveň je to kniha o chybách, které člověk ve svém životě udělá a už je nemůže vzít zpátky, a kniha o nezlomné tvůrčí a životní aktivitě.

Leni Riefenstahlová: V mé paměti
Autor: Leni Riefenstahlová
Vydavatel: Prostor 2002
Přibližná cena: 599,- Kč
Rozsah: 784 stran
ISBN: 80-7260-078-8

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat


aktuální akce


 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace