Je chyba v labu nebo ve mně?

Zdaleka ne vždy jsou fotografie, které obdržíme z labu, zcela podle našich představ. Kdo za to může? Lze tomu nějak předejít? Odpovědi na tyto a podobné otázky, které si v této situaci klademe, shrnuje tento článek, motivovaný dotazem z naší poradny.

Otázka

Po návratu z dovolené jsem si nechal ve fotolabu (Fuji – digitální) vyvolat fotky. Záměrně si je nechávám vyvolávat bez korekcí, abych viděl, jak mi fotky doopravdy vycházejí…
No a výsledkem je totální zklamání. Většina z nich je vybledlá, bez kontrastu a barevně neodpovídá tomu, co jsem fotil. Fotil jsem na filmy Fuji Superia 100, 200 (většina) a 400 Canonem 300 s objektivy 28-105 USM a 75-300 USM IS s občasným použitím polarizačního filtru (Hoya Moose’s). Nevíte v čem je problém???
Už dříve jsem si všiml, že fotky barevně občas vyjdou “divoce” (např. sytě rudý ovál bez jakékoliv kresby, což měla být růže…) nebo nepřirozená barva oblohy při použití výše zmíněného pol. fitru (tento problém mám na těchto nových fotkách také). Napadají mě tyto varianty:

1. prostě s tím neumím zacházet a měl bych toho co nejrychleji nechat
2. je problém ve foťáku
3. v čočkách
4. v laboratoři
5. ve mně, že si je nechávám vyvolat bez korekcí, neb to by k tomu mělo patřit…

Opravdu nevím a jsem v tuto chvíli nesmírně zklamaný výsledkem, zvlášť když jsem fotil nádhernou přírodu v národních parcích v USA.

Odpověď

Naslepo, bez shlédnutí fotografií, se dost dobře nedá jednoznačně říct, na čí straně je přesně vina – jestli na straně fotografa nebo labu. Dost možná je i na obou. Pokusím se proto obecně shrnout nejčastější zdroje problémů a nastínit, jakým směrem se ubírat při pátrání po tom, kde je zakopaný pes a jak pokud možno problémy odstranit.

Pravěpodobnost, že jde o nekvalitní práci labu, je dosti vysoká. Řada labů seká fotografie jako Baťa cvičky a spíš než na kvalitu dbají na to, aby náklady byly co možná minimální, stroje a chemii neudržují v patřičném stavu a obsluhu mají špatně placenou a nekvalifikovanou. Zkazit toho lze mnoho, ať už při samotné výrobě fotografií jako takové, tak i při zacházení s filmem (otisky prstů, smetí, škrábance, přestřihnutá políčka filmu, atd). Na druhou stranu ale na lab nelze svádět vždycky úplně všechno. Možnosti fotografických materiálů, strojů v labu i jejich lidské obsluhy jsou omezené a nelze od nich očekávat zázraky.

Při výrobě fotografií klasickou cestou lze regulovat prakticky jen dvě základní věci:

1. expozici, čili to, jak bude výsledná fotografie tmavá nebo světlá,
2. barevnou filtraci.

Při digitálním zpracování jsou možnosti o něco větší, například je možné prostřednictvím nastavení černého a bílého bodu ovlivnit kontrast. Pokud obdržíte fotografie, které jsou zcela evidentně příliš tmavé, příliš světlé nebo jsou celkově barevně mimo (mají např. komplet celé nádech do růžova), je to důvod k reklamaci. Jsou to věci, které obsluha labu má možnost ovládat a měla by si je uhlídat. Nenechte se v takovém případě odbýt univerzální výmluvou, že je to “tak, jak jste to tak vyfotili” a nedá se s tím nic dělat. Nelžu, osobně se mi stalo, že mi dáma za pultem tohle do očí tvrdila, když jsem si stěžovala, že jsou fotky celé zelené! Než ale nepovedené fotografie hodíte obsluze labu na hlavu, měli byste se zamyslet nad následujícími dvěma věcmi.

Zaprvé byste měli zvážit, jestli je opravdu jediný problém v tom, že fotografie je příliš tmavá, světlá nebo špatně barevně filtrovaná nebo jestli je problém někde jinde a v labu sice dělali, co mohli, ale z filmu, který jste jim předložili, nic lepšího udělat nešlo. Jsou-li například na fotce barvy příliš nevýrazné, může to být tím, že je fotografie příliš světlá, ale také to může mít i řadu jiných příčin, které je potřeba vyloučit, než začnete laborantovi spílat. Pozor byste si měli dát především na následující běžně se vyskytující problémy, za které lab nemůže:

1. Fotografie pořízené za nepříznivého světla. Fotografujete-li v poledne na slunci, musíte počítat s tím, že takové fotografie většinou nevypadají nejlépe, protože je světlo tvrdé a ploché a barvy jsou nevýrazné (někdy se to dá trochu zlepšit polarizačním filtrem). Pokud fotografujete, když je zataženo, nesmíte se divit, když snímky jsou šedivé a nekontrastní.

2. Příliš kontrastní scéna. Fotografické papíry dokážou zvládnout pouze omezený rozsah intenzit. Je-li scéna vysoce kontrastní, pak papír není schopný ji pobrat celou. Ať se bude lab snažit sebevíc, buď se vám na fotografii budou stíny topit ve tmě nebo bude zbytek snímku příliš světlý, vypálený.

3. Ztráta kontrastu díky flare. Přímé světlo dopadající na přední člen objektivu může způsobit nejen viditelná prasátka, ale také více či méně nápadnou celkovou ztrátu kontrastu, menší brilantnost. Sluneční clona rozhodně není na závadu. Některé objektivy mají v tomto směru větší problémy než jiné. Záleží na antireflexních vrstvách i na celkové konstrukci objektivu. Některé nekvalitní, levné objektivy trpí slabým přenosem kontrastu i za normálních světelných podmínek.

4. Silně podexponovaný nebo přeexponovaný film. Negativní filmy mají sice poměrně velkou expoziční pružnost, ale i ta má své meze. Fotografie z přeexponovaného negativu jsou kontrastnější a mají sytější barvy. Mohou se jevit i o něco méně zrnité, a proto někteří fotografové negativy i záměrně mírně přeexponovávají. U silně přeexponovaných negativů je obtížnější správně trefit barevnou filtraci, jinak ale přeexpozice zpravidla nebývá velký problém. Horší je to u podexpozice. Fotografie “vytažené” z podexponovaného, málo hustého negativu (prakticky jen průhledná oranžová báze, s minimem krytí), jsou barevně mdlé a mají velké zrno. Je zde ovšem potřeba rozlišovat dva druhy snímků: snímky, které ve skutečnosti mají být tmavé (jako např. noční snímky) a které lab nepatřičně zesvětlil, a ty, které tmavé být nemají a jsou skutečně podexponované (tj. lab se opravdu má pokusit z negativu vytáhnout, co se dá).

5. Barvy, které fotografické materiály špatně zvládají. Fotografické filmy a papíry dokáží zachytit barvy fotografované scény pouze přibližně. Jsou konstruované tak, aby pokud možno dobře reprodukovaly barvy, se kterými se často setkáváme a máme je “v oku” (neutrální šedá, pleťové tóny, modř oblohy a pod.). Některé jiné barvy, jako třeba jasně žlutozelená, jim ale poněkud činí potíže a existují barevné tóny, které fotografický film a papír vůbec zreprodukovat nedokáže. Kromě toho je také spektrální citlivost fimu trochu odlišná od citlivosti lidského oka. Díky tomu jsou z hlediska přesné reprodukce barev velmi obtížným námětem např. květiny fialové barvy. Problémy působí často také objekty vysoce saturovaných barev. Může u nich dojít k totální ztrátě kresby, přesně tak, jak zmiňuje tazatel ve svém dotazu. Stává se to častěji u amatérských filmů, jako právě Fuji Superia nebo Kodak Gold. Protože většina lidí fotografuje levnými kompakty s mizernou kresbou a přenosem kontrastu a lidé dávají obecně přednost barevnějším obrázkům, mají tyto filmy zvýšený kontrast a saturaci barev. Je-li objekt sám o sobě již hodně saturované barvy, je to pak již za hranicemi možností filmu a dojde k přesaturování a ztrátě kresby.

6. Barevný nádech způsobený barevným světlem. Většinou se jedná o fotografie pořízené za umělého světla (světlo žárovky je žluté, zářivky do zelena), ale může jít i fotografie pořízené venku, za denního světla. Barva světla se v průběhu dne mění. Večer a ráno je víc do žlutočervena, před a po západu slunce do růžova až fialova. Za jasného dne je ve stínu světlo do modra. Barevné objekty odrážejí barevné světlo na objekty poblíž nich (nevěsta v bílém vedle zeleného keře a pod.). Malý barevný nádech může lab vykompenzovat. Problém je u snímků se silným barevným nádechem nebo u takových, kde barevným světlem je osvícena pouze část scény.

7. Nekvalitní filtry nebo jejich nevhodné použití. Některé polarizační a šedé filtry (ať už graduované nebo ne), zvláště ty hodně levné, nejsou zcela barevně neutrální. Snímky s polarizačním filtrem mohou mít nádech i protože se zviditelní prach rozptýlený ve vzduchu. Účinek polarizačního filtru při ztmavování modré oblohy bývá často silnější, než se zdá při pohledu do hledáčku a obloha pak může být příliš polarizovaná a nepřirozeně tmavá a sytá.

8. Neostrost. Tu a tam se stane, že stroj je špatně seřízen a fotografie jsou neostré, přestože obraz na filmu ostrý je. V 99% případů ale neostorost není vinou labu. Spíš se jedná o snímek roztřesený, fotografovaný příliš dlouhým časem, špatně zaostřený a pod.

V mnoha případech je užitečné se podívat nejen na fotografie, ale také na film. Jsou např. detaily ve světlech nebo ve stínech, které na fotografii chybí, na filmu vůbec zachycené? Mají lidé na fotografii uřezané nohy nebo kus hlavy, protože jste to opravdu tak vyfotili nebo protože lab ořezal příliš mnoho z kraje záběru a ještě na jedné straně mnohem víc než na druhé? (Nezapomeňte ale, že kousek ořezat musí, pokud si nedáte udělat fotografie z celého políčka, které pak mají nerovnoměrný bílý okraj.)
Pokud si nebudete jisti, na čí straně vina je, vždycky můžete dát zkusit tutéž fotografii udělat jinému labu a výsledky porovnat.

Druhá věc, kterou byste měli mít na paměti, je to, že obsluha labu nebyla při tom, když jste záběr pořizovali, scénu v reálu neviděla a může se jen dohadovat, jak vypadala a jaký byl váš fotografický záměr. Může se vám stát klidně třeba to, že jste fotografovali nádherně barevné mraky za západu slunce a do snímku zakomponovali i siluetu člověka v popředí. Obsluha labu to ale netuší, předpokládá, že jste fotografovali dotyčného, snímek zesvětlí, aby mu bylo vidět do obličeje, a z barevných mraků nemáte nic. Těžko můžete v takových případech obsluhu z něčeho vinit. Je to jen člověk, ne jasnovidec. Vstupuje tu samozřejmě do hry i otázka osobního vkusu – obsluze se to může líbit nějak jinak než vám. Maximálně důležitá je proto komunikace s obsluhou labu.

Minimální nutnou podmínkou je to, aby ten, kdo od vás zakázku přebírá, měl trochu představu o fotografování a zpracování fotografií, vašim instrukcím rozuměl a dokázal je předat obsluze stroje, která bude vaše fotografie zpracovávat. Lepší samozřejmě je, máte-li možnost mluvit přímo s obsluhou, a ideální, když vás nechají u důležitých zakázek přímo být, dívat se obsluze přes rameno a zasahovat jí do práce. Takové štěstí má ale jen málokdo. Nezapomínejte na to, že komunikace je záležitost dvojstranná. Nejen lab, i vy se musíte snažit, aby nedocházelo k nedorozuměním. Vaše přání musí být reálná a musí být formulovaná jasně a srozumitelně, aby nemohlo dojít k omylu. K tomu potřebujete mít základní znalosti v oblasti exponometrie, teorie barev a vlastností fotografických materiálů. Rozhodně neškodí si na toto téma něco přečíst.

To, že nejlepší je si nechat dělat fotografie “bez korekcí”, protože pak je budete mít opravdu “tak, jak jsou na filmu”, je chiméra. Převod toho, co máte na filmu, na papír, je v podstatě stejný proces, jako když fotíte. Existují různé typy strojů, ale vždycky platí, že “bez korekcí” znamená bez korekcí vůči nějaké průměrné základní expozici a filtraci. Podobně jako při fotografování, i při převodu na papír tato základní expozice a filtrace nemusí být vždy optimální. Ať už proto, že se jedná o nějakou ne zcela typickou “průměrnou” scénu nebo třeba proto, že stroj není úplně přesně nastaven a je potřeba to vykompenzovat. Kvalifikovaná obsluha, která ví, co dělá, může pomocí korekcí dosáhnout lepších výsledků. Musí ale vědět, co chcete. Musíte jí to sdělit. Například, pokud si chcete nechat udělat zvětšeninu fotografie, která se vám líbí, zaneste ji do labu spolu s filmem, aby obsluha přímo viděla, jak má fotografie vypadat.

Najít lab, se kterým je člověk spokojen, nebývá jednoduché. Podaří-li se vám to, držte se ho jako klíště.
Smiřte se s tím, že ne úplně vždy budou všechny fotografie takové, jaké byste chtěli. Slušný lab fotografie, které nejsou podle vašich představ, předělá. Samozřejmě budou-li vaše požadavky rozumné. Nebude-li podle vašich představ nikdy nic nebo budete-li požadovat nemožné, i ten nejlepší lab rád vaše budoucí zakázky oželí. Stanete-li se v labu štamgastem, kterého obsluha již bude znát a bude vědět, co obvykle fotí a jaké mívá požadavky, máte mnohem větší šanci, že fotografie budou takové, jaké chcete. Jedním ze způsobů, jak dosáhnout toho, aby si vás v labu zapamatovali, měli vás rádi a vycházeli vám vstříc, je jim jen nenadávat za to, co zkazili, ale také je naopak za povedené fotografie pochválit. Každý – i obsluha minilabu – je rád, když se mu něco povede a lidé to ocení.

Na závěr ještě jedna rada. Pokud vás nekvalitní fotografie z labů dohánějí k šílenství nebo pokud si chcete otestovat, jak vy a váš fotoaparát doopravdy fotografujete a do jaké míry za vaše neúspěchy může lab, zkuste do fotoaparátu místo negativu nabít inverzi. U diapozitivů se díváte přímo na film. Zcela zde odpadají všechny proměnné spojené s převodem na papír a lab toho na nich proto nemá zdaleka tolik co zkazit. Ne že by se vůbec nic zkazit nedalo. Je to ale věc dosti řídká. Můžete si být téměř stoprocentně jistí, že pokud diapozitiv nevypadá tak, jak by měl, tak je chyba na vaší straně. Při posuzování diapozitivů ovšem nezapomeňte, že diapozitiv vždy vypadá o něco lépe než papírová fotografie, protože je díky tomu, že je prosvícený, brilantnější.