Digitální fotografie se objevila jako nový fenomén asi v polovině devadesátých let; pokusy a jisté výsledky jsou samozřejmě starší, ale zde jde hlavně o onen výsledek vědeckého a technického vývoje, tedy o systém, který může být již běžně používán.
Hlavní rozdíl mezi “klasickou” a digitální fotografií spočívá v odlišném způsobu ukládání obrazu. Na normálním filmu je obraz uložen pomocí opticko-chemických vlastností světlocitlivé emulze, kdežto digitální přístroj zaznamenává obraz jako datový soubor, podobně jako počítač.
Rozvoj digitální fotografie je tak trochu produktem celosvětového rozmachu Internetu, protože bylo z úsporných důvodů nutné používání co nejmenších datových souborů a digitální resp. digitalizovaná fotografie je svým relativně malým rozlišením k tomuto použití velmi vhodná. Neodmyslitelně patří digitalizovaný obraz k tisku fotografií (dnes vlastně všechny publikace a časopisy prezentují snímky napřed převedené do digitálního formátu). Ovšem zde musíme rozlišit dva zcela odlišné pojmy, byť se zdá, že je to jedno a totéž. Digitální fotografie se nerovná pojmu digitalizace obrazu; digitalizovat můžeme pomocí skeneru fotografii či kresbu a výsledkem je sice digitální datový soubor, nicméně nejde o “čistokrevnou” digitální fotografii, ta totiž funguje tak, že speciálním přístrojem zaznamenáme obraz na záznamové médium, není to přepis originálu; ale přímý záznam reality.
Nejpoužívanější skupinou mezi digitálními přístroji jsou ty, které by se daly řadit do pomyslné střední třídy. Tato kategorie nabízí většinou objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností, autofokus, expoziční automatiku atd., stejně jako vyspělé kinofilmové kompakty. Některé přístroje mají také funkci umožňující nastavit teplotu světla, takže není např. pro žárovkové světlo nutné použití korekčních filtrů. Určitým limitujícím faktorem (to je právě ono kvalitativní omezení, které se jaksi nedaří překonat při zachování přijatelné ceny) je to, že zaznamenaný obraz může mít zpravidla velikost kolem 1 milionu pixelů, tedy obrazových bodů. Na první pohled to vypadá jako veliké číslo, ale pokud ho porovnáme s rozlišovací schopností klasického kinofilmu ve spojení s kvalitním objektivem, ocitneme se rázem v rozmezí mezi 15 až 20 miliony pixelů, což už tak dobře pro digitální fotografii nevypadá…
Takže digitální přístroj tedy má objektiv, závěrku, autofokus, expoziční automatiku… čím se vlastně ještě liší? Téměř “povinně” bývá takový přístroj osazen LCD-displejem (jakási malá obrazovka), který má vlastně dvě funkce: prohlížení snímků, jejich úprava (např. střih, mazání, úprava barev apod.), dále může nahrazovat hledáček. Jeho výhodou sice je, že se při hledáčkovém použití stírá paralaxa, ale na druhou stranu je nutno poznamenat, že displeje bývají malé (aby se do přístroje vůbec vešly) a také jsou citlivé na světlo a podobně jako na TV obrazovce toho na nich, svítí-li ostré slunce, mnoho neuvidíte. Existují také digitální jednooké zrcadlovky. Ty jsou však jednak velmi drahé (poměr ceny a výkonu nelze v žádném případě nazvat výhodným) a i pro ně platí výše uvedené omezení rozlišovací schopnosti; ačkoli jsou schopny na jeden snímek zaznamenat až 3,5 milionu pixelů, kinofilm je na tom pořád nesrovnatelně lépe.
Dalším zatím ne zcela uspokojivě zvládnutým problémem je problém záznamu barvy – jednotlivá média a různé typy aparátů se totiž při fotografování téhož motivu dosti značně liší ve svém barevném projevu (stačí se podívat na nějaký srovnávací test digitálních přístrojů, např. v časopisu “Stereo & Video”, který se – poněkud v rozporu se svým názvem – této problematice věnuje a věnuje se velmi zodpovědně).
Další problém nastává v momentě, kdy chceme mít v ruce hotovou papírovou fotografii – je totiž nutné ji vytisknout na poměrně velmi kvalitní počítačové tiskárně, k níž samozřejmě potřebujeme také počítač coby řídicí jednotku. Náklady na pořízení digitální fotografie se tedy opět zvětšují. S nimi však adekvátně neroste kvalita výsledných snímků. Použití vlastní digitální fotografie se zatím zdá být poněkud problematické, ale digitalizované snímky pořízené na klasický film již zcela dobyly svět, jiné snímky se vlastně už netisknou. Ostatně i na této webové stránce jsou všechny fotografie zpracovány právě metodou digitalizace klasické fotografie, tedy metodou film + skener…
Výhodou digitální fotografie je, že zcela odpadá zdlouhavé laboratorní zpracování, takže se velmi dobře hodí pro rychlou novinářskou práci. Existují i grafická studia, kde se digitální fotografie používá jako základní metoda pro zisk obrazu (takto se připravují podklady pro velkoplošné tisky, např. billboardy), ovšem přístroje tam používané mají k fotoaparátům poněkud dále, než si představujeme: spíše jsou to veliké skenery. Do běžného spotřebitelského světa se digitální fotografie u nás (a vlastně ani v cizině) nijak zvlášť nerozšířila (opět musíme poznamenat ono zatím…), protože skutečně kvalitní aparáty jsou neúnosně drahé. Vždycky to dopadá tak, že digitální přístroj v ceně cca 50 000,-Kč poskytuje mnohem méně kvalitní obraz než kinofilmová zrcadlovka poloviční ceny… Klasická fotografie se vyvíjela a vyvíjí desítky let. Vývoj digitální fotografie zatím trvá krátce, ale je mnohem rychlejší a určitě přinese ještě významná vylepšení…
