Lubo Špirko: Věčná krása lidského těla

Sedmatřicetiletý slovenský fotograf Lubo Špirko se má čile k světu: podíl na tom možná mají jeho pracovní zkušenosti z ryze komerční sféry. Jako volný fotograf působí teprve od loňského roku. Již předtím sice fotografoval a od roku 1996 také vystavoval, ale fotografováním se neživil. Výstava nazvaná Tvár tela nyní doputovala i do Prahy – divák ji může ve Fotogalerii Pasáž ve Vodičkově ulici vidět až do konce měsíce. A aby toho nebylo málo, Špirko zde představuje i stejnojmennou, velmi pozoruhodnou obrazovou publikaci.

Tvár tela
Titulní strana publikace Lubo Špirka Tvár tela

Výstava nazvaná Tvár tela představuje více než dvě desítky Špirkových černobílých velkoformátových („menší“ formát 50×60 cm a velké zvětšeniny formátu 100×80 cm) fotografií. Po starších vystavených cyklech s názvy Portréty, Amerika a Lubo Špirko & Dancers tak Špirko přichází se zcela novým projektem, na němž pracoval zhruba dva poslední roky. Mezitím ještě nafotografoval akty Zuzany Bělohorcové pro kalendář a některé z nich poté vyšly v časopisu Playboy.

I když se Špirko stal volným fotografem a na rozdíl od předchozích let, kdy pracoval jako finanční nebo výkonný ředitel několika společností, může svým projektům věnoval celý svůj čas, jeho poslední cyklus svého autora nezapře – dokonce je možné říci, že rozvíjí styl předchozího vystaveného souboru Lubo Špirko & Dancers: pro oba je příznačná fascinace krásným lidským tělem (a to samozřejmě nejen ženským, ale také mužským) a snaha tuto krásu zachytit v pohybově ladných kreacích a v okamžicích, které tuto dokonalost fotografovaných těl ještě podtrhují. Tímto pojetím patří Špirko spíš ke klasice, na rozdíl například od českého fotografa Ivana Pinkavy, který se nedávno představil svým cyklem TNT (Teatr Novogo Fronta). I když jejich poslední projekty mají styčné body, jejich vyznění je naprosto rozdílné. Špirko hledá krásu v tradičním pojetí a je více artistní, zatímco Pinkava hledá krásu v ošklivosti a je nesrovnatelně méně konformní. Svou roli tu hrají i východiska obou umělců: zatímco Pinkava je fotografem, který svou originální tvář hledal již od studií na pražské FAMU, Špirkovou ambicí je především úspěch na komerčním poli (kromě jiného pracuje jako zakázkový fotograf a vede i fotografické dílny, tzv. workshopy). Dodejme však: nikoli za cenu uměleckých ústupků, protože si nastavenou laťku drží poměrně vysoko a, i když je to možná paradoxní, od doby, kdy ho fotografování živí, ji ještě zvyšuje.

„Fotografie je něco jako zachytit moment a my si k němu můžeme vymyslet vlastní zvuk, stíny i vůni“, říká Špirko. Nejen jeho výstava, ale i mnohem obsáhlejší stejnojmenná publikace, vydaná v únoru letošního roku, dokládají Špirkovu úpornou snahu zachytit ten jeden jediný moment „kvůli kterému se vyplatí počkat si na tomto světě“.

Bylo by možné diskutovat o tom, zda jsou na současné výstavě ve Fotogalerii Pasáž, vystaveny opravdu ty nejlepší fotografie z cyklu Tvár tela. Už při letmém porovnání vystavených snímků s velmi zdařilou publikací bych si odvážil tvrdit, že některé vrcholné „kousky“ dokonce scházejí. Výstavu na rozdíl od knižně publikovaných fotografií nedoprovázejí žádné popisky ani texty: lyrických intermezz v knize se ujal zpěvák a hvězda slovenského popu 80. let Peter Nagy. Jejich zařazení beru spíš jako marketingový tah: čím víc známých jmen, tím se věci lépe prodávají. Každopádně by kniha stejně dobře obstála i bez těchto lyrických, mírně sentimentálních impresí.
Vraťme se však k výstavě: za fotografiemi je zhruba dvouletá perná ateliérová práce. Kdo by si snad myslel, že modely byly vybrány náhodně nebo nějakou modelingovou agenturou, mýlil by se. Špirko nefotografoval žádné nanynky ze soutěží o královnu krásy, ale především profesionální sportovce a tanečníky. Tak například dvojice zachycená v místy až bizarních propletencích je Tina Moravcová se svým partnerem Fredym Aisym ve sportovně-bojových cvičeních zvaných Tae-bo. Dalšími modely jsou tanečníci ze skupiny Spin, cvičitelka aerobiku Monika Pálová a dvě profesionální tanečnice – Bea Geffertová a Šora Trubačková. Potom není divu, že fotografie Lubo Špirka působí artistním dojmem! Ovšem na výstavě a hlavně v knize je možno najít i řadu odlišných záběrů: ať už třeba výtvarně čistých aktů nebo detailů lidského těla, třeba jen ženských rukou.

Na závěr jen poznámku: výstava je prodejní (menší formáty 13 000, velké pak celých 38 000 Kč), stejně tak publikace (1 300 Kč). Jedno je jasné: ať už preferujeme jakýkoli fotografický žánr nebo směr, Lubo Špirko je natolik výrazný a invenční fotograf, že o něm ještě určitě uslyšíme.

Napsat komentář