Jak chutná sever – 1. část

Dnes začíná dlouhá cesta na sever. Projedeme Dánskem a potom Švédskem až za polární kruh, abychom u Kiruny překročili hranici do Norska.

Norsko mapa - 1.cast

Když jsem přemýšlel, jak nazvat toto cestopisné povídání, dlouho se žádný nápad
nedostavoval. “Cesta na sever”, “Za písni severu”, … všechno
už tu bylo. Pak mě napadlo, že celá ta naše měsíční téměř 9000 km dlouhá severská
odysea Švédskem a Norskem byla vlastně jen malou ochutnávkou z té obrovské palety
dobrot, které sever nabízí. A tak jsme jen tak trochu uždibli – na pořádné zakousnutí
nebyl čas. Žaludek sice protestoval a chtěl si jednotlivá nabízená sousta vychutnat
do sytosti, ale vždy jsme jej ukolébali slibem, že se určitě ještě vrátíme a
nakousnuté dojíme.

Ostrava – Rostock, trajekt, Dánsko

“Kam jedete?” znuděně cedí skrze zuby znuděný celník na česko-polské
hranici v Bohumíně. Odpověď: “Do Norska,” způsobí jen mírné nadzdvihnutí
obočí, závora se zvedá a naše dlouho plánovaná a odkládaná cesta na sever může
začít. Je 21. července 2002, něco málo před půlnocí, a my se věšíme za koncová
světla novotou se lesknoucího černého kombíku Volvo V70, který překročil hranici
před námi. Trochu symbolické, neboť je to asi nejpoužívanější značka i typ osobního
automobilu na skandinávských silnicích, jak zjišťujeme později. Volvo důstojně
a pomalu pluje po rozbité polské silnici, a tak mu brzy ukazujeme záda a frčíme
po trase Ratiboř, Opole, Wroclaw, Berlín do německého přístavu Rostock. Za polsko-německými
hranicemi dostávají tlumiče našeho kombíku i tlumiče našich zadních částí těla,
těžce zkoušené na zbytcích “Hitlerovy dálnice”, konečně pohov, a doslova
v posledních vteřinách vjíždíme na palubu trajektu společnosti Scandlines. Zatímco
moje žena Zuzana brzo pokračuje v přerušeném spánku a náš desetiletý Honza nadšeně
vyráží na obhlídku plavidla, já, ač bych po 9 hodinách řízení taky nejraději
upadl do zasloužených mdlob, zahajuji činnost fotodokumentaristy výpravy.

Norsko 1 - z trajektu
Břehy Německa mizí za obzorem

Po slabé hodince plavby mizí břehy Německa za obzorem. Na chvíli se z nás stávají
nefalšovaní mořští vlci – náš krok se díky houpání lodi roztahuje doširoka –
a všude kolem jen moře. A lodě. Nespočetné množství. Zleva, zprava, zepředu
i zezadu. Ač to netrvá dlouho, je to pro nás suchozemce samozřejmě zážitek.
Jsme proto trochu zklamáni, když se na severu začínají rýsovat dánské břehy.
Přesně v poledne přistáváme v maličkém přístavu Gedser a bez zastávky se zakusujeme
do necelých 200 dánských kilometrů. V tuto chvíli to máme k nejsevernějšímu
bodu naší cesty něco kolem 2500 km.

Vlečeme se osmdesátkou v koloně zřejmě nikdy nikam nespěchajících Dánů. Vychutnáváme
pro nás neznámou tvář krajiny: nekonečná rovina, políčka, úhledné domečky, autobusové
zastávky ve tvaru mušle. Na dálnici se vlečeme už trochu rychleji, stodesítkou.
Ostatně není kam spěchat, jsme přece na dovolené a před sebou máme ještě měsíc
toulání po vytouženém severu.

Norsko 1 - most
Most spojující ostrovy Lolland a Sjælland

Přes velkolepý most přejíždíme z ostrova Lolland na ostrov Sjælland a
dovolujeme si první malou zastávku. Jelikož jsme oproti původnímu plánu vyjeli
o den později, rozhodujeme se vypustit návštěvu Kodaně, a tak se zanedlouho
naloďujeme na další trajekt, tentokrát z dánského Helsingøru do švédského
Helsingborgu. Je to jenom kousek, přesto se nenasytní seveřané opět vrhají na
dobroty lodního bufáče. Zřejmě oblíbený skandinávský rituál, protože takto činí
naprostá většina cestujících na všech trajektech, se kterými jsme měli tu čest.
My svačíme české sušenky a s obavou pozorujeme ocelově temnou oblohu nad přibližujícím
se Švédskem.

A jsme tam

Po vylodění v Helsingborgu suše konstatujeme, že všichni, kdo nás upozorňovali
na typicky skandinávský jev – nebývalé množství vody shora i zdola – měli pravdu.
Pro provazy deště je téměř nemožné vystoupit z auta. Vzdáváme prohlídku Helsingborgu
a nekonečnou vodní clonou uháníme na sever. Pro dnešek by mělo být naším cílem
jezero Vättern – druhé největší jezero Švédska. Celých 300 km déšť neustává
a my se pomalu smiřujeme s mokrou dovolenou. K večeru projíždíme středně velkým
městečkem Jönköping, míjíme Huskvarnu, kde sídlí známý výrobce motorových
pil a dalších motorových záležitostí. U jezera Vättern na nás poprvé dýchne
krása severské přírody. V malém městečku Gränna jako zázrakem přestává pršet.
Prohlížíme si starou dřevěnou zástavbu, jednu z nejstarších ve Švédsku. Ve Skandinávii
se bydlí téměř výhradně v dřevěných domcích, které jsou tady ve Švédsku, až

Norsko 1 - jezero Vättern
U jezera Vättern

na výjimky, jednotně červené. Stodoly, domečky, domy, statky i obří sídla různého
střihu, ale stejného odstínu. Kolem devíti večer se malou cestou kolem jezera
vydáváme hledat naše první skandinávské tábořiště. S povděkem kvitujeme další
typický severský jev, který nás bude provázet skoro celý následující měsíc,
tentokrát příjemný – čím výše na sever, tím méně se v noci stmívá. Již zde,
na 58° severní šířky se v této roční době úplně nesetmí celou noc. Na polárním
kruhu (66°30′ severní šířky), vzdáleném vzdušnou čarou ještě asi 1000 km, o
slunovratu (21. června) nezapadne slunce vůbec. Ale teď je o měsíc později,
a půlnoční slunce už bohužel neuvidíme ani na nejsevernějším bodu naší cesty
(68°30′ severní šířky).

Po kratším hledání konečně nacházíme romantické tábořiště na návrší nad jezerem.
Postavit stan, uvařit hlavní denní jídlo a pak hurá na kutě. Chvilku nám to
trvá, ještě nemáme ten správný “grif”. Je skoro půlnoc a neustálé
světlo náš organismus ještě poněkud mate, ale i to se brzo spraví.
Ráno je včerejší šedivá obloha pryč a nad jezerem se válejí kýčovité mraky.
Balíme a dokonalou švédskou dálnicí, vinoucí či spíše táhnoucí se nekonečnými
lesy, vyrážíme směr Stockholm.

Stockholm

Norsko 1 - Stockholm
Benátky severu

Do Benátek severu, jak je hlavní město Švédska někdy nazýváno, přijíždíme něco
po poledni. Stihnout prohlídku této metropole rozkládající se na čtrnácti ostrovech
za půl dne? Nu což, má to být přece jen ochutnávka. Kupodivu rychle se nám daří
zaparkovat auto přímo v centru starého města (Gamla Stan), na ostrově Stadsholmen.
Tento ostrov je z jedné strany omýván Baltským mořem a z druhé jezerem Mälaren.
Vody slané a sladké se pak mísí pod několika mosty, kterými je ostrov propojen
s ostatními částmi města. Ochutnáváme několik desítek z údajně 550 místností
Královského paláce. Obdivujeme rozsáhlé sbírky porcelánu, gobelínů a obrazů
od rozličných autorů. Brzy se nám z té majestátnosti točí hlava, a tak ani moc
nelitujeme, že úderem čtvrté hodiny je palác uzavřen a druhou půlku prohlídkového
okruhu musíme vzdát. Jen Honza je rozhořčen – co by jen za to vstupné bylo zmrzlin
a jiných dobrot. A stejně je Pražský hrad hezčí… Hned pod zámkem je přístav,
pro suchozemce vždy kouzelné místo.

Norsko 1 - lod
Máváme malým lidským tečkám na zaoceánské lodi

Máváme malým lidským tečkám lemujícím po stovkách zábradlí právě vyplouvající
zaoceánské lodi. S takovou naše středoevropské oko ještě tu čest nemělo. Prohlížíme
si funkční napodobeninu vikingské lodi, fungující coby plovoucí restaurace,
i s věrnými napodobeninami živých Vikingů. Ještě proběhnout uličkami starého
města.

Norsko 1 - Stockholm
Tiché zákoutí s pisoárem
Norsko 1 - Stockholm
Ženy stejně jako muži většinou blond

Uličky rušné, méně rušné, tichá zákoutí. A lidé? Zdá se vám, že ty rysy odněkud
znáte. Pokud víte co znamená slovo hokej, je vám jasné, že všichni muži vypadají
jako švédští hokejisté. Ostatně, když už se vámi nějaký Švéd dá do řeči a zjistí
odkud jste, hádejte co se mu kromě Prahy vybaví nejdřív…? Ženy, stejně jako
muži, jsou většinou blond. “A co metro?” ptá se Honza. Místní doprava –
vášeň našeho potomka. Co se dá dělat, musí se svézt. Narušuji rodinnou jednotu,
vzdávám se vrcholného zážitku z jízdy metrem a alespoň přes záliv si prohlížím
radnici s téměř 100 m vysokou věží, kde se každoročně udělují Nobelovy ceny.
Je kolem sedmé večer, když se zase scházíme u auta. Kdesi na obzoru ještě probleskuje
mezi domy bílá kopule supermoderní víceúčelové haly Globen a asi za hodinku
jsme již 70 km severněji, v Uppsale.

Uppsala

Norsko 1 - Uppsala
Katedrála v Uppsale
Norsko 1 - Uppsala
Sluneční hodiny na jedné z budov university

Ač se blíží devátá hodina večerní, nekonečně dlouho zapadající slunce nám nádherně
osvětluje největší gotickou katedrálu ve Skandinávii. Její stavba byla zahájena
ve 13. století. Po staletí tu byli korunováni a pochováváni švédští králové.
Vrtá nám hlavou, jestli ty pravidelné, krásně červenooranžové cihly jsou opravdu
původní. Hned naproti se v parku ukrývá nejstarší švédská univerzita, založená
v 15. století. Ukrytá je opravdu dobře, neboť musíme absolvovat kolečko městem,
než ji konečně objevujeme. Stejně tak hledáme Gamla Uppsalu (starou Uppsalu).
Toto centrum Švédska raného středověku se zase pro změnu schovává na okraji
moderní vilové čtvrti, asi 5 km od centra Uppsaly nové. Zběžně si prohlížíme
tři obrovské mohyly, pod nimiž odpočívají králové z dob předvikingských a vydáváme
se hledat neexistující jezírko, kde hodláme, stejně jako Zdeněk Šmíd ve své
milé knize “Za písní severu”, rozbít stan a podniknout romantický
a strašidelný půlnoční výlet k mohylám. Výlet se ovšem nakonec nekoná, protože
na první jezírko narážíme teprve po 30 km jízdy…

Skuleskogen

Následující celodenní přesun je okořeněn drobným incidentem s majitelem malého
kempu u silnice, kde se pokoušíme doplnit vodu. K odloženému plnému kanystru
se vrhá vzteklý chlapík. Vylévá vodu a já nevěřícně sleduji, jak začíná po prázdném
kanystru dupat. Bohudík to byl první a poslední hulvát, kterého na severu potkáváme.
Lidé jsou zde jinak milí a ochotní, i když tak trochu seversky chladní.

Norsko 1 - Skuleskogen
Vyšlapanou lesní pěšinku nahrazují kamenná pole

Konečně se nekonečná švédská pobřežní rovina začíná nesměle horsky vlnit a my
k večeru vjíždíme do našeho prvního severského národního parku. Skuleskogen
je jedním z více než dvacítky národních parku ve Švédsku. Rozkládá se na břehu
Botnického zálivu a se svými 25 km2 patří k těm menším. Nejvyšší
vrcholky zde dosahují sotva 300 m, což je pro otestování naší fyzičky tak akorát.
Po zkušenosti z Uppsaly se chvíli dohadujeme, jestli jezírko popisované panem
Šmídem, jež má být cílem naší první dvoudenní nebo spíše “přesnoční”
výpravy s plnou polní, opravdu existuje. Ale protože na mapě se skutečně něco
modrá, vyrážíme.

Nejprve docela obyčejně vypadajícím lesem, pak kolem moře a pak… pak přichází
první doopravdy severské sousto, jehož chuť je pro nás zcela nová. S každým
krokem nahoru od pobřeží se krajina začíná proměňovat. Vyšlapanou lesní pěšinku
nahrazují kamenná pole s čím dál tím většími kameny porostlými zelenožlutými
lišejníky. Vysoké smrky ustupují zakrslým severským borovicím.

Norsko 1 - Skuleskogen
Botnický záliv se spoustou ostrůvků
Norsko 1 - Skuleskogen
Jezírko uprostřed skal

A když se asi po dvou stech výškových metrech, v tajemném nočním světle polárního
dne, otevře pohled na Botnický záliv se spoustou ostrůvků – je nám jasné, že
tohle sousto bude mimořádně chutné. Brzy překračujeme hřeben a konstatujeme,
že jezírko uprostřed skal je kde má být.

Norsko 1 - Skuleskogen
Soutěskou Skrevan

Na břehu jezírka objevujeme nádhernou chatku pro bezplatné přenocování – další
to příjemný severský jev. Těchto chatek je ve švédských a norských národních
parcích roztroušeno na stovky. Přijdete, uvaříte, přespíte, uklidíte, zanecháte
přebytečnou potravinu a pokračujete třeba k další. Bohužel je naše chatička
obsazena švédskou rodinkou. Nechceme rušit jejich soukromí a stavíme stan opodál.
Další skandinávská vymoženost: volné stanování je povoleno téměř všude. Koupeme
se v nečekaně teplé průzračné jezerní vodě, vaříme a za stálého světla a někdy
trochu strašidelných zvuků okolní divočiny po půlnoci usínáme. Ráno za mírného
mrholení procházíme nejvíce inzerovanou místní atrakcí – soutěskou Skrevan.
Tohle sousto není tak pikantní jako včerejší výstup, ale ujde. Kolem poledne
jsme zpátky na parkovišti, převlékáme se do suchého a pokračujeme. Kam jinam,
než na sever.

Storforsen

Norsko 1  - Storforsen
Storforsen
Norsko 1 - Storforsen
…minivodopády

U městečka Piteå se loučíme s Botnickým zálivem a míříme do vnitrozemí.
Navečer rozbíjíme tábor na břehu řeky Piteälven. Pak již zbývá jen několik kilometrů
k další švédské atrakci – vodopádu nebo spíše obrovské peřeji zvané Storforsen
– údajně největší ve Švédsku. Voda zde na jednom kilometru s neskutečným řevem
padá asi 50 m širokým, skalami vystlaným korytem, o 60 m níž. Neméně působivá
jsou i vedlejší menší koryta, kde voda vyhloubila bezpočet tůní a minikaňonů
s minivodopády. Brzy nás překvapuje další vodopád, tentokrát z nebe. Liják je
opravdu vydatný a zahání nás do auta.

Polární kruh

Norsko 1 - polarni kruh
Severská tundra

Nepřestává pršet ani když na nenápadném odpočívadle překračujeme 66°30′ severní
šířky – polární kruh. Vzápětí projíždíme městečkem Jokkmokk, centrem Laponska.
Laponsko je jakási pomyslná geografická oblast, rozkládající se v nejsevernějších
oblastech Švédska, Finska, Norska a Ruska. Příslušníků etnika Sami, jak si Laponci
říkají, žije dnes v této oblasti něco mezi padesáti a sedmdesáti tisíci.
Většinou bývalí
rybáři, lovci a chovatelé sobů žijí převážně z turistického ruchu. Jejich stany
uvidíte dnes spíše u hlavních turistických tahů než uprostřed tundry a sobích
stád. V laponských krámcích si můžete koupit nůž s rukojetí ze sobího parohu,
kožešiny všelikých druhů a další typické “Sami products”, jak své
výrobky propagují v nápisech na svých krámcích.
Tento nárůdek se svébytnou kulturou
a šamanskými tradicemi je od 16. století nekompromisně pokřesťanšťován, a tak
původní tradice, kroje a podobně, ožívají dnes už jen téměř výhradně pro komerční
turistické účely. Nejsem moc sběhlý ve fotografování lidí a přiznám se, že to,
co je možné z laponské kultury spatřit kolem cest, mě k focení ani nijak zvlášť
nelákalo.

Při zpěvu zpěvačky Mari Boine, která se inspiruje starou laponskou šamanskou
hudbou a laponským způsobem zpěvu, kterému se říká “joik”, projíždíme
nekonečnou severskou tundrou, jež vystřídala nekonečné severské lesy. Cestu
nám několikrát kříží skupinky sobů, kteří, stejně jako další severská chovná
zvířata – krávy, ovce a kozy – s oblibou využívají mezinárodních silnic jako
svých stezek za lepšími pastvinami.

Kiruna

Norsko 1 - Kiruna
Kirunská radnice

Nejsevernější město Švédska – Kiruna. Jako Ostravákovi je mi město nějak podezřele
povědomé. Kromě zajímavé radnice je totiž možné v Kiruně spatřit obří rudné
doly, které daly vzniknout velkému kopci nad městem, nebezpečně připomínajícímu
trochu přerostlou ostravskou haldu. Tak tohle nemusíme. Využíváme poslední možnosti
relativně levného doplnění zásob (v Norsku je mnohem dráž), a hurá k poslední
švédské zastávce – národnímu parku Abisko.

Abisko

Opět prší. Jako na zavolanou objevujeme na odpočívadle kousek od Abiska jednoduše
vybavenou chatku. Bydlí už v ní sice dvě mladé Švýcarky, které tady na daleký
sever došlapaly až z Basileje na kole, ale naše společnost jim evidentně není
proti mysli. Možná tuší, že jako správní Češi máme v kufru zásobu zlatého moku.
Gambrinus, i když jen plechovkový, jim opravdu chutná a povídáme si dlouho do
bílé noci. Neuvěřitelné, mají už v nohách 4000 km a ještě míří do Finska… Ráno
se počasí mírně lepší. Přesouváme se do nedaleké osady Abisko, která je východiskem
treků do stejnojmenného národního parku.

Norsko 1 - Abisko
Pěšky nahoru?
Norsko 1  - Abisko
Raději lanovkou…

Po zvážení časových a fyzických možností zbaběle zdoláváme 2/3 z téměř tisícimetrového
převýšení na nejbližší horu Njulju lanovkou a za svěžího deštíku a trochu většího
větříku brzy dosahujeme vrcholu. Tam překvapivě nacházíme českou vlaječku a
nepřekvapivě velice chutné výhledy do okolí. Sněhem ozdobené vrcholy, jezero
Torneträsk s četnými ostrůvky v tisícimetrové hloubce pod námi a konečně
Laponská bránu, nepřehlédnutelné sedlo, kterým prý Laponci v minulosti hnávali
svá stáda sobů.

Dolů už pak scházíme pěkně po svých kolem říčky tvořící nesčetné vodopády a
průrvy. Neodoláváme přímo vedle pěšiny provokujícím obřím křemenáčům a bereme
je sebou na výlet do Norska, jehož hranice jsou již jen kousek.

Norsko 1 - AbiskoNorsko 1 - Abisko
Jezero TorneträskLaponská brána

Použitá technika: Canon EOS50E, objektivy Canon 20/2.8 USM,
28-135/3.5-5.6 IS USM, stativ Manfrotto 190B, filmy Kodak Elite II 100, Fuji Velvia
50

10 komentářů u „Jak chutná sever – 1. část“

    • RE: vybavení

      Už jsem si toho taky všiml. Chybička se vloudila – omlouvám se, má tam samozřejmě být 28-135/3.5-5.6 IS USM. Už jsem požádal webmastra, ať to opraví.

      Odpovědět
  1. Teď mne to čeká.

    Díky za článek, přišel vhod. V neděli odjíždíme velmi podobnou trasou až na Nordkapp a Lofoty…

    Odpovědět
  2. Fotky

    Fotografie sú nádherné. Horšie počasie sa na nich nijako zvlášť neprejavilo. Článok sa mi páči. Prajem dobré svetlo.

    Odpovědět
  3. prekvapenie na vrchole Nolje nad Abiskom

    V Abisku som bol začiatkom júna a okrem Lapporten sme si vyšlapali aj na Nolju. Na samom vrchole trčala z kopy kamenia pekne obrúsená palica – keď sme ju vytiahli, na jej konci sa hompáľal zvyšok českej vlajky (aj keď podľa opotrebovania to kľudne mohla byť aj československá…) 🙂

    Odpovědět
    • RE: prekvapenie na vrchole Nolje nad Abiskom

      Před rokem vypadala ta vlaječka docela čerstvě a jestli za rok doznala takové újmy, tak československá to asi nebyla…, ale kdoví ;-}

      Odpovědět
  4. Pekne fotky

    Rad by som sa opytal na objektiv Canon 28-135 IS …
    Ake mate skusenosti s nim pri foteni …
    Uz som o nom cital vela dobreho aj zleho …
    Skoda ze pri jednotlivych zaberoch nie je napisany aj typ pouziteho objektivu ..
    Mato ..

    Odpovědět
    • RE: Pekne fotky

      Já jsem s tímto objektivem velmi spokojen. Jediná věc, která mě trápí je vnikání prachu dovnitř. Jinak mu nemám co vytknout. Oproti L sklům je lehký, skladný a kresbou a ostrostí nijak podstatně nezaostává. A stabilizátor bývá často k nezaplacení.
      Kdysi jsem si psal, co jsem čím fotil, ale nějak mě to přestalo bavit, Vždycky si říkám, že až to budu pořebovat vědět, tak si vzpomenu … ale to samozřejmě platí jen u malého procenta fotek 😉

      Odpovědět
  5. dvojí střevo

    Teda Bundesi, že krom fotostřeva máš i spisovatelské, to jsem netušil. Moc hezky psané. A ty fotky jsou průzračně čisté. Teď nevím, zda to mám nechat přečíst ženě nebo ne. Jestli jo, tak příští rok jedeme namísto do pískovcových skal na sever…

    Odpovědět

Napsat komentář