motiv

Jaroslav Kučera: Lidé, které jsem potkal

Jaroslav Kučera. Kdo by ho neznal? Není mnoho fotografů jeho formátu. Možná více než pro IMAX platí pro jeho fotografie: „...vtáhne Vás do děje“. Už si nepamatuji přesně, kdy jsem s jeho tvorbou setkal poprvé. Ale musím se přiznat: fascinovala mě od první chvíle.

TitulKnihu Jaroslava Kučery, "Lidé, které jsem potkal", vydalo nakladatelství Kant roku 2002. Autor, jinak profesionální fotograf architektury, zde nabízí průřez celou svojí tvorbou, kterou označuje jako celoživotní koníček. Tím koníčkem je sociální dokument. Stari

Kniha je rozdělena do výběrů z několika tématických celků. Jako první je zařazen „Setkání, okamžiky, samoty – 70. léta“ tvořící průřez autorovou tvorbou v době, kdy studoval ČVUT, aby se pak, řečeno jeho slovy, stavařině již nikdy nevěnoval. Obsahem cyklu jsou snímky z nádraží, bufetů, fotografované často na hranici možnosti vůbec fotografovat, snímky až brutální, upřímné a skvělé. Tématicky snad roztříštěné, přesto z fragmentů skládající obraz sedmdesátých let očima studenta, bohéma a zejména fotografa na začátku své pouti.

SlavnostiCyklus druhý, "Moldávie", obsahuje snímky z Kučerových návštěv manželčiny rodiny v Moldávii. Moldávii, vlastně původně Rumunsko, ukazuje Kučera jako zemi, kde se zastavil čas. Obyčejní lidé, venkov, pravoslavné motivy. Krajina připomínající východní slovensko, kraj odkud právě odešel Nikola Šuhaj. To vše je vtěsnáno do devatenácti fotografií. Kučera se zde, stejně jako v předchozím cyklu, projevuje jako mistr světla a černobílé kompozice. Zvláště scény z kostelů jsou vynikající. Přesto vnímavý divák postrádá onu jakousi brutalitu a přímost, které tryskají z fotografií předchozích. Kučera je zde spíše klidný komentátor, než neklidný ahasver.

Částí třetí jsou "Komunistické slavnosti". A tady už se všichni poznáváme :-). Zatímco u snímků z kolejí, z pasťáku, z kostelů, z bufetů jsme se mohli tvářit, že to ani nejsme my, tady už to nepůjde. Rozverně laděný cyklus komunistických slavností ukazuje, jak jinak, První máj v osmdesátých letech. Tehdejší atmosféru představuje jedenáct ironických a malinko nostalgických fotografií.

SudetyAle čas se nezastavil a Kučera, srdcem dokumentarista, musel být u toho. Dalších jedenáct snímků dokumentuje Prahu na podzim 1989. Nechybí samozřejmě slavná fotografie Havla objímajícího Alexandra Dubčeka poté, co Jiří Černý přinesl do Občanského fóra zprávu, že Jakešovo vedení padlo. A vlajky a svíčky. Nadšení, radost.

Euforismus konce osmdesátých let však rychle vyprchal a i Jaroslav Kučera otevírá novou dobu prací na velkém projektu – Sudety. Čtyřicet let devastace, před tím vysídlení Němců, ještě předtím vysídlení Čechů… To vše se promítlo a promítá do tváře krajiny i lidí žijících na území bývalých Sudet. Po čtyři roky sem Kučera jezdí dokumentovat obyvatele zde žijící. Zůstává však věrný svému způsobu práce. Systematicky fotografuje pasáky, prostitutky, bezdomovce, cikány. Navštěvuje hospody, noční bary, bordely. Fotí na okrajích lidské společnosti, na krajnicích silnic, na perifériích periferie. Ve dvaceti sedmi obrazech podává svědectví o jedné části naší země. Svědectví stejně cenné jako brutální. Člověk si neustále klade otázku: „Proboha, jak jen to mohl vyfotit? Jak se tam vůbec dostal?“ Kučerova optika je nemilosrdně přímá. V každé fotografii je příběh, každou postavu poznáváte, s každou postavou prožíváte. Prostitutky z Dubí, prodavači cigaret z poza krajnice, babička Titěrová, hospoda ve Velkých Luzích, paní Kočičková, Milan a Ivana z Libkovic. Co fotografie, to příběh, život ve všech jeho podobách. A nad tím vším se jako sakrální klenba klene nezapomenutelný obraz jeptišek z Jiřetína pod Jedlovou.

Kučera však v Sudetech nezůstal. Vrátil se do Prahy a vytvořil další dva eseje. První „I taková je Praha“ a druhý „Pražské hospody“. V tom prvním je Kučera asi „nejkučerovatější“. Prostitutky, prostituti, pasáci, bezdomovci, pankáči, lidé ze dna společnosti, žebráci. A znovu. Co záběr, to příběh, to kus života i kus smrti.

hospoda Předposledním cyklem v knize uvedeným jsou slavné Pražské hospody. Pokud snad hledáte Hrabalovou poetiku říznutou trochu Jaroslavem Haškem s erotikou dnešní uvolněné doby, pak Pražské hospody jsou tím pravým. Cyklus úžasných fotografií dokumentující ne pouze pražské hospody, ale hospody porevoluční a tedy s erotikou ve třetí a vyšší cenové skupině. Nejde samozřejmě o žádné go go bary, ale o poctivé české putyky se štamgasty, pivem, buřty s cibulí a s… a no prostě s erotickou show.

Ale humorný nádech a rozpustilá atmosféra končí v jeden okamžik. Otočíte poslední stranou hospod a stanete tváří v tvář maskované postavě z Lumírovy ulice. Kniha nekončí rozverně, i když by byl člověk rád, s pohledem na zrůžovělé tváře štamgastů s očima upřenýma na nádherné přednosti dívky nesoucí pivní mok, ale mementem.

demonstrant Část poslední, „Kamením a násilím proti globalizaci“, dramaticky a zlověstně strhává závěr knihy do temných tónů harmonie v moll. Vypjaté výrazy, tváře zahalené šátky, kouř ze slzných granátů, kameny, krev. To je finále Kučerovi knihy. Do doznívajících veselých písní a cinkotů půllitrů vtrhává brutální násilí demonstrantů proti globalizaci v Praze 2000. Finále hodné mistra. Demonstrant v plynové masce vrhající kámen, slavná fotografie oceněná hlavní cenou na Czech Press Photo následovaný zkrvavenou dívkou, která cyklus uzavírá. Doba se změnila. Co bude dál?

Po technické stránce nelze knize nic vytknout. Vazba pevná, pěkná, papírový přebal s velmi vkusnou typografií. Na křídových stránkách tištěné fotografie ve velmi dobré kvalitě (i když zvětšeniny na výstavě byly o něco lepší) a zejména, dle mého, velmi vhodně volený průřez autorovou tvorbou. Vydání Kučerovy knihy nelze jinak, než označit za velmi dobrý počin, který se navíc povedl. Kniha by neměla chybět asi u žádného fandy fotografie, a zejména ne u fotografa, kterému se při jménech Salgado, Koudelka, Smith, Leica rozbuší srdce.

Kučerova kniha není jen soubor obrazů, soubor situací, grafikou. Jeho kniha je živá. Jeho prostitutky, vexláci, pankáči, anarchisti, bezdomovci, hospodští povaleči, romové, starci, a další a další existence, které ctihodný občan ani nezná, ti všichni se těší prostřednictvím fotografií Jaroslava Kučery na setkání s vámi.

prak Ano, Jaroslav Kučera vás vtáhne do děje. A dá vám nahlédnout někam, kam jste se báli, styděli, zdráhali jen podívat. Zavede vás někam, kde to vlastně dobře znáte, ale znáte to jinak. Hospoda? Ani nepočítáme kolikrát už jste byli v hospodě. Na nádraží? V parku? Jasně to každý zná. Ale opravdu? Drobnohled Kučerova fotoaparátu vás přibližuje a přibližuje až je obraz úplně neostrý a nezřetelný, aby se najednou náhle a skokem změnil v obraz průzračně jasný. A je to jiná realita, na stejných místech, ale s jinými lidmi, v jiných dimenzích. Parky se plní bezdomovci, hospody obsluhou nahoře bez, slavnostní průvody podivnými lidmi. Ale nejsou to lidé cizí. Kdepak. Jsme to my. Jsme to my sami. Jen z jiných stran, z jiných úhlů, z jiných pohledů než se známe ze zrcadla. To všechno ukazuje Kučerova optika. A není při tom nesmlouvavá a nemilosrdná. Jenom občas. Někdy je laskavá, citlivá. Někdy sentimentální. Jindy přímá, jindy odsuzující. Je jako my a v tom spočívá velikost a nepomíjivost Kučerovy tvorby.

Jaroslav Kučera - Lidé, které jsem potkal
ISBN: ISBN 80-86217-27-2
Vydavatel: Nakladatelství KANT, 2002
Přibližná cena: 690,- Kč

Jaroslav Foršt
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace