Sháníte “stopětku” na portréty? A víte vůbec proč?
Pokud vznesete na některém fóru dotaz na volbu objektivu pro portrétování, snese se na vás hromada různých AF, DC, USM, SMC, ale vesměs budou mít jedno společné – ohniskovou vzdálenost 105mm, případně volnější označení “kratší teleobjektiv” (85-135mm).
Z toho jsou patrné dvě věci. Za prvé jsou to tipy od vyznavačů kinofilmu, protože stopětku najdeme na každém měchovém přístroji na 6x9cm jako základní objektiv a pro majitele Magnoly (13x18cm) je vysněným ultraširokáčem.
Za druhé je to svědectvím toho, že minimálně u části fotografické veřejnosti je vnímání portrétu omezeno pouze na formální portrét “hlava – ramena” či některou jeho variantu.
Zužovat portrét na pasové fotky je ovšem velkou degradací portrétní fotografie. Vezměme si například portrét celé postavy. Nejžhavějším zástupcem je svatební portrét, najdeme ho ale také na stránkách barevných časopisů, kde je součástí rozhovoru s více či méně známou osobností, a samozřejmě na našich zámcích a hradech, kde jsou k vidění (obvykle v životní velikosti) portréty pána hradu, jeho ženy, všech jeho dětí, panovníků té doby, jakož někdy i posledního majitele. Je pravdou, že například Mona Lisa nebo pan prezident se na nás usmívají z obrazů a známek ve své zkrácené verzi, ale to je jen ukázkou volby správného výřezu. Pro důslednost mohu zmínit též skupinové portréty.
Navíc člověk, to není jen izolovaná socha, to je také nějaké okolí, jeho práce, záliby, oblíbená místa, úspěchy i prohry. V takovém případě opouštíme ateliér a jdeme za člověkem. Ján Šmok označuje takový portrét jako pracovní či reportážní, v zahraniční literatuře se můžete setkat s pojmem environmental portraiture (portrétování v prostředí). To jsou například ty portréty našich potomků, na které jsme tak pyšní, protože podívejte, tady už pase koně, tady poprvé papal sám lžičkou, tady nám uvařila bábovku z písku, …
Jen tak mimochodem – pokud se trápíte s ateliérem nebo svícením, tak můžete zkusit právě reportážní portrét.
Je jasné, že na tyto portréty je stopětka většinou příliš dlouhá a musíme sáhnout po nějakém kratším ohnisku – pokud ovšem z bezpečné vzdálenosti neportrétujeme hasiče v akci, horolezce šplhajícího na Matterhorn nebo dědu – vášnivého včelaře.
V první polovině povídání jsme si tedy osvěžili povědomí o existenci i jiných formátů, než je kinofilm, a také o jiných typech portrétů, než je portrét formální.
Vraťme se teď klidně zpět k portrétu formálnímu a kinofilmu. Fotografujeme tedy hlavu a ramena, ale proč bychom měli sáhnout zrovna po stopětce? Proč třeba neportrétovat pětatřicítkou nebo jiným širokoúhlým objektivem?
Pravděpodobně se nám dostane odpovědi, že to prostě nejde, neboť tvář by byla velmi zkreslená. Takže tohle ohnisko zobrazí obličej nezkresleně? Proč ovšem stopětka, proč ne nějaký základní objektiv? O tom se přeci traduje, že poskytuje obraz zhruba tak, jak ho vnímá lidské oko.
Důvod je prostý – ohnisková vzdálenost je v tom zcela nevinně (koneckonců jako obvykle, je-li řeč o lineární perspektivě, tedy o vzájemné poloze a velikosti obrazů zobrazovaných předmětů). Správné tvrzení je takové, že portréty fotografujeme ze vzdálenosti 1,5 – 3 metry. Pak považujeme obraz obličeje za nezkreslený – nos i uši mají vůči celé hlavě takový poměr, na jaký jsme zvyklí. Stopětka je pak objektiv potřebný na zobrazení výřezu hlava – ramena. Výjimkou je pohled ze strany, kdy je rovina, která prochází okem, nosem, ústy a uchem, rovnoběžná s rovinou filmu. Pak se neprojevuje rozdíl v měřítku způsobený rozdílnou vzdáleností a je možné přiblížit se k portrétované(mu) více.
Pokud jste hloubaví, tak se zeptáte, proč fotografujeme zrovna z této vzdálenosti. I tady je důvod prostý. Je to totiž vzdálenost, ze které nejčastěji lidskou tvář vídáme – z takové vzdálenosti hledíme na člověka, který proti nám sedí při jednání, na rodinu u snídaně, oběda či večeře, spolužáky v lavicích, kolegy v práci či kolemjdoucí na chodníku. Na tuto vzdálenost jsme zvyklí, v té prostě člověka očekáváme.
Podle psychologů kolem sebe člověk dělí prostor dokonce na čtyři zóny. Například nejbližší je zóna intimní, kam si pouštíme jen málokoho. Její narušení je nám nepříjemné, takže bude-li vám vás šéf či vaše šéfová oznamovat zvýšení platu ze vzdálenosti třiceti centimetrů od obličeje, pak i přes tuto radostnou zprávu budete mít zřejmě nepříjemný pocit (to vám mohu potvrdit z vlastní zkušenosti). Z podobného důvodu je většině lidí nepříjemné cestování v nacpané hromadné dopravě. Nepříjemně se může cítit Evropan s příslušníkem arabské komunity – vzdálenosti zón jsou individuální záležitostí jednotlivých kultur a právě například Arabové je mají těsnější.
Trochu jiná situace je u vlastní rodiny. U našich blízkých jsme zvyklí na těsnější kontakt a zvláště u dětí nepovažujeme snímky zblízka za zkreslené. A jen tak mimochodem – našim dětem zase nevadí portrét pořízený z podhledu, s velkou bradou, všemu vévodícími nosními dírkami a žádným čelem. Tak nás běžně ze své výšky vídají – poprvé jsem se tak překvapeně koukal na svoji tvář, když můj syn začal fotit z výšky necelého metru.
“Správná” vzdálenost platí analogicky i pro fotografování celé postavy a skupin. Na celou postavu jsme zvyklí z větší vzdálenosti, než je samotný obličej, na skupiny ještě z větší. Pokud pořídíte fotografii celé postavy ze vzdálenosti 1,5m z výšky obličeje či prsou, bude obličej vypadat přirozeně, nohy – zvláště od kolen níž – však budou poněkud zkráceny a vidět trochu podivně shora. A když navíc použijete nedostatečně širokoúhlý objektiv a budete muset sklonit fotoaparát (v důsledku čehož nebude rovina filmu rovnoběžná s postavou), připojí se ještě zkreslení z důvodu sbíhání rovnoběžek – v tomto případě svislic.
Vzdálenosti však nejsou přímo úměrné. Celou postavu, která je zhruba 5x větší, nevnímáme obvykle z 5x větší vzdálenosti než hlavu s rameny.
Pokud si tedy chcete vyzkoušet portrét, měli byste v první chvíli promyslet celou kompozici a pamatovat na patřičný odstup. Patřičný objektiv (třeba zrovna ta “stopětka”) z toho pak vyplyne sám.
Důvod je prostý
Tobík zapomenul na dva aspekty: Prvním z nich je universalita těchto objektivů, neboť se vesměs kupují jako makroobjektivy. Tím se jednak vyváží jejich poměrně vysoká cena, jednak se získá vysoce kvalitní objektiv, makroobjektivy jsou svojí kvalitou obvykle nadprůměrné. Tou druhou je hloubka ostrosti, která je při portrétech všeho druhu potřebná spíše malá. Není proto dobré používat levné zoomy s malou světelností, přestože jejich relativně nevalná optická kvalita by u portrétu mohla být spíše přínosem. Ještě jedna poznámka: Tobíku dík, žes nás nezahrnul technickými nicotnostmi, a nichž by vyplývalo, že jedině speciální objektiv soft defocus ultra za minimálně 60t je to pravé a nezbytné.
důvod je prostý
jen bych podotknul, ze “makrostopetky” jsou sice pouzitelne i pro portretovani, ale plne se k nim nehodi, ne vzdy vyhovi svetelnost f/2.8 stejne jako hruba stupnice okolo vzdalenosti nad 1m, primarne je to totiz makroobjektiv a k tomu je prizpusoben, tot moje osobni zkusenost se sigmou…
důvod je prostý
lol no to sem se pobavil “primarne je to totiz makroobjektiv”… to by me opravdu zajimalo jaka jina 105ka je lepsi pro portret nez napriklad Sigma 105… ve stejne cenove relaci. Tento objektiv totiz vybocuje z prumeru prave onou vlastnosti ze je to makroobjektiv… tzn. ze je mozne snimat i napriklad detail obliceje. A jako posledni vec bych rad upozornil na to, ze objektiv na potret lze pouzit “prakticky” kazdy objektiv pokud nebudeme deformovat obraz (pro ty kdo nechapou at si vemou priklad z sirokouhlych objektivu).
Jinak naprosto souhlasim s Martinem Rybakem.
Portrétujte čím chcete, když víte proč.
Pěkná sonda do psychologie, ale z hlediska fotografického pěkný žvást. Říkat co je “správná” vzdálenost na focení čehokoliv může jen demagog. Kdo chce, ať si portrét vyfotí třeba rybím okem z deseti cm, je to jeho věc. Musí ovšem vědět, proč to tak dělá. Většina lidí, zřejmě včetně autora tohoto článku, pořád považuje teleobjektiv za svého druhu dalekohled. Zda-li vybereme krátké či dlouhé ohnisko pro nějaký záběr by se ale němělo odvozovat od toho, jestli jsme blízko nebo daleko od fotografovaného předmětu. I když i tento důvod hraje roli (k ledňáčkovi na druhé straně řeky si asi nepřijdu blíž), podstatnější je poměr popředí a pozadí. Na fotce může být obličej stejně velký, ať ho vyfotíme jakýmkoliv objektivem, musíme se jen postavit dál či blíž. Hlavní rozdíl je však ve velikosti úhlu zabírajícího pozadí (nebo i popředí). Použijeme-li dlouhé ohnisko, pozadí bude úzké (např. jen jeden strom), více neostré, vzdálenosti se zdánlivě zkracují, předmět v popředí “předstupuje” a fotka působí plošně. S širokým objektivem zabíráme i široký úhel pozadí (např. celý les), zdůrazňuje se perspektiva, hloubka ostrosti je (zdánlivě) větší a vzdálenosti v ose objektivu se zdají větší než ve skutečnosti. Předmět v popředí se tím (oproti teleobjektivu) “začleňuje” do prostředí.
Michal Šedý
portrétujte čím chcete, když víte proč.
Doporucuju v archivu vyhledat clanek od radky nazvany Perspektiva – od teorie k praxi. Ono to totiz s tou perspektivou a ohniskovou vzdalenosti neni tak jednoduche. Jinak bych Tobika podle tohohle clanku opravdu neodsuzoval jako demagoga, ono je opravdu imho dobre znat nektera pravidla a postupy bezne pro dane tema a pak je naprosto klidne porusovat, ale az v momente kdy vim, proc to chci delat jinak a moc by se mi nelibilo kdyby dve tretiny clanku zabralo vysvetlovani, ze tohle je jen autoruv nazor, nebo ze tohle je nejcastejsi postup, nebo ze tohle opravdu neni zavaznej jedine spravnej postup. Sam fotim obcas rad portrety (vcetne fotky pouze ramen a hlavy) 24kou, ale myslim si ze vim, proc to delam a dokazu aspon trosku predvidat vysledek a chapu proc se na tyhle fotky casteji pouziva neco delsiho.
portrétujte čím chcete, když víte proč.
Nic ve zlem, ale navazet se do autora clanku jenom proto, ze popsal vetsinove chovani “bezneho fotografa” mi prijde lehce unahlene. Povazuju za pravdepodobne ze jste svymi zkusenostmi dale nez bezny ctenar tohoto clanku, ale nechte prosim prostor ke vzdelavani i ostatnim.
Chtel bych mit tolik fotografickych zkusenosti a takovy prehled jako Tobik….
JirkaV
portrétujte čím chcete, když víte proč.
Pane Šedý, to co píšete mi nějak nedává smysl.
“Z fotografického hlediska pěkný žvást”, nijak nekoresponduje s obsahem Tobíkova článku, jelikož jsem si nevšmilm nijakého pochybení z jeho strany a ani nevidím, že by nabádal někoho jak daleko si má při portrétu stoupnout viz: “Říkat co je “správná” vzdálenost na focení čehokoliv může jen demagog.”
Naopak jako pěkný žvást se může zdát vaše poučka, která se mi jeví jako vytržená z nějaké fotografické učebnice avšak nevhodně použitá.
Musím podotknout, že při použití širokoúhlého objektivu pro portrét k žádnému “začlenění” nedojde už jen z toho důvodu, že se vzdálenosti v ose (jak sám uvádíte) zdánlivě prodlužují a budete-li chtít zachovat měřítko zobrazení ani s hloubkou ostrosti to valně nedopadne.
Naproti tomu použití teleobjektivu sploští perspektivu a tím se nám objekt k okolí pěkně přimkne, hlobka ostrosti záleží pak jen na odstupu od ostatního prostředí a na světelnosti a “délce” skla.
Takže napřed přemýšlet a pak pranýřovat ….
portrétujte čím chcete, když víte proč.
plne souhlasim. ne nadarmo foti mnoho reporteru i “portret v prostredi” sirsimi objektivy – a muze jit i o portret obliceje……. namatkou muzu vybrat treba jaroslava kuceru a jeho rane prace………..
portrétujte čím chcete, když víte proč.
Názor pana Šedého se mě jeví jako typicky tuzemský technokratický výkřik. Nevyjadřuje nic nového proti článku, jen je techničtěji zaměřený a pro laika méně srozumitelný. I v něm se totíž nedovím nic víc než napsal Tobík. Jen je polopatistický názorný výklad o přirozeně vnímané perspektivě, ze které plynou důsledky v potřebě použít vhodné (přiměřené) ohnisko objektivu zaměněn, za pro laika málo ilustrativní teoretickou poučku (kterážto do této sekce s názvem “Základy” zas až tak moc nepatří).
Čímž je taky řečeno, že článek považuji za skvělý ve svém určení.
stopětka není klasickým objektivem
Zúžíme-li pojem portrétního objektivu na kinofilmový formát a vyjdeme-li z klasiky (Leica, Contax …), pak bychom měli rozlišovat mezi portrétními objektivy (s ohniskem 80 – 90 mm) a standardním teleobjektivem (135 mm).
Portrétní objektiv předpokládal snímání z ruky, vysokou světelnost a mohl se vyznačovat měkčí kresbou.
Ohnisková vzdálenost základního teleobjektivu byla dána rozumnou možností udržet snímek z ruky při někdejších méně citlivých filmových emulzích. Proto bylo jako optimum pro 2. objektiv po základním objektivu zvoleno ohnisko cca 135 mm (Nebyl to širokáč, jak by se očekávalo dnes). Tyto starší objektivy jsou vesměs velmi kvalitní, a proto se s nimi snímalo i mnoho portrétů.
Nevím přesně, jak se objevilo ohnisko 105 mm, ale nejspíš vzniklo jako jakýsi hybrid mezi portrétním objektivem a standardní stopětatřicítkou.
stopětka není klasickým objektivem
No tak to je bezvadný – nejenom že tu je kategorie “standardního objektivu” pro určitý formát filmu, ale jak se zdá, tak u každého formátu máme kromě jeho standardního objektivu (viz předchozí článek tobíka o padesátkách) ještě standardní teleobjektiv a nejspíš i standardní širokoúhlý objektiv ne???
IMHO 135 je u té klasiky u které píše C.K. (konkrétně u Leicy řady M) prakticky maximální rozumně použitelný objektiv protože u toho dálkoměru je obecně problém s ostřením s dlouhými ohnisky (není už moc přesné) a i u té 135 jsou už myslím potřeba tzv. brýle (ale za to ruku nedám s leicou bohužel nefotím). Takže pokud existuje i něco jako “nestandardní teleobjektiv” u té Leicy, tak by to muselo být jedině neco kratšího a jejda – to jsme už ve škatulce portrétního objektivu.
Také vám to přijde nenormální? – proč se to vůbec snažit zaškatulkovat do nějaké kategorie “standardního” teleobjektivu. Osobně to vidím tak, že výrobci prostě dělají nějakou řadu skel, kterou se snaží mít pokud možno ucelenou a bez velkých mezer, aby zákazník nemusel nakoupit u konkurence a to, že se čase nabízená škála objektivů ustálila na nějakých zavedených ohniskových vzdálenostech je víceméně marketingová záležitost. Jednou ji někdo udělal (ať už cíleně či náhodou se mu povedla určitá konstrukce – ano i takové pípady jsou popsány) a když ho konkurence doháněla, aby jí nechyběl článek v sestavě, tak to označila stejně, aby bylo jasné, s čím srovnávat. Konečně málokterý objektiv má opravdu na něm napsanou ohniskovou vzdálenost – ta obvykle jen osciluje někde okolo uvedené hodnoty.
Tobíkův článek mi v tomto narozdíl od p. Šedivého naopak přijde velmi pragmatický – od úvahy jaké jsou nejčastěji kladeny nároky na portrétní fotografii (nezkreslenost, přirozené proporce postavy a obličeje), které do značné míry diktují nutný odstup a od úvahy, co chci na portrétu vidět (výřez), která diktuje při daném odstupu vhodnou ohniskovou vzdálenost, dochází k závěru o celkové vhodnosti této ohnickové vzdálenosti k obvyklé (formální – je to ve článku napsáno) portrétní fotografii a konstatuje, že hloubka ostrosti daná kombinací ohniskové vzdálenosti a clony je u tohoto typu rovněž vyhovující. To vše bez jakékoliv paušalizace, které se lidé často dopouštějí právě škatulkováním kategorií objektivů místo prosté úvahy co je k jejich práci skutečně třeba a vhodné.
Nevím jak
Se stopětkou není možný pracovat protože fotografie jsou rozplyzlý k rohům. Setový zůom je lepší a levnější. 70 je lepší než 105..
nevím jak
Takové objektivy od Pentaxu, řekněme Tonika ATX k těm setům co se teď dodávají nemusí být vůbec špatnou alternativou. Důležité je aby objektiv kreslil sotře a aby jeho antireflexní vrstva byla SMC. Jak není SMC není to objektiv ale ponožka. MUSí být jenom SMC. Jinak proti světli nevyfotografujete žádnou fotku (viz Photolife a pan Karbusický s jeho zoomy). Pořžád mi ten Kodak Gold modral. Když jsem přešel na SMC skla a na Fuji, modrá jako když utne. Krásná šťavnatá zelená a ostzrost hranová.
nevím jak
demagogie
Pozitivní přístup
Mě osobně pozitivně překvapuje to že se konečně někado zamyslel nad pocitem modelu. Není příliž vhodné fotografovat “en face” tak že přilepím čočku na tvář , už jenom k vůli nepříjemným pocitům modelu.
pozitivní přístup
Vy jste legracni. Hi,hi,hi.