motiv

Konečně retrospektiva Josefa Koudelky!

Konečně si můžeme udělat relativně úplný obrázek o fotografické tvorbě Josefa Koudelky (1938): jeho současná výstava ve Veletržním paláci je skutečně monumentální. Divák tu může v chronologickém řazení spatřit pečlivý výběr ze všech Koudelkových cyklů včetně proslulé Invaze, Cikánů a pozdějšího Chaosu.

A aby toho nebylo málo, Koudelkův poslední cyklus s názvem Kámen můžeme vidět v Galerii Štěpánská 35 (podzemí Francouzského institutu v Praze). Ovšem kromě autora fotografií nemají výstavy příliš společného – liší se nejen pojetím, ale i dobou trvání. Zatímco velká retrospektiva končí až 23.2.2003, malá, tematicky zaměřená výstava již 5.1.2003.

I když jsem ze předem zařekl, že budu psát o fotografiích Josefa Koudelky a nikoli o okolnostech, které výstavu provázejí, přece jen si neodpustím tři poznámky: zaprvé, domnívám se, že výstavy fotografií se do Veletržního paláce příliš nehodí. Alespoň do současné koncepce. Neosobní prostor, v němž je po většinu otevírací doby více „hlídačů“ (jejichž pracovní náplní je bedlivým zrakem sledovat, zda právě vy neničíte vystavené exponáty) než diváků, podle mého ovlivňuje celkové vyznění výstavy: vystavená kolekce tak působí ještě studenějším dojmem, než by měla. Zadruhé, nedivím se, že se výstava nelíbí řediteli galerie Knížákovi: samorostlý, cílevědomý a ve světě mnohokrát oceněný Koudelka musí jít na nervy nadutému umělci, jehož hlavní „polistopadovou“ ambicí bylo obsazení co největšího počtu významných funkcí. Třetí poznámka je trochu hnidopišská: není škoda, že hned v prvním slově průvodního textu najde divák pravopisnou chybu? Nebo je to jen tzv. piha krásy jinak velmi dobře připravené výstavy?

Výstava nazvaná Josef Koudelka – Fotograf zabírá mezanin Veletržního paláce a ještě ochoz v prvním patře. Zatímco do výstavní síně v mezaninu jsou umístěny Koudelkovy starší fotografie (většinou menšího nebo středního formátu), na ochozu divák uvidí především Koudelkovy panoramatické (někdy až monumentálně zvětšené) snímky z 90. let.

Začátky
Z cyklu Začátky
Josef Koudelka se narodil v roce 1938 v moravských Boskovicích: první jednoduchý fotoaparát si pořídil ve 14 letech. Později vystudoval ČVUT, ale ve své profesi dlouho nezůstal, protože propadl fotografování nadobro. Po ruské invazi odešel do exilu, žil na různých místech, nejčastěji v Paříži. Velmi důležitým mezníkem v jeho životě bylo přijetí do významné fotografické agentury Magnum. Do vlasti se vrátil v roce 1990: kromě jiného se v té době začal věnovat fotografování české krajiny. Není nutno příliš zdůrazňovat, že všechny vystavené fotografie jsou černobílé. Navíc nesou i charakteristické rysy Koudelkova stylu: strohost, silnou expresivitu při absenci vnějších efektů a nekompromisní přímočarost sdělení.

Invaze
Z cyklu Invaze
Je zajímavé, že současná výstava zachycuje všechna významná období Koudelkovy tvorby, ale přesto drží pohromadě jako jeden kompaktní celek. Začíná oddílem nazvaným lapidárně Začátky: už tady je možné najít některé charakteristické rysy pozdějších, zejména exilových fotografií. Snímky vylidněných krajin, pláží a vysokých horizontů vycházejí z náhlého nápadu a většinou mají neobvyklou kompozici. Fotografie z následujícího oddílu Divadlo patří ve svém žánru k těm nejoriginálnějším: Koudelka v té době fotografoval pro měsíčník Divadlo a spolupracoval nejprve s Divadlem Na zábradlí, později zejména s Divadlem za branou. Zejména jeho fotografie z inscenací Otomara Krejči posunuly ve své době žánr divadelní fotografie velmi prudce dopředu. Koudelka si při jejich vytváření hrál (především s kontrastem a zrnem) s vyfotografovanou předlohou způsobem, který je obvyklý spíše pro grafické práce. Zcela jiný charakter má Koudelkův cyklus Invaze: v něm náhle popřel svá dřívější východiska a vytvořil zcela realistický a zároveň emocionálně velmi vypjatý soubor dokumentárních fotografií (nejpůsobivější je patrně fotografie plačící ženy se zakrvavenou vlajkou v ruce). V roce 1970 Koudelka odchází do ciziny. Od tohoto roku vzniká volný cyklus Exily, pro nějž jsou charakteristické motivy smutku, osamění, deziluze a deprese. Koudelka fotografuje v různých evropských státech, například v Itálii, Německu, rád se vrací i do Irska. Fotografuje osamělá městská zákoutí, často neutěšená a zaneřáděná, vyhledává osamělé a osudem všelijak pokoušené lidi, častým motivem jeho fotografií jsou (samozřejmě symbolicky) zdi, ploty, ohrady a silnice a cesty. Zatímco povrchního diváka zaujmou jen stěží, vnímavějšího z nich bude mrazit v zádech. Oceněný Koudelkův cyklus Cikáni vznikal celou řadu let: jeho počátky spadají již do půle šedesátých let. Cikáni jsou jakýmsi Koudelkovým celoživotním tématem, jehož prostřednictvím autor vyjadřuje svůj životní postoj, pro nějž je charakteristická touha po svobodě, prostota, skromnost a přitakání přírodě. Je třeba upozornit, že toto téma uchopil o několik desetiletí dříve než se stalo módou a zčásti i politickou objednávkou. Zčásti bych nesouhlasil s tvrzením v průvodních textech, že cikáni Koudelkovi posloužili k vytvoření vlastního svérázného světa. Mám pocit, že řada fotografií z cyklu patří mezi plnokrevný dokument svědčící o opravdovém životě cikánského etnika. A pokud autor skutečně místy estetizuje skutečnost? Mě tím nepopuzuje. Naopak jsem velmi rád, že se mezi „syrové“ záznamy cikánského života dostalo i několik vyloženě poetických fotografií (cikánská dívka s květinou, smuteční „trojportrét“ a další).

Cikáni
Z cyklu Cikáni
V roce 1984 začal Koudelka fotografovat panoramatickým aparátem. Fotografoval s ním na nejrůznějších místech světa (zejména však ve Francii), po návratu do Čech se s ním vydával především do Podkrušnohoří. Fotografie z tohoto období tvoří volný cyklus Chaos, jehož prostřednictvím Koudelka zachycuje zásahy člověka do krajiny a devastaci, kterou lidské působení přírodě přináší. Vznikl tak cyklus monumentálních, odpudivě krásných a velmi expresívních velkoformátových fotografií, z nichž čiší obava o osud člověka a budoucnost celé planety.

Na poslední zmíněný cyklus navazuje i Koudelkova komorní výstava ve Francouzském institutu nazvaná Kámen. Ta je instalována v příjemném suterénním prostoru, kde nikdo nehlídá ani nevybírá vstupné. Cyklus Kámen-Pierre je jednou z mála zakázek, které Koudelka přijal: objednala si jej belgická společnost Lhoist, která se zabývá těžbou vápence a dolomitu. Josef Koudelka k zakázce říká: „Po celé tři měsíce jsem měl volnost pohybu všude po Evropě i ve Spojených státech. Byl jsem úplně svobodný. Ukázal jsem akreditaci a oni mne nechali toulat se samotného celé dny… Někdy jsem zůstával přes noc. Byli tam velcí noční ptáci, divočáci a jezírka, v nichž jsem se koupal.“

V cyklu Kámen se Koudelka snaží hledat novou krásu tam, kde ji jiní nevidí. V souladu se zadáním se pohybuje se po opuštěných vápencových lomech a fotografuje: výsledkem je cosi mezi syrovým dokumentem a filozofickým podobenstvím. Zlomek cyklu Kámen, který je vystavený v Praze, působí velmi chladným dojmem – jen několik fotografií ze z této charakteristiky vymyká. I když teoretici umění jistě cyklu přisoudí nejrůznější významy a podtexty, jsem přesvědčen, že nejlepší fotografie Josefa Koudelky přece jen visí ve Veletržním paláci.

Obě pražské výstavy Josefa Koudelky jsou nepochybnou událostí. Divák se konečně může seznámit s dílem člověka, který patří v české fotografii 2. poloviny 20. století k těm nejvýznamnějším. Výstava kromě jiného oživí a polidští výstavní program Veletržního paláce, zejména ve srovnání s předchozím nabubřelým projektem New New Painters.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Jarda Foršt5.12.2002, 09:03odpověď
Rozumný přístup5.12.2002, 13:37odpověď
Ila6.12.2002, 15:19odpověď
Jiří Zahradnický7.12.2002, 21:14odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace