Nejmilejší fotografie Petra Ježka

Těžko. Je mi těžko. Bylo by mi bývalo bylo lehko, kdybych byl býval nebyl přijal nabídku Petra Chlumského. Přijal jsem. Těžko. Je mi těžko. Jak mám ze všech svých fotografií, co jsem jich ve svém životě pořídil, vybrat tu mně nejmilejší.

Jeden z mých předřečníků (radka) uvedl, že má nejmilejších fotografií třiadvacet. Já to mám mnohem těžší, mám devatenáct tisíc devět set čtyřicet šest mně nejmilejších fotografií. Jsou to všechny jichž jsem se až dosud dopustil. Dokonce k nim počítám i ty, které po krátkém zaváhání vhazuji do koše. I jejich pořízením jsem se totiž dopustil myšlenky skrze objektiv a závěrku přenesené na fotocitlivý materiál. Byť, jak se leckdy i často ukazuje, jednává se o myšlenku nevalnou. Ona by bývala byla valná, avšak přihodilo se to, že v kritickém okamžiku jsem uvažoval nevalně. A tak šup s ní v koš. I to je láska. Jak jsem tedy mohl vůbec přijít na to, kteráže to fotografie je ne-li úplně nejmilejší, tedy alespoň k nejmilejším patřící? To je záhada. A nyní k věci.

Šumava. Je podzim. Je po sezóně. Letní. Je před sezónou. Zimní. Už zase na Den republiky přebývám spolu s mojí Romanou v Železné Rudě, jako ostatně každý rok. Vídáme tou dobou jen mátožné postavy zpozdilých turistů, co se tu zapomněli po letní sezóně. Mohou to však být i ti nedočkaví, co se těší na sezónu zimní, neb nebývá úplně neobvyklým jevem, že na Šumavu někdy už koncem října dopadnou první vločky sněhu. Tak řešíme kam vyrazit. Do Srní. Na Srnský okruh. Tedy vpřed.

Na Srní dolehl mezisezónní čas. Ani ty mátožné postavy zbloudilých turistů se tu nepohybují. Je ticho. Jen z komínů se kouří, přece jen je už chladněji a jsme na horách. Parkuji na místním parkovišti. A zjišťuji, že i tou ospalou dobou se zajišťují příjmy do obecní pokladny. Na parkovišti se z do země již vrostlé maringotky, z jejíhož komína se k obloze vznášejí šedé obláčky kouře, vypotácí postava nejistého věku a pohlaví, kompletně zabalená do vaťáku s ušankou vraženou až do očí. A kolébá se ke mně. Když přijde blíž, zjišťuji, že je to ospalý stařík ve věku mezi sedmdesátkou a hnědým uhlím. Žádá si parkovné. Platím a divím se. Můj automobil je jediný široko daleko. Zdá se však, že si obec toho dne nevydělá ani staříkovu mzdu. To však není můj problém a tak to neřeším. Vyrážím na Srnský okruh. Moje Romana se mnou.

Po cestě na okruh procházíme kolem jakéhosi hotelu, jehož jméno jsem již spolehlivě zapomněl. Zacházíme dovnitř. Panuje zde docela čilý ruch, na tu dobu. Usedáme, hodlaje se posilnit. Nikdo si nás nevšímá. Odcházíme. Tento hotel si odškrtáváme ze seznamu oblíbených míst. A vyrážíme na trasu okruhu.

Abych nezapomněl – počasí je, jak už tak na horách na podzim bývá, nevalné. Velmi nevalné. Přímo sychravé. Obloha je pro oko fotografovo téměř nezajímavá, těžce šedivá, byť mraky jsou vidět. Přicházíme k horní nádrži přečerpávací elektrárny, co je na Čeňkově pile. A najednou se to stalo. Pojednou ty mraky rozfoukal jakýsi vítr ve vyšším patře oblohy a ze vzniklé mezery na nás vyrazilo Slunce. Ten hnusně šedivý den se náhle změnil. Najednou je krásně. Slunce na protilehlých kopcích osvětluje svahy a nad tou krásou se mi tají dech. Naštěstí jsem vycvičen a proto se chápu své zrcadlovky a tisknu spoušť.

Petr Ježek: Šumava
Minolta Dynax 700si, Sigma AF 24-70 Asp. UC, Kodak Supra 100, 1/125, f/8

A tak vznikla tahle fotografie. Není kdovíjaká. Leccos na ní překáží, možná i schází. Chtělo to stát jinde nebo vzít jiný objektiv, ale nebyl čas. Ten nádherný okamžik trval jen několik chvilek. Vedle nádrže je domek hrázného, tam zaštěkal pes. O kus dál trochu pod svahem je kravín. Odtamtud byly slyšet krávy. Mimoto jen nepatrně hlučel vítr. Jinak bylo ticho. Prostě idyla. To, co popisuji vypadá jako kýč. Možná. Ale ta chvilka, kdy jsem pořídil tuhle fotografii způsobila, že si ten den pamatuji dodnes, přestože to je již několik let.

Zbytek cesty po Srnském okruhu, který, mimochodem, je na chůzi příjemný (žádná odporná stoupání, žádné nechutné sestupy, prostě velmi příjemná procházka nádhernou Šumavskou krajinou), doporučuji každému, kdo rád jezdí na Šumavu a tohle si ještě neprošel, proběhl již standardním způsobem. Počasí se znovu již nezlepšilo, ale déšť nepřišel, takže bylo možné si i bez problému prohlédnout Vchynicko-tetovský plavební kanál, jímž se dnes již dříví neplaví.

Po návratu do Srní dokonce stařík na parkovišti vykouknul ze své maringotky, stále zabalen do vaťáku přesto, že v té maringotce musel mít teplo jako v sauně, soudě podle mocných čmoudíků z komína. Dokonce na mně pohlédl a se zdánlivým úsměvem, jehož jsou schopni právě jen staříci neurčitého, ale vysokého věku, mi pokynul. Tak nevím, zda to znamenalo “A, to jste jenom vy” anebo byl rád, že v té nudě dne vidí zase někoho živého. Což se už nikdy nedozvím. A staříkovi přeji, aby to parkoviště mohl “hlídat” ještě dlouhá léta.

Co říci na závěr? Toho dne se na Šumavě nic nestalo. Na ten den vzpomínám stále rád.

6 komentářů u „Nejmilejší fotografie Petra Ježka“

  1. Takový pěkný

    Ne každá fotografie, musí mít velkou výtvarnou, nebo kompoziční, nebo technickou kvalitu(nemyslím na tuto). Jejím nesmazatelným významem však zůstane pro fotografa okamžik, který prožil, a ta atmosféra, která se vybaví připomenutím, při jejím prohlížení.

    Odpovědět
  2. Nejmilejsi

    Taky jsem rad, ze byla tahle kategorie takto nazvana, a ze vsichni si tu nejmilajsi nespojuji ocenenim okoli a honenim se za nejlepsi. Nejmilejsi je kazda, pri ktere pookreju a dojde mi ze jsem se tehdy mel faj, a ze to vubec veschno kolem me setsakra stoji za to.
    Diky Petre.

    Odpovědět
  3. Děkuji každému,

    kdo si našel čas a četl, jakož i každému kdo se díval. Nadto ještě obzvláště GB a chose, kteří nejen to, ale nadto i psali. Vlídné přijetí vždy potěší :-).

    Odpovědět
  4. Taky se mi líbí

    Líbí se mi jak fotka, tak povídání. Při čtení článku jsem měl chuť se vydat do míst, které popisuješ. Bohužel, nejde to. Tak jsem si stáhl alespoň (bez Tvého svolení – omlouvám se) fotku jako pozadí na monitor. Díky. Za článek i fotku. Miloš.

    Odpovědět
  5. Mně se také líbí

    a tak není třeba se omlouvat ani žádat svolení. Ostatně se mi něco takového u zdařilých obrázků kolegů přihodí tu a tam také. Tvým postupem jsem poctěn.
    Pro paladix: sorry, ze moje pravačka nad klávesou enter byla rychlejsi než myšlenka a vznikl tak prázdný příspěvek, který sám nemohu smazat.

    Odpovědět

Napsat komentář