Tak ho tady konečně máme. Ptáci řvou a kytky smrdí, napsal kdysi Ivan Mládek, ale takto dramatické to tedy není. Ostatně, jaro je příjemné.
Ráno, když se vstává, je už světlo, což už samo o sobě dokáže vylepšit pohled na svět. A mnohdy ani nevadí, že vstáváme proto, že musíme do práce. Nevím jak komu, ale mně (a několika mým přátelům) se zimy zdají rok od roku delší, takže na první jarní den čekáme jako na zázrak.
Jak souvisí jaro s fotografií? Hodně. Při prvním hezkém dnu se podíváme, co dělá náš miláček aparát. Očistíme ho od prachu (marná práce, za chvíli je tam zas…), a to bez ohledu na to, jestli jsme ho měli v ruce naposledy o Vánocích nebo předevčírem. Nemáme-li film, je třeba si urychleně nějaký opatřit, nejlépe několik. Před tím je však ještě třeba provést jarní úklid. Pečlivě vyhrazené místo v ledničce totiž obsadil místo úhledných filmových krabiček dočasný host v podobě loveckého salámu – to abysme tu děsnou zimu dobře přežili. Salám tedy vyhodíme nebo sníme, dle jeho stavu a momentálních chutí fotografových. Nejsme-li zrovna ortodoxní “černo-běloši”, vybereme si asi barevný film, neboť barva sice není všechno, ale na jaře znamená hodně. Film necháme zmizet v útrobách kamery a můžeme vyrazit.
Venku se to k nepoznání změnilo. Malé zelené lístky se derou z větví ven za sluncem, kvetou kytky (názvy si račte doplnit, já bezpečně poznám jen tulipán, růži a kopretinu…) a ve vzduchu je cítit “cosi” nepopsatelně čerstvého. Toto vše se děje za pokřiku všemožné havěti, včetně té lidské – lidé mluví jaksi uvolněně a víc nahlas. Tuhle mi málem připadalo, že i pražské tramvaje lomozí jaksi radostně; to asi proto, že se už nemusí ulicemi trmácet v mrazu a soli. Ale asi se mi to jen zdálo, takové tramvaji je to nejspíš jedno. Lidé se postupně zbavují jednotlivých vrstev zimního oblečení, což je mimořádně příjemné zejména v případě žen a dívek. (Jde samozřejmě o čistě fotografický zájem, aby se oko umělcovo potěšilo, slečno. A neumělcovo taky.)
Na všech místech, kde by se teoreticky dalo něco vyfotografovat, je v tento náš první hezkej den tolik lidí, že to na žádný pořádný snímek stejně nevypadá. Ale při bližším pohledu jde i to, ačkoli všude kolem pobíhají podobně postižení jedinci s fotoaparáty nejrůznějších cen, stáří i stavu a navzájem si lezou do záběrů. Omluvně se usmívají a jejich takzvaně normální doprovod si shovívavě klepe na hlavu, to víte, jaro… Z prvního jarního filmu zpravidla nic není, protože stejných fotek máme doma plná alba s nápaditými názvy typu JARO 1991 apod. Ale ta radost na vlastní oči se přesvědčit, že ty stromy fakt zase kvetou, je silnější než předsevzetí, že už tím filmem plýtvat nebudu. A co. Čím víc toho vyfotografujeme, tím víc můžeme vyhodit.
Na jaře se prostě fotografuje všechno: sousedovo štěně (a dcera), parky a nábřeží s rozkvetlými stromy, nová omítka na naší chalupě, bouřka, posekaná tráva, babička s dědou na balkóně, my sami, známí lidé, lidé naprosto neznámí, parníky na Vltavě nebo jiné vodě, stůl prostřený k snídani a paprsky slunce ochutnávající bábovku, rozkvetlý ocún (že bych těch kytek znal přece jen víc?!), harampádí při železné neděli, rozvodněný potok kousek za městem, děti, mosty, rozečtená knížka, voňavá noc a vlající záclona… Pak jaro zevšední a jaksi nám zestárne před očima. Ale ještě před tím je tolik času na film nesmazatelně zaznamenat vše, co za záznam stojí. A toho je setsakramentsky hodně! A když něco nestihneme, máme smůlu a štěstí zároveň. Smůlu, že jsme to prošvihli. Štěstí, že příští rok přijde další jaro.
